Antický svět 

Předcházející císař: Claudius II. Gothicus

1. Úvod

Císař Aurelianus představuje vrcholné dílo toho, jak se římská říše dokázala i v dobách těžkých krizí postavit svým problémům. Zároveň tento císař představuje typický produkt své doby, když se z nevýznamného postavení provinciála na Balkánu dokázal díky svým vojenským schopnostem dostat až na úplný vrchol a odvést na něm říši velké služby, díky kterým existence Říma pokračovala ještě dvě celá staletí. Aurelianus dokázal porážet barbary a skoncoval se schizmatem sekulární moci, který začal za císaře Galliena. Zároveň založil pojetí panovnické moci tak, jak jej známe z pozdějších dob.

Lucius Domitius Aurelianus se narodil 9. září roku 214 nebo 215 a jeho životní kariéra je značně dráze jeho předchůdce Claudia Gothica a to i z té stránky, že zdroje jsou značně kusé a nejednoznačné. Aurelianus se narodil snad v Moesii v městě Serdica, tedy v dnešní bulharské Sofii. Jeho otec byl klientem senátora Aurelia, proto také syn nesl jeho jméno. Aurelianus patrně již v mladém věku vstoupil do armády a další více než tři desítky let vytrvale stoupal po kariérním žebříčku.

Aurelianus by v předchozích dobách neměl naději na prudký kariérní růst, ale císař Gallienus zapověděl vojenskou kariéru senátorům, což uvolnilo prostor pro důstojníky nízkého původu. Další Gallienova reforma dala mnohem větší prostor dosud spíše opomíjeným kavaleristům, kteří se stali jádrem úderné síly říše a jejich mobilních záloh - a Aurelianus jako vynikající důstojník jízdy na tom jen těžil. O konkrétních činech Aureliana před rokem 268 však nevíme konkrétně prakticky nic. Zbývajících sedm let jeho života nám to však nahrazují.

Aurelianus se nepochybně velmi významně angažoval na taženích císaře Galliena, protože v době jeho násilně smrti před Mediolanem už vystupuje jako velmi významný hráč a snad i pretendent císařského trůnu - a snad také jako jeden ze spiklenců, kteří Galliena připravili o život, i když toto nevíme jistě. Jisté je, že císařem se stal Aurelianův o málo starší kolega Claudius, nicméně ani Aurelianus nebyl odstaven na vedlejší kolej, což naznačuje, že jeho zájem o purpur buď nebyl aktuální, nebo že spíše svého kolegu podpořil po volbě vojskem, které si Claudius získal svojí příjemnější povahou.

Aurelianus totiž jako člověk ve všech zdrojích proslul jako velitel velice přísný a striktní, což nemohlo být úplně populární. Nikdy se také nenaučil vycházet se Senátem, což ho pravda nemuselo příliš mrzet, nicméně pro klidnější chod státu by to bylo přínosné, podobně jako kladné vztahy k vysokým konzervativním kruhům. A rovněž Aurelianus, jakkoliv vynikající vojenský velitel, čelil nejméně čtyřem uzurpacím velitelů částí svého vojska, což však svědčí spíše o duchu doby.   

2. Aurelianus za vlády Claudia Gothica

Za vlády Claudia Gothica se Aurelianus rozhodně nenudil. S jistotou víme, že velel elitní dalmatské jízdě, která se objevovala všude, kde to hořelo a vedle toho Aurelianus fungoval také jako zastupující velitel armády hned po císaři. Tudíž žádný velký střet se neobešel bez tohoto vojevůdce. Aureliana tak najdeme na počátku roku 269 bojujícího v bitvě u jezera Benecus (Lago di Garda), kde Claudius rozdrtil vojsko Alamanů. Claudius následně vyslal Aureliana s jízdou do Řecka, které napadli Gótové a Herulové, aby jim působil potíže a nedopřál klidu, než císař sesbírá armádu pro polní bitvu.    

Jak jsme již zmínili, Aurelianus byl vynikající jízdní velitel a nedokázal to asi nikde lépe než v tažení proti Gótům. Dokázal je pronásledovat těžkým terénem na cestě od Thessalloniky do Naissu a porážel je při četných šarvátkách, přičemž měl zanechat tři tisíce mrtvých nepřátel a nepochybně i značné problémy se zásobováním. V bitvě u Naissu, jedné nejdůležitějších v celém třetím století, pak právě Aurelianus vedl úder, který měl vést k obklíčení protivníka a dobytí jeho vozového tábora. Jak přesně tento úder probíhal, nevíme. Můžeme však spekulovat, že Římané zde použili východní taktiku předstíraného ústupu jízdy, což také naznačují zdroje. Římané se evidentně poučili z lekcí, které jim uštědřila mnohokrát parthská nebo perská jízda.

Jakkoliv byla bitva u Naissu velkým římským vítězstvím, neznamenala ještě zdaleka konec gótské hrozby, jelikož ačkoliv měli barbaři ztratit na 50 000 padlých (asi přehnané číslo), větší část jejich vojů zničena nebyla. Pronásledováním barbarů byl pověřen právě Aurelianus a jeho dalmatská jízda. Jelikož Římané pevně drželi severní hranici, museli se Gótové vydat na jih zpátky do Řecka. Aurelianus samozřejmě složitou situaci nepřítele prohluboval nájezdy proti menším oddílům, snad také svedl větší bitvu, která vehnala Góty na západ do Thracie, což nebyl právě přívětivý a bohatý kraj ani v době žní, natož se zimou na krku. Zoufalí Gótové svedli bitvu, díky které se jim podařilo prorazit obklíčení a připravit Římanům porážku (Claudius prý vydal pokyn, aby finální nápor vedla jen pěchota, která ale byla poražena a situaci zachránili jen dalmatští jezdci), nicméně toto vítězství je nemohlo nakrmit. K radostem balkánského tažení přibyla blíže nespecifikovaná epidemie, která zdecimovala obě válčící strany - a zabila císaře Claudia Gothica.

Aurelianus jako zastupující velitel vojska dokončil gótské tažení, když rozdělil pomocí jízdy vojsko Gótů na menší části, které byly následně zničeny. Zbytek Gótů se vzdal, jezdci byli přijati do římské armády a Gótové obdrželi území na římské půdě s povinností vysílat pomocné sbory. Vítězný generál se velmi výrazně a zřejmě rozhodující měrou zasadil o velké vítězství nad vetřelci a v době, kdy císař umíral nebo již byl mrtev, mu to uvolnilo ruce k uzurpaci.

3. Boje s barbary a opuštění Dacie

Claudiovým nástupcem se stal jeho bratr Quintillus, kterého nominoval Senát a pravděpodobně mu tak znemožnil se jakkoliv historicky zviditelnit. Proti hlasu Senátu vystoupili vojáci, kteří někdy v květnu 270 či o něco dříve provolali císařem Aureliana. Quintillus se nezmohl na větší odpor a byl buď zabit, nebo spáchal sebevraždu. Začala tak pětiletá vláda Aurelianova, při jejímž popisu se neubráníme dojmu, že císař snad měl křídla.

Aurelianus vstoupil do své vlády prakticky jako jakýkoliv jiný císař doby - s neochotným souhlasem Senátu, který se stal čistě formální záležitostí a s řadou problémů, které bylo třeba ihned řešit vojenskou cestou. V první řadě se musel vyrovnat s invazemi kmenů přes Dunaj a Rýn, kteří využili klesající vojenské moci a prestiže Říma v pohraničních oblastech a valili se do vnitrozemí.

První vpády se týkaly germánských národů sídlících primárně na horním Dunaji, jejichž vpády byly pro říši mimořádně nebezpečné, neboť po překročení Alp mohly mířit přímo do nechráněného srdce impéria a Aurelianus s jistotou netoužil stát se prvním císařem, za jehož vlády padne Řím. První, kdo zkusil proti novému císaři štěstí, byli germánští Juthungové, kteří překročili Brennerský průsmyk a zamířili na Apeninský poloostrov. Byli odraženi a císařská armáda je nakonec rozdrtila při pokusu o přeplavbu Dunaje. To už se ale valilo další nebezpečí, Vandalové. Také ti byli poraženi a museli žádat o mír, kterého dosáhli za dva tisíce jezdců do pomocných jednotek a poskytnutí synů jako rukojmích. Už roku 270 tak mohl Aurelianus přijmout titul Germanicus Maximus.

Do třetice se do Itálie chystali Markomani a Alemani, kteří sice byli nedávno těžce poraženi u jezera Benacus (269), přesto jim však jedna lekce nestačila. Opět se dostali do Itálie přes chabě bráněné hranice a začátkem roku 271 dosáhli údolí řeky Pád (Padus). Aurelianus stáhl vojsko z Panonie, kde dohlíželo na odchod Vandalů, a vrhl se na útočníky. Učinil tak možná až moc rychle, neboť jeho vojsko bylo přepadeno ze zálohy u Placentie (Piacenza) a rozprášeno. Zpráva o porážce císařské armády vyvolala v Římě paniku, ale nebylo nakonec tak zle. Císař sesbíral vojsko, přepadl Alamany na historickém bojišti u řeky Metauru, porazil je a donutil je stáhnout se znovu přes Pád, kde je definitivně rozdrtil v bitvě u Pavie.

Události posledních patnácti let nicméně velmi věrohodně ukázaly, že obrana Říma už nemůže čistě spoléhat na vojska na limitu a že hlavní město říše bude dříve nebo později obleženo. Vojenské vybavení Říma se limitně blížilo nule, neboť Serviovy hradby byly spíše zajímavým kouskem do muzea než reálnou obranou, konečně i město samo je už dávno přerostlo. Pro srovnání - Serviovy hradby byly asi podobně moderní, jako bychom dnes města obehnali raně středověkou palisádou.

Aurelianus tedy začal stavět opevnění zcela nové, které by reflektovalo jak růst města, tak rostoucí požadavky na kvalitu hradeb tváří v tvář barbarskému nebezpečí, když se zdálo, že dobře opevněná města mohou přestát jakoukoliv invazi (a jak se o tom mnohokrát přesvědčili obyvatelé například v barbary oblíbené Marcianopoli v Moesii). Římské hradby tak nově obtáčely v délce 19 kilometrů celé město zdmi o průměrné výšce 7,8 metru, jak se dodnes mohou přesvědčit návštěvníci Věčného města. Je poněkud symptomatické, že tyto hradby vznikly právě v tuto dobu, kdy se Řím začal propadat žebříčkem popularity na úkor měst na Balkáně, která těžila ze své vysunuté polohy. Prioritě Říma pak poslední ránu udělil blížící se nástup tetrarchie se čtyřmi sídelními městy a blížící se stavba Constantinopole.

Po radostech italské zimy roku 270/271 si každopádně Aurelianus zabezpečil zázemí a vyrazil na dolní Dunaj za svými dobrými přáteli z kmene Gótů, neboť ani oni nehodlali rezignovat na akce proti Římu, jakkoliv jejich poslední tažení zažilo u Naissu a v následném pronásledování katastrofální porážku. Ke klidu je tak nakonec dovedlo až Aurelianovo tažení, které se zčásti odehrávalo i za Dunajem, kde se také odehrála další z velkých bitev doby. V ní slavil Řím vítězství, Gótové oplakávali na pět tisíc mrtvých bojovníků včetně samotného krále Cannabauda. Jak se zdá podle titulatury, porazil císař v nějakém větším střetu také Karpy, kteří se tradičně zajímali o provincii Dacia.

Dacia byla posledním územím, které Řím začlenil do svých hranic, dobyl ji za velkých ztrát císař Traianus na místním vládci Decebalovi začátkem druhého století. Provincie měla jednu obrovskou výhodu a jednu obrovskou nevýhodu a záleželo na vojenské kondici říše, kam se rovnováha vychýlí. Výhodou byla surovinová bohatost provincie, která oplývala horami s potenciálem na těžbu rud a zlata. Jasnou nevýhodou byl ale fakt, že Dacia se svým umístěním za Dunajem zcela vymykala systému římského opevnění, který se zakládal na říčních hranicích velkých řek (pokud to šlo). Na sever vystrčená provincie s velmi dlouhou pozemní hranicí tak sice na jednu stranu chránila území na druhé straně Dunaje, nicméně její obrana byla finančně stále méně rentabilním podnikem.

Aurelianus nakonec celou situaci rozsekl tím, že se Dacie vzdal a tamní obyvatelstvo, které tomu bylo ochotno, stáhl přes Dunaj, kde založil novou provincii Dacia Aurelia se sídlem v císařově rodné Serdice. Je nutné také poznamenat, že zdaleka ne všichni místní osadníci opustili své domovy, řada z nich zůstala a smísila se s národy, které sem přišly posléze. Je zajímavé, že právě a jen tito obyvatelé římské říše si udrželi historickou identitu s římskou říši, jak konečně naznačuje i dnešní název jejich země - Rumunsko (Romania).

4. Boje o sjednocení říše - Palmýra a Galské císařství 

Aurelianus tedy upevnil svoje postavení na celé dunajské hranici a mohl se vydat bojovat s dvojicí separatistických států. Galské císařství na západě nepředstavovalo okamžitou hrozbu, samo mělo své vlastní problémy, a proto se císař vypravil na východ. Zde se za Galliena ustanovilo Palmýrské císařství, spravované do roku 267 Odaenathem, poté jeho manželkou Zenóbií ve prospěch jejich nezletilého potomka Vaballatha. Palmýra dlouho nefungovala jako separatistická doména, nicméně koncem šedesátých let Zenobia napadla Egypt a prohlásila se Augustou, čímž dokončila odluku východní části říše od centra. Zenobiina říše čítala v době největšího rozmachu Egypt, klíčovou římskou obilnici a dále obchodně výnosné oblasti na východním břehu a v okolí Středozemního moře (Syria, Palaestina) spolu s jihovýchodní částí Malé Asie. Šlo o relativně životaschopný stát, který na sebe na jednu stranu vzal obranu proti sasánovské Persii, na stranu druhou si z říše vybral bohaté provincie. A bez peněz byli římští císařové v beznadějném postavení.

Aurelianus tedy vytáhl na východ se zřejmým cílem uspořádat věci v Orientu opět do tradičního tvaru, protože ztráta Egypta, ke které došlo někdy na pomezí let 269 a 270 byla značným problémem pro zásobování metropole. A nespokojenost vzešlá odsud nevěstila nikdy nic dobrého. Je možné, že právě v reakci na pokleslé zásobování došlo v roce 271 ke vzpouře v samotném Římě, kterou odstartovalo odhalení podvodů a obohacování se při tavbě mincí. Odhalení hříšníci vedení vysokým úředníkem Felicissimem začali divoké a živelné povstání, ke kterému se přidalo mnoho obyvatel Říma včetně četných senátorů, kterým Aurelianus na trůně prostě vadil. Také mnoho prostých Římanů rebelovalo, patrně právě z důvodu kolabujícího zásobování. Vojsko si nakonec se vzpourou poradilo, ale životem za to zaplatilo 7000 vzbouřenců a prý také mnoho vojáků. Je ovšem také možné, že povstání proběhlo až v roce 274 za úplně jiných okolností, snad jako výsledek nespokojenosti s Aurelianem. Popsaný průběh je ovšem logičtější.

Aurelianus tedy vytáhl vstříc palmýrské výzvě. Musel si probojovat cestu Malou Asií a následně přes Sýrii udeřit na opevněné pouštní město. Aurelianus měl štěstí v tom, že při cestě Malou Asií nenarážel na přílišný odpor, měla se mu vlastně postavit jen dvě města, Byzantium a Tyana. V té mělo dojít ke známé scéně, kdy se vládci obléhajícímu město měl zjevit filozof Apollónius z Tyany, který ho vyzval, aby město ušetřil. Aurelianus to učinil, ať už z jakýchkoliv důvodů a další města po cestě ochotně otevírala brány císaři, který jinak neměl právě pověst mírného vládce. Pokud by Aurelianus začal systematicky ničit, lze předpokládat, že řada měst by vešla do zoufalého odboje, což by tažení významně zdrželo.

Takto se již po půl roce císař nacházel před Palmýrou, která zůstala sama v beznadějné situaci. Zenobiina polní armáda, kterou vedl vojevůdce Septimius Zabdas, byla poražena nejdříve před Antiochií, načež byla znovu napadena Aurelianovou lehčeji vyzbrojenou jízdou a zničena, opět zřejmě za použití manévru předstíraného ústupu. Egypt se bez boje vzdal vojevůdci Probovi, budoucímu císaři (při bojích v Alexandrii shořela královská čtvrť Brúcheion a snad i Velká knihovna) a Palmýra tak zůstala sama. Dokonce tak sama, že město opustila i její vládkyně se synem a snažili se hledat bezpečí v sasánovské Persii, nicméně tento manévr se jim nepodařil a byli chyceni a samotná Palmýra záhy kapitulovala a byla ušetřena. Životem měla překvapivě vyváznout také Zenobia, která měla buď zemřít při cestě do Evropy, nebo se zúčastnit Aurelianova triumfu a následně být provdána za senátora.

Palmýrské povstání tak skončilo, ačkoliv duch jisté nezávislosti na centrální moci se velmi záhy pokusila probudit jak samotná Palmýra, tak přívrženci bývalé vládkyně v Egyptě, které vedl výrobce papyru Firmus. Povstání Palmýry bylo tentokrát potlačeno starým dobrým stylem totální zkázy a pouštní křižovatka obchodních cest se z ní už nikdy nevzpamatovala, zanechávajíc nám v pouštní pozoruhodné zbytky své bývalé slávy. Rovněž tak Firmus nevyvázl jen s mírným napomenutím. Situace na východě každopádně byla stabilizována a Aurelianus si mohl udělit zasloužený titul Restitutor Orientis, Obnovitel Východu. Palmýra ležela v troskách a perská říše se utápěla ve vlastních problémech po smrti Šápura I. a Hormizda I., přičemž nový panovník Bahrám I. nenabízel zrovna naději na rychlé vyřešení problémů perského impéria, které vyčerpalo svůj výbojný potenciál a muselo zajistit své pozice. Války Říma a Persie pak dlouho kopírovaly nerozhodné střety Parthů s Římany, dokud v sedmém století nepřišla do regionu nová síla - Arabové vyznávající islám.

Aurelianus se tak mohl obrátit na západ, kde proti němu stála hrozba v podobě Galského císařství. To po odtržení hispánských provincií a části narbonské Galie zpět k říši za Claudia Gothica čítala již jen necelou Galii, Británii a části germánských provincií, nicméně pořád šlo o řádný kus území, který se mohl stát nebezpečím, jakkoliv jeho dosavadní vládci neměli ofenzivní tendence k centrální moci. Po násilné smrti Postuma Galské císařství postrádalo silné osobnosti a také bojovalo s uzurpacemi a konkurencí civilní a vojenské moci. Vedle toho i prosté obyvatelstvo začalo povstávat, v Galii v notoricky oblíbené formě takzvaných bagaudů. Galské impérium tak ztratilo důvod k existenci - nedovedlo ochránit místní obyvatelstvo a rozpory v jejím rámci přesahovaly problémy v původní říši. Ovoce tak na stromě uzrálo a Aurelianus zvedal ruku, aby jej utrhl. Než se císař vrátil z východu a připravil výpravu na západ, psal se již rok 274.

Jestliže východnímu tažení nechyběly dramatické bitvy a rozuzlení až na hradbách hlavního odbojného města, tažení západní muselo fanoušky vyloženě zklamat. Císař separatistické říše Tetricus (vládl od roku 271) se sám uvedl do předem poraženecké nálady (zřejmě konečně také tušil lépe než ostatní o svých silách a možnostech) a o kapitulaci začal jednat dříve než jeho vlastní vojáci, kteří si po 14 let dokázali s vpády ze strany centra i barbarů vcelku dobře poradit. Tetricus vedl tajná jednání s Aurelianem o spojení dvou císařství opět pod jednotnou vládu a jeho jednání vyvrcholilo na podzim roku 274 u Châlons-en-Champagne, kde se chystala rozhodná bitva obou armád. Tehdy to byl právě on, který dezertoval z vlastního vojska, které následně utržilo těžkou porážku a Galské císařství přestalo existovat. Římská říše se po čtrnácti letech opět spojila v jeden celek pod jedním panovníkem. Jestliže byl ušetřen život Zenobie a byl ji umožněn důstojný život (můžeme-li v tomto věřit zdrojům), je nasnadě, že separatistický císař Tetricus nemohl dopadnout hůře, když svoji říši Aurelianovi jen předal. Stal se místodržitelem jedné z prestižních italských provincií, totiž Lucanie.

Aurelianus tak nejpozději na podzim roku 274 mohl oslavit velkolepý triumf nad Zenobií a Tetricem, kterého se měli oba poražení panovníci osobně zúčastnit a financovat jej měla kořist z vypálené Palmýry. Panovník u této příležitosti přijal titul, který korunoval jeho unifikační dílo - Restitutor orbis neboli Obnovitel světa.

5. Reformní úsilí Aureliana

Prozatím jsme se věnovali pouze vojenským reformám Aureliana, nicméně panovník se věnoval také úpravě především ekonomických problémů, které zužovaly říši po dlouhá desetiletí. Hlavními problémy byly klesající hodnota mince a s tím spojená problematika lavinové inflace a úpadku směny zboží pomocí mincí. Mince představovala problém nejen pro obchod. Platili se jimi také vojáci, jejichž přízeň přímo souvisela s pravděpodobností přežití panovníka a při jejichž platbách si museli císaři často pomáhat mimořádnými dary (k tomu došlo například po zavraždění Galliena, kdy si Claudius Gothicus pojistil podporu vojska darem dvaceti aureů). Konečně i stát sám odváděl daně v peněžní formě a sám se tak ochuzoval na výnosech, jejichž značnou část musel dávat do armády, jejíž nutná reforma byla fantasticky účinná - a také fantasticky drahá.

Aurelianus tak patrně využil vzpoury v mincovně v Římě k tomu, aby dal vzniknout více mincovnám v říši a vydal edikt upravující výrobu mince (který se samozřejmě záhy začal obcházet). Aurelianova mince tak nesla římskou číslovku XXI, což znamenalo, že dvacet těchto mincí mělo stejnou hodnotu jako jeden starý stříbrný denarius. Pokud toto byl pokus o zlepšení situace, jistě snadno pochopíme, jaké poměry panovaly v ochuzování mince v dřívějších dobách a jakou reálnou hodnotu tyto mince měly. Mnohem větší hodnotu měl velmi kvalitní aureus (zlatá mince), jehož vlastnictví se už rovnalo menšímu bohatství. Nově stanovené normy měly obnovit hodnotu mince a důvěru domácích i zahraničních spotřebitelů v římskou měnu, nicméně toto samotné k hospodářské obnově nestačilo.

Stát si podobně jako pozemkoví vlastníci, obchodníci a podnikatelé dokázal najít cestu, jak z obyvatel dostat služby, za které by jinak musel platit a které byly nezbytné pro chod státu nebo zásobování jeho složek, typicky armády. Takovou povinnou službu státu zavedl už Marcus Aurelius a za jeho nástupců se tato služba stávala samozřejmě stále populárnější a nezbytnější položkou. Pro osoby a instituce tyto práce vykonávající to však bylo stále tíživější břemeno, bránící rozvoji běžného podnikání a snižující výnosy daní. Nejvíce na něj doplácela města, zvláště posádková a sídelní, která se často ruinující měrou musela podílet na chodu posádek a dvorů. Je samozřejmé, že nejbohatší se snažili povinnostem vyhnout, ty pak spadaly na střední třídu a ničily ji. Na toto se římské říši nepodařilo najít lék až do jejího konce. 

Poslední nezbytnou složkou pro obnovení ekonomického růstu byla příznivá demografická situace a fungující Pax Romana. Jak nám demonstrují dějiny třetího století v římské říši, Pax Romana byl již dávno jen symbolem a pohraniční a občas i vnitrozemské provincie se dostávaly pod pravidelné útoky, které překračovaly hraniční vodní toky či jiné překážky. Obyvatelstvo takových provincií pak dostávalo co proto a počet usídlených zde nezbytně klesal, mimo jiné i díky nevalné epidemiologické situaci právě v této době. Hraniční území tak zůstávala de facto liduprázdná, mimo opevněná města a okolí vojenských táborů. Podobná situace vládla dlouhodobě také v Itálii, což byl jev, se kterým bojoval už Caesar a po něm řada jeho následovníků, pochopitelně s malým úspěchem.

Aurelianus a už před ním Claudius Gothicus si tedy vyhodnotili rovnici hovořící o tom, že nedostatek domácího obyvatelstva v pohraničí může kompenzovat přebytek barbarů útočících zpoza hranic. Pokoušeli se tedy usadit poražené nájezdníky uvnitř římských hranic, jak jsme viděli na příkladu Gótů po bitvě u Naissu. Tito barbaři byli smluvně usazeni v prostorách u hranic, přičemž jejich povinností ze smlouvy bylo odvádět jistý počet branců. Toto řešení mělo jednu významnou slabinu - tito noví spojenci měli více vazeb na své kolegy za hranicemi než na nové spojence a bylo těžké jim bránit v tom, aby jednoho dne povstali. Přesto se však systém spojeneckých smluv, které se nazývaly foedus, a takto vzniklých pomocných vojsk federátů stal nedílnou součástí římské říše až do jejího konce. Šlo prostě o rozhodnutí z řádu nezbytných a pravděpodobně prodloužilo trvání impéria o mnoho let. Germáni začali pronikat do života Říma a někteří z nich se dokonce stali šedými eminencemi šachujícími s postavami panovníků a držícími v ruce celou reálnou moc.

Poslední Aurelianova reforma se týkala náboženství a postavení panovníka. Doby principátu, kdy panovník byl titulárně jen jedním z Římanů, se chýlily ke konci. Gallienus byl prvním císařem, který patrně použil titulatury dominus et deus, pán a bůh, jeho následovníci ho v tomto následovali alespoň, co se pojetí osobní moci týče. Panovník se stával něčím více než člověkem a půda byla připravena na nástup dominátu coby formy absolutistické monarchie starověku. Aurelianus se nechal oslovovat deus et natus dominus, bůh a rozený vládce a toto pojetí pak dotáhl po deseti letech Diocletianus do finále, spjatého s orientální obřadností a numismatickým zobrazením vládce jako boha.

Této jedné postavě panovníka mělo odpovídat také nově propagované monoteistické náboženství. Rozhodně jím nebylo křesťanství, které bylo ve třetím století opakovaně zakazováno a jeho vyznavači pronásledováni, ale nový kult Nepřemožitelného slunce (Sol Invictus). Sluneční náboženství přišlo z východu a již poslední příslušníci severovské dynastie jej silně propagovali, nejvýznamněji v případě císaře Elagabala. Aurelianus se se slunečním kultem musel setkat nejpozději za tažení proti Palmýře, kdy bojoval mimojité i u centra tohoto náboženství Emesy a rozhodl se z něj udělat univerzální platformu pro staré upadající polyteistické pohanské náboženství sjednocující různé pohanské proudy pod paprsky Nepřemožitelného Slunce. Z kořisti z Palmýry byl v Římě vystavěn velkolepý svatostánek a zasvěceno kolegium kněžích, jinak se ale pokus o náboženskou reformu s lidovou podporou nesetkal, ačkoliv se slunečnímu kultu obecně dařilo jak na východě, tak i v Podunají. Na sjednocení říše pod jedním monoteistickým náboženstvím a splynutí světské a sakrální moci si tedy říše musela počkat ještě půl století na Constantina Velikého. 

Aurelianovy pokusy o reformy se tedy setkávaly se značně střídavým úspěchem. Jestliže upevnění mince nepochybně úspěchem bylo a můžeme tak patrně hodnotit i systém usídlování barbarů na římském území, pak náboženská reforma záhy selhala a také snahy i zapojení více Římanů do dění a nákladů ve státě se setkaly jen s malým úspěchem. Je ovšem otázkou, jak by si s nimi císař poradil, trvala-li by jeho vláda déle než jen pět let a bylo-li by mu umožněno vládnout také jinak než z koňského sedla na taženích.

6. Císařova smrt a odkaz

Po sjednocení říše a oslavě triumfu si Aurelianus nedopřál klidu a ostatně klid mu ani dopřán nebyl. Císař musel záhy řešit nepokoje či snad pokus o uzurpaci jednoho z Tetricových důstojníků v Lugdunu (Lyon) a vpád barbarů do Germanie a Raetie, nicméně souběžně chystal velkou expedici na východ, kde chtěl využít neurovnané situace perské říše. Na podzim roku 275 se Aurelianus nacházel na cestě z Perinthu do Byzantia, když byl někdy v září až listopadu zavražděn vlastními důstojníky pretoriánů, které měl k vraždě navést falešnou listinou císařův tajemník bojící se trestu za jakési menší provinění. Aurelianus tak následoval osud většiny svých předchůdců na trůně třetího století, kteří v různých místech a z různých důvodů padli pod meči svých vlastních vojáků.

Je značně paradoxní, že jedno z jeho nejčastějších hesel bylo concordia militum, tedy vojenská svornost. Své dílo tak nemohl dokončit a jeho následovníci jej zase neměli sílu dokončit. Velká reforma fungování římské říše tedy musela ještě počkat. Přesto však Aurelianův přínos v boji za samotnou záchranu říše je zcela nezpochybnitelný. To samozřejmě neuznal Senát, který po císařově smrti výjimečně neprovedl deifikaci, ale naopak vyhlásil damnatio memoriam, tedy prokletí jeho památky, což však hned dalšího roku převrátil v deifikaci - typické pro Senát té doby.

Aurelianus patří spíše k neznámým vládcům Říma, rozhodně mezi širokou veřejností, která si bude asi vždy lépe pamatovat extravagantního císaře Commoda nebo Constantina. Je to ovšem značně nespravedlivé, neboť Aurelianus dokázal za své krátké vlády neuvěřitelné věci na vojenské i reformní bázi. Byla to právě jeho práce, která dodala říši impulz do posledních dvou století jeho existence (a v případě konsolidace východu ještě o tisíce let více) a je jedním z velkých historických otazníků, jak by se situace ve světě vyvíjela, kdyby císař vládl ještě o několik let déle a kdyby neproslul jako velmi přísný muž, což se mu stalo osudným.

Takto zanechal v historické paměti Aurelianus jen relativně malé místo. Dodnes je však po něm pojmenováno jedno z výrazných měst francouzských dějin, když původní sídlo Cenabum přejmenoval na vlastní počest na Aurelianum a toto se časem pozměnilo na Orleáns. Je to relativně chabá historická stopa vzhledem ke skutkům, které císař vykonal.

Poznámka na závěr: podle některých výkladů numismatické povahy je možné, že Aureliana na trůně a snad jen na části území alespoň na nějakou dobu vystřídala jeho manželka Ulpia Severina, což by bylo zcela unikátní následnictví. Oficiálně však Aureliana vystřídal po krátkém interregnu Marcus Claudius Tacitus. 

Následující článek: Diocletianus a tetrarchie

Lokality zmíněné v textu si můžete vyhledat na naší Mapě antického světa