Antický svět 

Předcházející císař: Iovianus

Spolupanovník: Valentianianus I. 

Flavius Julius Valens byl druhým synem Gratiana staršího a narodil se kolem roku 328. Za Juliana a Joviana sloužil jako příslušník císařské stráže (protector domesticus), ale zdá se, že se mu na počátku vojenské dráhy příliš nedařilo. Když se stal jeho bratr Valentinianus císařem, jmenoval Valenta nejprve vedoucím svých koníren v hodnosti tribuna (tribunus stabuli), ale velmi brzy na to jej v Sirmiu (Sremska Mitrovica) jmenoval svým spolucísařem a přidělil mu východní část císařství.

Valentova manželka a matka jeho tří dětí Albia Domnica byla dcerou jistého Petronia, vysokého úředníka, který byl nenáviděn skoro stejně jako jeho jmenovec Petronius Probus na Západě pro svou krutost a hamižnost. Tato neobliba tchána nového císaře podnítila bývalého vyššího velitele Procopia a příbuzného někdejšího císaře Juliana k povstání. Uzurpátor Procopius se roku 365 v Constantinopoli prohlásil císařem a získal si širokou podporu. Rychle ovládl celou Thráckou diecézi i část maloasijského území. Většina vojsk však zůstala věrná Valentovi a následujícího roku během bitvy s Valentovými oddíly u města Nacolea (Seyitgazi) ve Frýgii germánští velitelé Procopia opustili, takže musel uprchnout, byl však znovu zrazen a zabit. 

Střety s Visigóty r. 367 - 369 
Valens se pak obrátil proti Visigótům, kteří předtím poslali uzurpátorovi na pomoc vojsko. Procopius si totiž najal asi 3000 Gótů, ti pak žili po jeho porážce v Thrákii jako zajatci. Visigótský vůdce Athanarich požadoval jejich návrat domů, kdežto Valens spatřoval v jejich pomoci Procopiovi porušení mírové smlouvy. Generál jezdectva Victor byl poslán k Visigótům, kteří mu předložili Procopiův dopis, v kterém uzurpátor přesvědčoval barbary, že jako příbuzný constantinovského rodu se ujal vlády právem. Valens toto vysvětlení neshledal dostatečným, načež Visigótům vyhlásil válku. Císař pak vytáhl za Dunaj roku 367, v roce 368 mu v tažení zabránilo rozvodnění řeky, pak vedl výpravu přes řeku roku 369. Díky Athanarichově defenzivní taktice však Valens ničeho, kromě vydrancování nepřátelského území, nedosáhl a východořímská vláda se musela spokojit se závazným Athanarichovým slibem, že bude respektovat dunajskou hranici. Uzavírání míru nebylo prosto potíží: podle Ammiana Marcellina Athanarich tvrdil, že na základě kletby a přísahy svému otci nesmí vstoupit na římskou půdu, císař jako nadřazený partner samozřejmě nemohl jít na visigótské území, a tak byl Valens přinucen uzavřít mír na lodích uprostřed Dunaje. Krátce poté začal Athanarich znovu na svém území pronásledovat křesťany, v nichž nepochybně tušil rozkladné zahraniční agenty. O dobrý vztah k římské říši naopak usiloval jiný visigótský náčelník, Fritigern, a ten se pak s Valentovou podporou prosadil jako vládce vedle Athanaricha. 

Perské a římské zásahy v Arménii a Ibérii r. 368 - 376 
Uklidnění poměrů na dolním Dunaji uvolnilo načas ruce Valentovi v jeho válce s Peršany. Šlo především o vliv oboustranně uplatňovaný v Arménii a jihokavkazské Ibérii (nyní Gruzii). Od roku 368 se perský král, podle pichlavé charakteristiky Ammiana Marcellina "onen letitý Sapor, jenž se od počátků své vlády oddával slastem z loupeží", začal intenzivněji zajímat o Arménii a Ibérii, zpočátku jen formou záškodnických nájezdů. Arménského krále Arsaka, jehož uklidnil křivými přísahami, pozval na hostinu, zajal a popravil. Sauromaka, krále Ibérie vyhnal a dosadil za něj svého chráněnce Aspakura, nejspíše Sauromakova bratrance. Arménii Sapor svěřil kleštěncům Kylakovi a Arrabannovi, kterým poručil dobýt Artogerassu, v které byla Arsakova manželka a syn. Královně se při vyjednávání podařilo získat eunuchy sliby moci a bohatství na svou stranu. Ti pak tvrzením, že si obléhaní vyžádali dva dny na rozmyšlenou, přivedli obléhatele k nečinnosti. Když pak byla ostražitost obléhatelů oslabena, město zorganizovalo noční přepad, při kterém bylo povražděno mnoho Peršanů. To a fakt, že z pevnosti odešel na matčinu radu Arsakův syn Papa a přijal azyl u Valenta, Peršany rozběsnilo. Kylakes a Arrabannes vyslali posly k Valentovi, s žádostí, aby jim Papu dosadil za krále. Papa byl armádním velitelem Terentiem odveden zpět do Arménie, aby vládl svému národu.

Nelidsky rozzuřený Sapor shromáždil vojska a pustošil Arménii. Papa a Kylakes s Arrabannem se vyděsili a ukryli se do hor. Sapor pak vyvrátil Artogerassu a zajal Arsakovu manželku. Římané reagovali tím, že poslali do hor comita (titul vysokých úředníků u císařského dvora nebo některých správců diecézí, konkrétně Orientu, a také hodnost vojenských velitelů diecézí, jež byla někdy propůjčována též některým provinciálním velitelům) Arinthaea s vojskem. Papa, kterého se snažil Sapor získat prostřednictvím tajných poslů na svou stranu, odhadoval, že perský král bude vítěz, na jehož stranu bude třeba se přidat, dal zabít oba eunuchy a poslal jejich hlavy perskému králi. Kvůli přítomnosti římských vojsk se Peršané omezili jen na to, že pomocí poslů připomínali Římanům dohodu s císařem Jovianem, podle kterých Řím, kulantně řečeno, "uznal nezávislost Arménie", čili přenechal vliv Peršanům. To bylo Římany odmítnuto a Sauromakes, předtím vyhnaný z Ibérie, byl s dvanácti legiemi za zády dosazen zpět. V Ibérii došlo mezi Aspakurem a Sauromakem k dohodě, na základě které byla Ibérie rozdělena mezi ně.

Sapor byl těmito událostmi samozřejmě podrážděn, protože proti znění smluv s Jovianem Římané zasahovali v Arménii. Podle smluv byl asi v právu, ale co znamenají smlouvy v politice, zvláště v zahraniční... Ani poselstvo, které protestovalo proti rozdělení Ibérie nic nepořídilo, Sapor tedy začal chystat armádu.

Římané, zvláště armádní velitel Terentius, přestali Papovi po tom, co provedl Kylakovi a Arrabannovi, kteří byli jeho spojenci, věřit. Papa byl pod záminkou jednání o uspořádání stávajících poměrů pozván do kilického Tarsu a tam střežen. Jelikož nemohl dosáhnout přijetí na císařském dvoře, dal se i se svou družinou na dobrodružný útěk. Císař za ním poslal lehké lučištníky, Papovi se však podařilo uniknout do Arménie. Traianus, který působil v Arménii, na základě tajných Valentových příkazů, předložil Papovi smířlivý Valentův dopis, pozval jej na hostinu. Na hostině byl mladý král roku 374 zavražděn.

Sapor, který želel Papovy smrti, jelikož se jej snažil získat na svou stranu, vypravil k Římanům poselstvo a neúspěšně doporučoval Římanům rozdělit jablko sváru - Arménii - mezi obě říše, či alespoň aby byla Ibérie znovu sjednocena pod vládou jeho vazala Aspakura. Po úkladném zavraždění byl Papa nahrazen vazalem jiným, za vnitřních arménských zmatků již bezmocným. Valentovi se podařilo Peršany v Mezopotámii porazit, ale jeho vítězství nebylo příliš přesvědčivé, a tak roku 376 musel uzavřít nevýhodný mír. Do zmatků v Arménii účinně zasahovali i Peršané a pod jejich moc se Arménie dostala, když roku 378 musel Valens odvelet jádro svého vojska do Thrákie proti Gótům. 

Pronikání Hunů na západ, žádost Visigótů o usídlení na římské půdě r. 376 
Roku 376 vtrhly do východního císařství v hrozivé síle houfy Visigótů a tři roky po smrti Valentiniana utrpěla východní část impéria nebývale těžkou ránu. Gótové pronikli do severního Černomoří nejspíše po polovině 2. století n. l. nebo začátkem století třetího a vzrůst jejich moci zaznamenáváme poprvé roku 238, kdy skupiny Gótů překonaly Dunaj poblíž jeho ústí a vyplenily provincii Dolní Moesie. Od té doby se stali Římanům velmi nepříjemným sousedem. Po svém rozdělení na dva kmenové svazy se Ostrogóti (čili východní Gótové, také Greuthungové) usídlili mezi řekami Donem a Dněstrem a Visigóti (čili západní Gótové, také Thervingové) žili na západ od nich a jejich tlupy čas od času pronikaly na říšské území. Konstrukci jmen kmenů lze rozeznat i dnes: v dnešní němčině Osten znamená východ a Westen západ.Ovšem historik Michael Grant interpretuje kromě výše uvedených významů označení Ostrogóti jako "bystří Gótové" a Visigóti jako "moudří Gótové". Označení "Visigóti" uměle vytvořil až na počátku 6. století Cassiodorus Senator podle vzoru "Ostrogóti". Do té doby se pro Visigóty užívá jen termín "Vesi". Jazykovědci tvrdí, že termín "Vesi" nesouvisí s germánským označením pro "západ" a vykládají je výše uvedeným významem "moudrý". Kde je pravda, můžeme dnes jen spekulovat. 

Constantinus Magnus uzavřel roku 332 s Visigóty smlouvu (foedus), užitečnou Římanům víc než 30 let. Projevilo se to i v šíření křesťanství. Roku 341 byl constantinopolským biskupem Eusebiem vysvěcen na biskupa Gót Wulfila (Ulfilas) a poslán jako apoštol mezi Visigóty. Tam pak úspěšně působil do roku 348, kdy ho tamější pronásledování křesťanů přinutilo k útěku na římské území. 

Zřejmě již uprostřed 4. století n. l. pronikli do Povolží Hunové, svaz nomádských kmenů mongolské rasy, který svou ukrutností i způsobem života - od malička do stáří na koni - vzbuzoval všude hrůzu."Rozšířily se děsivé zvěsti, že severské kmeny způsobují nové a větší zkázy než obvykle a že na celém prostranství, které se táhne od Markomanů a Kvádů až k Pontu, bylo nenadálou silou vyhnáno ze svých sídel množství odlehlých barbarských národů a že se nyní se svými drahými roztroušeně potulují kolem řeky Istru", zpravuje nás Ammianus Marcellinus. Zároveň dodává, že se těmto zvěstem zpočátku nevěnovala pozornost, protože barbaricum bylo koneckonců neklidné odjakživa.

Bohužel, údaje historiků o datech postupu Hunů zeměmi Alanů, Ostrogótů a Visigótů se liší, proto jsou i mé údaje jen přibližné. Hunové si pravděpodobně v 60. letech 4. století n. l. severně od Kavkazu nejdříve podrobili kočovné íránské Alany - některé pobili, některé vyhnali a zbytek byl přinucen ke spojenectví s Huny. Pak, se spoluúčastí Alanů, nejspíše kolem roku 370, napadli Ostrogóty podle stejného scénáře - pobít, vyhnat, podrobit. Stařičký král Ermanarich, který udržoval pohromadě rozsáhlou říši mezi Dněstrem a Donem (a předtím Ostrogóty sjednotil v pevněji organizovaný celek), po prohrané bitvě spáchal sebevraždu. Po jeho smrti byl zvolen králem Vithimiris, který ačkoli za žold získal spojenectví některých hunských a alanských kmenů proti jejich soukmenovcům, byl po mnoha porážkách přemožen a zabit. Jménem jeho syna Videricha převzali vládu vojevůdci Alatheus a Saphrax. Ostrogóti pak ustupovali směrem k Danastru (dn. Dněstr). Ostrogótský stát se pod náporem Hunů zhroutil asi roku 375 a roku 376 se tito divocí kočovníci střetli s Visigóty. 

Náporu Hunů neodolala ani oblast podléhající západogótskému vůdci Athanarichovi (nebyl král, měl pouze funkci soudce - kindins) severně od dolního toku Dunaje. Zdá se, že Visigóti, na rozdíl od Ostrogótů neměli krále. Sám Athanarich to při rozhovoru s Valentem uprostřed Dunaje roku 369 výslovně zdůrazňoval. Funkce soudce měla omezené pravomoci (omezovala se např. pouze na území kmene, tj. kindins nemohl vést dobyvačné války apod.). Athanarich po zprávách o hunském nebezpečí zaujal postavení na řece Danastru (dn. Dněstr), kde si zřídil opevněné ležení a vysunul vpřed zvědy, aby jej informovali o pohybech Hunů. Lstiví Hunové však v noci na vhodném místě přebrodili řeku a vpadli nic netušícímu Athanarichovi do zad. Athanarich byl zahnán na útěk a přinucen hledat bezpečí v horách. Začal budovat opevnění podél řeky Gerasu (nejspíše dn. Prut) až k Dunaji. I zde mu však hrozilo zničení, nebýt Hunové obtíženi kořistí. 

Opoziční strana vlivných velitelů vedená Fritigernem a Alavivem začala mluvit o hledání útočiště před mnohem pohyblivějšími nájezdníky v římském impériu. Většina národa opustila Athanaricha a na 200 tisíc Visigótů pod velením Alaviva se stáhlo k dunajským břehům. Visigótové pak roku 376 vyslali k Valentovi posly, jejichž prostřednictvím žádali o přijetí na říšské území a slibovali, že v případě potřeby budou jejich branci armádě impéria k dispozici. 

Kladný postoj císaře Valenta, který tenkrát dlel se svým dvorem v Antiochii, byl motivován jednak přesvědčením, že gótští branci budou citelnou posilou římské armády, a že za peníze, průběžně vybírané od provinciálního obyvatelstva, jež se vykupovalo z vojenské povinnosti, nebude třeba najímat další žoldnéře. Tím se měl zlepšit i stav státních financí. V této naději Valens rozhodl, že mají být usídleni v Thrákii jako foederati, a že se jim má poskytnout potřebný proviant a půda. Dnem i nocí se přepravovali Gótové po skupinách na lodích, vorech, či člunech vydlabaných z kmenů stromů přes Dunaj. Mnoho z nich se v široké řece, navíc ještě rozvodněné dešti, utopilo. Začalo stupňující se drama, provázené sice nabízenými šancemi, ty však Římané zahazovali jako slepí. 

Vzpoura Visigótů proti římskému útisku, porážka Římanů u Marcianopole r. 377 
Nepříznivou shodou v okolností v době, kdy se - řečeno Ammianem - "otevřely závory našich hranic a barbarská cizina chrlila houfy ozbrojenců jako Etna řeřavý popel", veleli vojenským jednotkám Thrácké diecéze ničemní a chamtiví lidé - comes Lupicinus a velitel provinciálního vojska Maximus. Visigótové se valili přes dolní Dunaj a usazovali se, dnes bychom řekli v narychlo zřizovaných sběrných táborech. Ale římská civilní i vojenská správa podrobila Góty okamžitě tvrdému útlaku - zacházela s Visigóty jako s porobenými lidmi, lichvařilo se s dodanými potravinami. Mezi Góty, usidlovanými často v tísnivých poměrech, se záhy šířil hlad. V této situaci "si vymysleli krajně nenávidění velitelé hanebný obchod a všechny psy, jež mohli ve své nenasytnosti sehnat, dali za jednotlivé otroky, mezi nimiž byli odvedeni i příbuzní šlechticů," tak popsal poměry v Thrácké diecézi Ammianus Marcellinus. O možnost přijetí na území římské říše žádali i Ostrogóti mladého krále Videricha, vedení Farnobiem a regenty Alatheem a Saphraxem, ti byli však odmítnuti. Další Viderichův osud není znám, neboť se o něm Ammianus dále nezmiňuje. Když Athanarich viděl, jak Ostrogóti dopadli, stáhnul se se svými lidmi do hornatého a nepřístupného Sedmihradska, obávaje se stejného výsledku. Vzhledem k tomu, že si Valens nejspíše dobře pamatoval Athanarichovy obstrukce při uzavírání mírové smlouvy roku 369, byl jeho pesimismus asi na místě. 

Projevy nespokojenosti mezi Visigóty, kteří museli prodávat své ženy a děti, aby se mohli najíst, na sebe nedaly dlouho čekat. Ačkoli měli Visigóti dávno povoleno se přestěhovat, stále byli drženi u břehů řeky, neměli potraviny a byli dále nelidsky odíráni. Když neklid vzrůstal, nutil je Lupicinus s přivedenými vojáky k postupu do vnitrozemí, aby se nevzbouřili, snad měl na zřeteli i Ostrogóty za řekou a nebezpečí rozšíření ohniska nepokojů, pokud by se spojili s Visigóty. Ostrogóti využili zaneprázdnění římského vojska a začali se přeplavovat přes Dunaj. Neklid se postupně měnil v silné vření, o to nebezpečnější, že zároveň do říše pronikali přes dolní Dunaj i Ostrogóti, kteří prchali před Huny. 

Fritigern se zvolna a váhavě (s největší pravděpodobnosti se snažil, předvídaje další konflikty s Římany, zůstat v kontaktu s kmenově spřízněnými Ostrogóty) dostal k Marcianopoli. Lupicinus pozval Fritigerna a Alaviva na hostinu a jejich lid nechal před městskými hradbami. Vyhladovělí barbaři se domáhali vstupu do města a mezi nimi a civilním obyvatelstvem a posádkou došlo k incidentům. Barbarům se podařilo pobít některé vojáky, když se to dozvěděl Lupicinus, pobil gótskou stráž, která čekala před jeho rezidencí na své velitele a snad hodlal oba velmože držet jako rukojmí. Fritigern pohrozil větším krveprolitím a byl propuštěn. Alaviv při tomto incidentu patrně zahynul, protože dál o něm už neslyšíme. 

To barbary definitivně rozzuřilo a začali drancovat a vypalovat okolí Marcianopole. Již v roce 377 došlo k prvnímu ozbrojenému střetu mezi vzbouřenci a vojskem, které Lupicinus narychlo sebral, u Marcianopole, který skončil porážkou Římanů. Ačkoli srážka byla i pro povstalce spojena s vysokými ztrátami, měla široký ohlas v řadách neřímského provinciálního obyvatelstva. Další čin, kterým si římská správa ještě více nařízla větev, byl následující: v Adrianopoli podle nařízení přezimovali Visigóti, kteří byli na římské území přijati jako spojenci již dříve. Jejich velitelé byli Sueridus a Colias. Ačkoli se chovali loajálně, dostali preventivně nařízeno přemístit se do Helléspontu, aby nedošlo ke spojení jejich jednotek s povstalci. Když celkem logicky žádali o dvoudenní odklad, peníze a proviant na cestu, místodržitel na ně poslal ozbrojené civilní obyvatele. Poděšeným a rozdrážděným Visigótům zbývala jediná alternativa - vzbouřili se, odvrátili neuvážlivý útok a přidali se k Fritigernovi. Nějakou dobu s Fritigernem obléhali Marcianopolis, ale jelikož s touto formou boje neměli zkušenosti a znamenala pro ně zbytečné ztráty na lidech bez viditelného efektu, vrátili se k plenění, zabíjení a odvlékání lidí do otroctví. Když se pak k Fritigernovi připojili nedávno zotročení Gótové, mnozí otroci a kolóni, které mnohdy s útočníky spojovalo etnické pouto a lidé pracující v rudných dolech, zůstala z celé Thrácké diecéze v římské moci pouze města. Zda v té době již došlo k uzavření spojenectví mezi Visigóty a Ostrogóty, nevíme. 

Tyto neradostné zprávy Valenta přiměly k tomu, aby poslal generála jezdectva Victora jako vyjednávače k Peršanům, aby se dohodl o postavení Arménie a měl krytá záda. Do Thrákie poslal vojevůdce Profutura a Traiana s arménskými legiemi. S nimi, ačkoli byly početně slabší, se podařilo Góty zatlačit za příkrá skaliska pohoří Haemu do pustých míst, kde měl barbary skosit hlad. Mezitím se čekalo na velitele vojsk Frigerida, jemuž Gratianus po Valentově žádosti o pomoc přikázal vydat se na tažení s pannonskými a zaalpskými sbory. Po něm na rozkaz západního císaře vyrazil z Galie comes domesticorum (velitel císařovy tělesné stráže) Richomeres, tomu však většina vojska zběhla - ať už ze strachu o bezpečí hranice na Rýnu, či jednoduše proto, že se jim nechtělo táhnout do neznámých končin. Zřejmě se jedná o téhož Richomera, kterého spojovalo přátelství s Ammianem Marcellinem, a který se stal roku 384 konzulem a v letech 388 - 393 byl magister militum (nejvyšší vojenský velitel) na Východě. Synovcem Richomera byl Arbogast, pozdější strůjce nastolení uzurpátora Eugenia. Frigeridus však zůstal nečinný, protože ho zachvátila bolest kloubů - mohlo se také jednat o zbabělost, či sabotáž generála, který nechtěl bojovat se svými soukmenovci, což však není prokázáno. Richomeres se spojil s Profuturem a Traianem, kteří tábořili u městečka Salices a podle společného rozhodnutí se ujal velení nad všemi oddíly. 

O možné Frigeridově sabotáži mluví historik Michael Grant, nikde však neuvádí, že by byl Frigeridus Gót. Vzhledem k tomu, že na Západě pronikali do velení armády hlavně Frankové, byl Frigeridus nejspíše také Frank. Pak ho těžko mohlo vázat něco k Gótům, žádný pangermanismus tehdy neexistoval a nejspíš ani vědomí společné "germánské" identity těchto kmenů. I germánské kmeny, které k sobě měly etnicky mnohem blíže, spolu celá staletí válčily - k radosti Římanů. Ammianus Marcellinus navíc hodnotí Frigerida jako svědomitého a rozvážného velitele. Germánští velitelé, kteří se úspěšně integrovali do římské společnosti, často přejímali názory Římanů a i na krajany ze svých vlastních kmenů za Dunajem či Rýnem zhusta nahlíželi jako na barbary a nepřátele. 

Nerozhodná bitva u Salices r. 377 
Rozptýlené houfy drancujících barbarů se v reakci na posilování Římanů začaly stahovat do vozového tábora - to bylo kruhové ležení nazývané Góty laager, obehnané vozy, sloužícími jako palisáda. Roku 377 u městečka Salices došlo k další zuřivé bitvě, která tentokrát, přes početní převahu barbarů, skončila nerozhodně. Gótové se stáhli za svou vozovou hradbu a Římané uzavřeli jiné nesčetné tlupy v horách blokádou horských soutěsek. Potraviny byly svezeny do měst, aby byli vzbouřenci vyhladověni. Richomeres se vrátil do Gallie pro další posily. Valens poslal do Thrákie dalšího vojenského velitele - Saturnina. Jelikož se situace Gótů stávala kritickou, spojili se s dalšími barbary. Ammianus Marcellinus píše, že získali Alany a Huny, které zlákali vidinou bohaté kořisti. 

Ammianus Marcellinus tu mluví o Alanech a Hunech, kteří jsou později těsně spjati s Góty Alathea a Saphraga. Jinými slovy, zmiňuje se tu po delší odmlce o Ostrogótech, o nichž po překročení Dunaje dlouho mlčí. Bohužel nám neříká, zda už v té době byli v nějakém kontaktu s Fritigernem. Náhle se utvořila neuspořádaná, ale hrozivá barbarská koalice. Když se to Saturninus dozvěděl, začal stahovat svá vojska a Gótové se z uvolněných soutěsek znovu rozlili po Thrákii a pustili se do surového a bezuzdného plenění. 

Výstroj římských vojáků měla daleko do důkladného vybavení legionářů raného císařství. Propracované helmice galského či italského stylu - byly nahrazeny mnohem jednoduššími a levnějšími "hřebenovými přílbami" - dvě skované polokoule spojené centrálním hřebenovým dílcem s prostými chrániči brady a krku. Článkovaný kyrys lorica segmentata nošený starými legionáři také zmizel a byl nahrazen prostou drátěnou košilí. Jednou z hlavních příčin bylo to, že říše nebyla tak stabilní a bohatá jako za principátu a armáda, od dob Septimia Severa prakticky stále rostoucí, polykala pořád více peněz. Krátký bodný meč gladius byl rovněž nahrazen - delším, sečným mečem spatha (dlouhý meč římských jízdních oddílů) a dlouhý, do oblouku prohnutý štít scutum plochým oválným, nebo kulatým štítem. Po prvních kontaktech s germánskými kmeny římská výzbroj a výstroj pronikaly do barbarica a zhruba od konce 2. století n. l., kdy probíhalo verbování mnoha původem germánských bojovníků (kteří postupně "barbarizovali" imperiální armádu), stejnokroj, vybavení, taktika a chování římských vojsk a jejich germánských protivníků se stále více sbližovalo. 

Frigeridovi se při ústupu do Illyrie (nejspíše nařízeným Gratianem) podařilo zničit vojsko Gótů a Taifalů (národnost Taifalů není přesně známa, diskutuje se o tom, zda byli sarmatského původu) pod vedením gótského šlechtice Farnobia. Farnobius padl a ti z barbarů, kteří přežili, byli přestěhováni do okolí italských měst Mutiny, Rhegia a Parmy, aby tam obdělávali pole. Frigeridus pak opevňoval průsmyk Succi, aby se barbaři nedostali na sever. 

Příchod Valenta z Antiochie do Evropy r. 378 
Valens se rozhodl řešit situaci mohutným vojenským zásahem a vydal se z Asie na pochod. Na jaře 378 vytáhl proti Gótům. Dvůr přesunul do Constantinopole, kde byl přivítán s reptáním i s úlevou. Na Valentovu žádost byl do ohrožených oblastí z Itálie poslán generál Sebastianus, který byl pak na místo Traiana jmenován do funkce magister peditum - velitel pěchoty. Na pomoc Východu mířily další západní jednotky. 

K lentijským Alamanům (alamanský kmen sousedící s římskou Raetií - Lentientové, sídlící severně od Brigantského, dn. Bodamského jezera) se však doneslo, že se Gratianus hodlá vydat s armádami na pomoc svému strýci, a že větší část vojska již vytáhla do Illyrica. V únoru roku 378 překročili zamrzlý Rýn, ale byli odraženi. To Alamany neodradilo a vpadli znovu na římské území se zhruba 40 tisíci muži. Gratianus musel povolat zpět jednotky, které měly z Pannonské diecéze táhnout na pomoc Východu. V Argentarii roku 378 (pravděpodobně dn. Horburg) došlo k bitvě, kde římské vojsko, vedené Nannienem a comitem tělesné stráže Mallobaudem (Frank v římských službách, který se později stál králem Franků za Rýnem) porazilo Alamany, kterých z bojiště, podle Ammiana Marcellina, nevyvázlo více než pět tisíc. Byl zabit i podněcovatel bojů, alamanský král Priarius. 

Gratianus se nespokojil s tímto výsledkem a v čele vojsk tajně překročil Rýn. Lentijští Alamanové se uchýlili do hor a tam se zuřivě bránili. Na obou stranách se bojovalo s velkými ztrátami. I po tom, co se stáhli do ještě nepřístupnějších skalisek, byli Gratianem rázně stíháni a obléháni. Byli nuceni se vzdát a nabídnout svou mládež do říšských vojenských sborů. Pak obdrželi povolení vrátit se do svých domovů. Po ukončení akcí Gratianus neprodleně pochodoval na pomoc Východu. 

V Thrákii se zatím po zjištění, že se Valens vydal na pochod, barbaři zdržovali v oblasti Adrianopole a snažili se kvapně seskupit. Roku 378 Sebastianus u řeky Hebru v noci potřel početné houfy gótských nájezdníků obtížených kořistí. Gratianus mezitím informoval svého strýce, že porazil Alamany a nyní míří na pomoc. Frigeridus, který držel průsmyk Succi, aby barbaři nepronikali do severních provincií, byl ze svého místa odvolán. Ammianus Marcellinus lituje odvolání svědomitého a obezřetného velitele; je možné, že Frigeridova váhavost či opatrnost mohla být vnímána jako neloajalita, důvod jeho odvolání však není znám. 

Katastrofální porážka Římanů u Adrianopole 9. srpna 378 
Ze západu se blížil Gratianus, na východě byl Valens. Gótové byli v kleštích. Jenomže Valens nejspíše po Sebastianově hlášení podlehl optimismu a možná se také nechtěl nechat zastínit úspěchy svého statečného synovce. Přesto, že od comita tělesné stráže Richomera dostal Gratianův list, kde ho jeho císařský kolega nabádal, aby čekal na příchod západních posil a nepouštěl se do neuvážených akcí, po poradě hodnostářů bylo rozhodnuto o svedení bitvy. Před bitvou Fritigern tajně vyjednával s římským císařem, přes to, že o dva roky dříve přimělo bezohledné chování římských velitelů Visigóty ke slavnostní přísaze, že budou sužovat Římany všemi prostředky. V dopise císaři tvrdil, že ačkoli se sám nestaví proti Římu, nemůže ovládnout divošskou povahu svých Gótů ani je získat pro spojenectví, dokud jim Valens neukáže sílu. Dále požadoval, aby byla Visigótům přenechána Thrákie se vším svým inventářem a dobytkem. Byl odmítnut. 

9. srpna 378 se odehrála osudová bitva u Adrianopole. Po dlouhém pochodu byla spatřena kruhová vozová hradba Visigótů. Jejich jízda pod vedením Alathea a Saphraxe pícovala po okolí a neměla o ničem tušení. Valentova armáda čítala 60 000 mužů, z toho 20 000 jízdy, zbytek byla pěchota. Císařská armáda byla unavená pochodem, žízní, hladem a horkem. Aby zvýšili její potíže, zakládali Gótové požáry ve vyschlé trávě a křoviscích v okolí, takže Římané byli sužováni žárem, kouřem a mraky prachu. Ještě jednou se Fritigern pokusil o vyjednávání, možná z dobré vůle, možná proto, aby získal čas, než se vrátí jeho jízda. Žádal, aby mu byli poskytnuti rukojmí z řad vznešených mužů, on pak že bude ochoten poskytnout Římanům brance pro vojenské potřeby. Jestliže snad oba vojevůdci byli ochotni věc řešit dohodou, což ještě mohlo být možné, jiní rozhodli jinak. Jako dobrovolné rukojmí se přihlásil Richomeres, ale když se blížil k valu, římští lučištníci a scutarii (vojáci s dlouhými štíty) zbrkle zaútočili. Valentova armáda se nestačila díky zbrkle vyprovokovanému útoku přeskupit z pochodového tvaru, tudíž útočila neuspořádaně a roztaženě - to platilo hlavně o levém křídle. Mezitím se vrátila barbarská ostrogótsko-alanská jízda a jako blesk se vyřítila na Římany. 

Barbarská jízda (měla převahu nad císařskou jízdou, snad dvojnásobnou) doslova smetla a zahnala římskou kavalerii z bojiště, zaútočila ze stran i z týlu, zároveň pěchota vzbouřenců provedla výpad z vozové hradby a císařská pěchota byla obklíčena, natěsnána na sebe a padla téměř do posledního muže. Odhady počtu barbarů se většinou pohybují mezi 100 - 200 tisíci, každopádně byli v silné převaze. Byť s přesilou, podařil se jim podobný kousek jako Hannibalovi u Kann: v kotli obklíčené desetitisíce natěsnaných římských vojáků zasypávaných šípy a oštěpy bezmocně přihlížely, jak jsou v clonách prachu a zmatku pobíjeni jejich druzi na okrajích. Obklíčení Římané, vidouce, že neuniknou, bojovali zoufale a statečně, všude se kupili mrtví a zranění. Kdo jen mohl, hledal spásu v bezhlavém útěku. Barbaři drtili římské vojáky jak lavina, porážka byla zničující. Císař zůstal po bitvě nezvěstný. Podle nejpravděpodobnější varianty se zraněný Valens uchýlil do opevněného venkovského stavení poblíž bojiště, to pak po bitvě, aniž tušili, kdo je uvnitř, zapálili vítězní povstalci. Spolu s lidmi, kteří byli v domě, císař uhořel. Mezi padlými byli i náčelníci polních vojsk Sebastianus a Traianus, mezi dalšími i tribun Potentius, syn někdejšího vynikajícího vojevůdce Ursicina. Richomerovi, Victorovi a Saturninovi se podařilo zachránit. 

Druhý den po bitvě, hned za svítání se Ammianovými slovy: "vítězové roznítili lákadly liché naděje jako šelmy, jež strašlivě zdivočely dráždivým pachem krve a v hustých houfech napadli Adrianopolis, chtějíce ji vyvrátit i za cenu nejhoršího nebezpečí". Tam se měly podle zpráv zrádců a zběhů, nacházet odznaky císařské moci a císařské poklady. Urputně, bez ohledu na vlastní ztráty se vrhali proti hradbám. Město se ovšem bránilo se stejným fanatismem - pomocí metaných šípů, kamenů, ba i válců sloupů. Jelikož snažení barbarů dopadlo stejně žalostně jako obléhání Marcianopole, zanechali jej, přeli se o směr dalšího postupu a nakonec se usadili u města Perinthos (v thrácké provincii Europa). Nepokoušeli se již o obléhání, zato vyplenili celé okolí. Aniž cestou naráželi na odpor, za neustálého plundrování táhli směrem na Constantinopolis. Hlavní město hájila Domnica, vdova císaře Valenta, s pomocí arabských oddílů, které Góty úspěšně napadly. Když pak barbaři viděli mohutnost opevnění obrovité Constantinopole, ztratili odvahu a odtáhli zpět, hledat kořist do Dácké a Pannonské diecéze. Teprve tam se setkali s odporem, zatímco na Východě zavládlo zděšení a hrůza před budoucností. To bylo asi hlavním důvodem, proč byli na základě šifrovaného rozkazu, který vydal magister militum Julius vojenským velitelům (kupodivu vesměs Římanům), pobiti v Malé Asii všichni gótští žoldnéři. 

Následky bitvy u Adrianopole byly pro celou říši katastrofální - její obranný systém se zhroutil v místech, která byla nejvíce vystavena náporu barbarských kmenů a chaos, který zasáhl Thrákii, se rychle šířil dál. Sotva třetina vojska vyvázla, jádro východní armády bylo zničeno. Historikem Ammianem Marcellinem byla tato bitva přirovnána porážce u Kann. Jenže po bitvě u Kann se římský stát vzchopil a nakonec se mu podařilo nepřítele zničit. Bitva u Hadrianopole sice neznamenala pád říše, ale v konečném důsledku vedla k tomu, že se říše dostala do krize, na níž v dalším století zaplatila vojensky a finančně slabší západní část svou existencí. Mediolanský biskup Ambrosius viděl bitvu jako "masakr všeho lidstva, konec světa". Na Západě a na Východě se pak objevila odlišná tvrzení, že Gratianus, který odmítal nárok svého strýce na postavení staršího Augusta, záměrně otálel (východní zdroje), či že se Valens pustil do bitvy urychleně naschvál, chtěje si tak připsat podíl na zásluhách (západní zdroje). 

Některé vojenské teorie tvrdily, že bitva u Adrianopole byla vítězstvím gótských těžkooděných jezdců nad zastaralou koncepcí římské pěší legie, a že tato bitva předznamenala budoucí hegemonii těžké jízdy středověkých rytířů. Dnes není tento názor přijímán tak jednoznačně, poslední fáze bitvy byla v podstatě soubojem pěchot a hlavní příčinou římské porážky byly špatné Valentovy velitelské schopnosti, svou roli hrál moment překvapení, přesila barbarů i úpadek dobrých tradic římského vojenského umění, disciplíny, morálky a výcviku. Ostatně těžkou jízdu po vzoru Peršanů a Sarmatů Římané používali již od 3. století n. l. 

Valentova hospodářská a náboženská politika 
V náboženské politice Valens rozhodně nesdílel bratrovu toleranci a jako zarytý stoupenec ariánství zahájil pronásledování katolické církve a dokonce dal několik jejich příslušníků popravit. Také poslal některé katolické biskupy do vyhnanství, ačkoli ho veřejné protesty brzy přinutily, aby povolal roku 366 jejich významného představitele Athanasia (roku 365 už popáté vyobcovaného), zpět na jeho biskupský stolec v Alexandrii, ten pak celkem klidně zastával až do své smrti roku 373. Císař nakonec povolil i jiným, aby se do svých úřadů vrátili. Katolíci jako dějepisec Sozomen chápali jeho smrt v boji proti Gótům jako boží odplatu za jeho příklon k ariánství. 

Nejdůležitější památkou z období Valentovy vlády byl obrovský akvadukt, který začal budovat v roce 368 pro potřeby Constantinopole. S použitím kamenů z Calchedonu, města zapleteného do Procopiovy vzpoury, dokončil tak stavbu zahájenou Constantinem Magnem. Po Procopiově vzpouře došlo k rozvětveným soudním procesům, krutým pro postižené, ale do jisté míry prospěšným pro opoziční biskupy, neboť dočasně odvrátily císařovo zasahování do náboženských otázek. V letech 371 a 372 musel Valens zlikvidovat spiknutí zástupce notaria císařské rady Theodora v Antiochii. Jednalo se nejspíše o spiknutí anticky smýšlejících intelektuálů, protože procesy, konané v zimě 371/372 v Antiochii, postihly především osoby věrné starým řecko-římským kultům, mezi nimi i Juliánova milovaného učitele i přítele Maxima z Efesu. Široká veřejnost ostatně nikdy nenašla bližší vztah k Juliánovým politickým snahám a ty městské kruhy, které s nimi sympatizovaly, zůstaly po roce 363 prakticky bez programu. Tu a tam některý jedinec dokázal prosadit svůj vliv, jinak se ti, kdo setrvali v úřadech, snažili zaštítit loajalitou k novým císařům, ale i oni byli pod různými záminkami postupně ze státní služby vyvazováni. Známý antiochijský rétor a filozof Libanios se bál, jak se sám vyjádřil, davu na ulicích, proto se vyhýbal vnitřnímu městu a měl také strach chodit do prostorných lázní. 

Ammianus Marcellinus se na základě znalosti římských dějin optimisticky domníval, že impérium krizi překoná. Vždyť již v dobách republiky způsobili římským vojskům těžké porážky Cimbrové a Teutoni, dokud je nezničil Marius, i titíž Gótové, kteří za krize císařství ve 3. století n. l. pustošili Řecko a Malou Asii, byli přece poraženi Claudiem Gótským a Aurelianem. Masakr u Adrianopole však předznamenal zánik či proměnu starobylého politického systému a životního stylu ve Středomoří. Antický svět se začal rozpadat. Barbarsky temný středověk klepal na dveře... 

"Zde bychom mohli skončit," praví historik Victor Duruy, "invaze začala: Fritigern stanul před branami Constantinopole a za několik let Alarich dobude Řím." 

Následující článek: Gratianus

Zdroje: 
Jens - Peter Behrend a Eike Schmitzová - Hunové útočí na Evropu 
Jan Burian - Římské impérium 
Josef Češka - Zánik antického světa 
Michael Grant - Dějiny antického Říma 
Michael Grant - Pád římské říše 
Michael Grant - Římští císařové 
Edvard James - Frankové 
Ammianus Marcellinus: Dějiny Římské říše za soumraku antiky 
Malcolm Todd - Germáni 

konzultant: Pavel Grasgruber, autor Světa barbarů