Antický svět 

Předchozí císař: Iulianus Apostata

Flavius Jovianus se narodil roku 330 v Singidunu (Bělehrad). Byl synem Varroniana, velitele tělesné stráže (comes domesticorum) Constantia II. V ní za Constantia a Juliána sloužil jako její člen (protector domesticus) i sám Jovianus. Přestože byl křesťanem, Juliánus si jej nechal ve svých službách a před rokem 363 se Jovianus stal velitelem císařovy tělesné stráže. 

O nástupnictví bezdětného a v zimě 360/361 ovdovělého Juliána rozhodovali bezprostředně po jeho smrti vysocí úředníci a důstojníci, kteří se s ním účastnili perského tažení. Nabídku usednout na trůn dostal v červnu po Juliánově smrti nejdříve pretoriánský prefekt (praefectus praetorio per Orientem) Saturninius Secundus Salutius, ten však tuto poctu pro vysoký věk a chatrné zdraví odmítl. Po dlouhých poradách, v nichž jasně vyšlo najevo, že v Juliánově štábu si podrželi silnou pozici vedle jeho oddaných stoupenců i přívrženci někdejší Constantiovy politiky, byl 27. června 363 zvolen za císaře právě Jovianus. Vzhledem k tomu, že Jovianus předtím nepatřil k čelným osobnostem, to byla kompromisní volba. 

Jmenování tak nevýrazné osobnosti povzbudilo perského krále Šápura (Sapora) II., aby útoky na ustupující římskou armádu ještě zesílil. Jovianus v tísni narychlo sjednal mír, výměnu rukojmí a souhlasil, že Římané vyklidí pět provincií za Tigridem, anektovaných Diocletianem, včetně pevností Nisibis, Castra Maurorum a Singara a zřekl se římské suverenity nad Arménií. Peršané se pak podstatné části Arménie zmocnili. V podstatě neměl jinou možnost a se souhlasem svých poradců k těmto ústupkům svolil, aby se římské vojsko, sužované nedostatkem potravin, mohlo bez pohromy vrátit z perského tažení. Z oblasti odstoupené Persii se směli tamní římští osadníci vrátit zpět na římské území a Peršané umožnili Jovianově armádě volný odchod na západ. 

Za pochodu byl jeden z císařských hodnostářů (primicerius notatiorum), představený sboru konceptních úředníků, stejného jména jako císař - který se při tažení mimořádně vyznamenal v boji, obviněn z neloajality a popraven. Jovianova kapitulace byla s nevolí odmítána většinou současníků, jak o tom svědčí mínění Ammiana Marcellina, přímého účastníka Juliánova východního tažení: "Na tomto místě jsi po zásluze obviňována ty, Štěstěno římského světa, neboť jsi za bouří rozvracejících stát vyrazila vládu z rukou zkušeného státníka" - jímž je míněn Juliánus - "a nabídla ji mladíkovi, který se měl teprve zdokonalit a kterého není spravedlivé ani hanit, ani chválit. Vždyť z jeho předchozího života nebylo známo, že by se v záležitostech tohoto druhu osvědčil nějakými významnými činy. To ovšem vlastence zasáhlo až do morku kostí, že ... spáchal čin nedůstojný vlády a vydal Nisibis, jež už od dob kralování Mithradatova čelila tomu, aby se Peršané zmocnili Orientu." 

Pro stoupence starých pořádků, kteří spojovali s Juliánem všechny své naděje, znamenala zpráva o Juliánově smrti šok. Jeho přítel a někdejší učitel, proslulý antiochijský rétor Libanios, pohan a velký příznivec Juliánův, po zprávě o Juliánově smrti podle svých slov pomýšlel na sebevraždu. Po Juliánově smrti nemohl dál věřit ve věčné trvání římského impéria, představě, jež byla trvalou součástí římské politické ideologie již od dob Augustových. Vyslovil tehdy názor, že římská říše nezbytně zanikne, stejně jako kdysi zanikla říše egyptská. Prostí občané namnoze odmítali zprávě o císařově konci uvěřit, posla, který ji přinesl, ukamenovali obyvatelé mezopotamského města Karrhai k smrti. Šířily se pověsti, že Juliánova smrt byla dílem spiknutí zosnovaného křesťany, že kopí, které jej zranilo, bylo proti němu vrženo z římských řad. Tak to prý líčili perskému králi Šápurovi římští přeběhlíci. 

Na druhé straně široká, za padesát let značně christianizovaná, veřejnost nikdy nenašla bližší vztah k Juliánovým politickým snahám a ty městské kruhy, které s nimi sympatizovaly, zůstaly po roce 363 prakticky bez programu. Juliánovi sympatizanti, kteří setrvali v úřadech, se většinou snažili zaštítit loajalitou k novým poměrům, ale i oni byli pod různými záminkami postupně ze státní služby vyvazováni. 

Pro Římany bylo opravdovým štěstím, že Peršané museli v následující době věnovat pozornost svým vlastním vnitřním problémům a neměli možnost svého vítězství nad Juliánem využít. Jakmile se Jovianus vrátil na římskou půdu, veřejně zavrhl pohanství svého předchůdce a vyhlásil návrat říše ke křesťanství. Obnovil všechny dřívější církevní výsady a třebaže pohanský myslitel Themistius složil novému císaři hold za jeho náboženskou snášenlivost, nechal Jovianus některé chrámy zavřít a zakázal přinášet oběti. Na jeho mincích se znovu objevují vojenské korouhve s řeckým symbolem Krista (XP). O několik měsíců později vyhlásil vůči antickým kultům plnou snášenlivost, pokud budou oproštěny od kouzel a věštění. Snad tak učinil z důvodů, aby nenarazil na odpor Juliánových stoupenců. Církevním představitelům přislíbil vládní nezasahování do křesťanských věroučných sporů, třebaže osobně projevil velkou přízeň Athanasiovi, vrátivšímu se tehdy ze svého čtvrtého vyhnanství. Obecnou tolerancí se měl zřejmě zmírnit nežádoucí neklid, jenž se v říši rozmáhal a který mohl oslabit obranu římských hranic před vpády barbarských sousedů, povzbuzených zprávou o Juliánově smrti. Vědom si tohoto nebezpečí, chtěl se Jovianus co nejrychleji přesunout do střední či dokonce západní části říše. 

Jovianus strávil nějaký čas v Antiochii, kde vedl různá úřední jednání, ale snažil se rychle postoupit na západ, takže město uprostřed zimy opustil a pokračoval v pochodu. Když dorazil do Tarsu, uctil Juliánovu památku u jeho prozatímního hrobu. V městě Tyana obdržel zprávu, že v Durocortoru (dn. Remeš) v Galii byli při nepokojích zabiti dva vyšší důstojníci a po ní následovala druhá, příznivější, že armáda v Galii se přesto vyslovila pro něho. Po příjezdu do Ancyry (dn. Ankara) přijal úřad konzula a za spolukonzula ustanovil svého staršího syna Varroniana. Chlapec byl ještě malý, a když ho položili na kurulské křeslo, hlasitě se rozplakal. Brzy se to začalo považovat za zlé znamení, neboť od této chvíle, jak zaznamenal Ammianus Marcellinus, "Joviana smetl kvapně den předurčený mu k ukončení života. Když totiž přišel do Dadastany, kteréžto místo je předělem mezi Bithýnií a Galatií, byl v noci nalezen bezduchý a o jeho smrti se vynořily přemnohé pochybnosti. Vyprávělo se totiž, že nedokázal snést škodlivý zápach ložnice vybílené čerstvým vápnem, nebo že zahynul zduřením hlavy od nesmírného žhnutí řeřavého uhlí, anebo se prý dozajista nadmul prudkou zácpou ze směsice jídel. Zemřel ve třiatřicátém roce svého věku, a ačkoliv jemu i Scipionu Aemilianovi připadl podobný konec života, zjišťujeme, že se smrt žádného z nich soudně nevyšetřovala." 17 února 364 tedy Jovianus v maloasijské Galatii zahynul, pravděpodobně na otravu oxidem uhelnatým. 

Postavy prý byl mohutné a vysoké (proto se údajně dlouho nemohlo najít císařské roucho, hodící se na jeho míru), chodil těžkopádně a měl přívětivou tvář. Byl průměrně vzdělaný a spíš dobromyslný, chtěl si uvážlivě vybírat lidi. Byl velkým jedlíkem a holdoval vínu i lásce. Zda by tyto neřesti potlačila císařská zodpovědnost, však dějiny nestačily dosvědčit. Ostatně na jiném místě Ammianus zdůrazňuje jeho lenost a ochablost. Křesťanští autoři, zvláště Theodoretus a Augustinus, pochopitelně jeho odvrat od Juliánova odpadlictví schvalovali, těžko však mohli vysvětlit, proč se mu nedostalo delší vlády jako boží odměny za toto chvályhodné jednání. 

Navazující článek: Valentinianus I. 

Zdroje: 
Jan Burian - Římské impérium 
M. Grant - Římští císařové 
J. Češka - Zánik antického světa 
Core Vidal - Julianus