Antický svět 

Předchozí císař: Gallienus

I krátká vláda může mít něco do sebe a může pozdvihnout spravovanou zemi. Claudius Gothicus vládl ani ne rok a půl, přesto však dokázal do římských dějin zarýt poměrně podstatnou stopu plnou vojenských kampaní a všeobecné obliby. Pojďme se tedy podívat na to, kdo to byl Claudius Gothicus a zda si svoji bezmála světeckou aureolu skutečně zasloužil. Narazíme ovšem na hojný problém této doby - nedostatek pramenů a jejich rozporuplnost.

Historické zdroje k době jsou skutečně veskrze dost chabé. Soudobý historik podobný Tacitovi v této době netvořil a všechny práce jsou tedy pozdní, navíc často jednostranně vnímané nebo obecně značné nepřesné. Velký vliv na hodnocení císařů měl také jejich postoj ke křesťanství nebo senátu, neboť právě na základě tohoto hlediska byli mnozí souzeni (Decius, Iulianus). Claudius měl na rozdíl od Galliena to štěstí, že ho pozdně římští a byzantští historici vnímali jednoznačně kladně, což ovšem nemusí korespondovat s historickou pravdou. Proto se často setkáme se slovy možná, snad, asi, pravděpodobně. 

Budoucí císař se narodil snad 10. května 213 nebo 214 buď v Sirmiu, nebo ve vnitrozemském balkánském regionu Dardania, který se později stal samostatnou provincií, v době císařova narození ovšem spadal do svazku podunajských provincií Moesia. Budoucí císař nesl jméno Marcus Aurelius Valerius Claudius, což naznačuje, kdy získal římské občanství. Jistě nepatřil mezi vysoce urozené osoby a za svoji kariéru vděčil tomu, že byl profesionální a velmi schopný voják. 

O životě Claudia do roku 268 toho víme pramálo. Patrně se pomalu propracovával vojenským žebříčkem, za Decia a Valeriana měl sloužit jako vojenský tribun a druhý jmenovaný císař mu také svěřil blíže nespecifikované velení v oblasti Illyrica, které bylo v té době klíčovou oblastí, odkud pocházeli nejschopnější vojáci a kde se také volili budoucí císaři. Jak se zdá, zachoval během své kariéry Claudius svým císařům věrnost, snad díky tomu, že právě jim vděčil za své významné postavení. Gallienus jej učinil velitelem nově zbudované těžké jízdy a svým vojenským zástupcem. Jako zkušený důstojník s dlouholetou praxí tak vstupuje do dějin. 

Rok 268 znamenal pro Řím další neklidnou epochu jeho dlouhých dějin. Na Balkáně byli v Thesálii právě poraženi Gótové, ale jejich přítomnost hluboko na římském území stále trvala, barbaři na limitu také nespali a galské a palmýrské císařství rozervala impérium na tři díly. V téže době proti císaři Gallienovi povstal jeho polní velitel Aureolus, který se přihlásil k vládci galského císařství Postumovi a opevnil se v severní Itálii. Gallienus přerušil kampaň proti Gótům, vytáhl proti Aureolovi a porazil jej u Mediolana, které následně i s pretendentem trůnu oblehl. Byla to jedna z nesčetných krizí a uzurpací, kterým čelil a rutinér asi netušil, že tato kampaň bude jeho poslední. 

Z neznámých důvodů se proti císaři postavili minimálně někteří jeho důstojníci, ne-li rovnou celé vrchní velení. Gallienus byl ve svém stanu zavražděn, přičemž za hlavního organizátora je dodnes považován jeho prefectus praetorio Heraclianus. Je ovšem dost dobře možné, že na převratu se podílel triumvirát Heraclianus a duo budoucích císařů - Claudius a Aurelianus, kteří oba zastávali velmi vysoké vojenské funkce a měli i náležitý věk a moc. 

Tak jako tak, císař byl mrtev. Některé zdroje říkají, že Gallienus sám jmenoval Claudia svým nástupcem, to ale není moc pravděpodobné, měl bratra a syna, byť ti byli zabiti záhy po jeho smrti. Je tedy pravděpodobnější, že Claudia provolali vojáci císařem přímo v polním ležení, což byla klasická volba doby. O titul se mohl ucházet také Aurelianus, který byl známý jako nekompromisní muž trvající na přesném plnění rozkazů, což mu mohlo uškodit. Claudius každopádně nastoupil na uprázdněný trůn jako Claudius II. 

Zdědil neveselou situaci, se kterou se ovšem dalo bojovat. Pro Claudia bylo prioritou jeho uznání v Římě a dokončení obléhání Mediolana. První věc byla formalitou, senátoři byli upřímně rádi, že se konečně zbavili Galliena, se kterým je nepoutaly právě přátelské snahy. Claudius ovšem dokázal protlačit také deifikaci zavražděného císaře. Snad i to vedlo Sexta Aurelia Victora k poznámce o tom, že jsou "...povyšováni mezi bohy i někteří lidé, kteří si stěží zaslouží řádný pohřeb". Aureolova situace v obleženém Mediolanu byla bez pomoci zvenčí také beznadějná. Obležený vojevůdce se pokusil vyjednávat, ale ať už byl výsledek jakýkoliv, po pádu města byl zavražděn. Claudius se tak zbavil problémů na domácí půdě a mohl se poohlédnout po smysluplnějším využití energie jak pro sebe, tak pro své vojsko. Zbytek života strávil v nepřetržité vojenské kampani. 

První zábavou pro nového císaře se stal vpád Alamanů, kteří podobně jako deset let předtím překročili hranici oslabenou odchody vojsk z limitu kvůli vnitrostátním problémům a přes Alpy se dostali do Itálie. Připomeňme si, že na konci roku 268 neměl ještě Řím žádné podstatné hradby a ty, které zde byly, už skýtaly pohled vskutku památeční. Podobně na tom byla i drtivá většina dalších měst na Apeninském poloostrově, zvláště ve střední a jižní části. Proto jakýkoliv průnik vojska přes severní Itálii zaváněl katastrofálními ztrátami na majetku a důvěře obyvatelstva. 

Claudius se tedy invazi postavil, ačkoliv jeho vojsko muselo být vyčerpáno. Doplnil své řady těmi vojáky, kteří přežili obléhání Mediolana v Aureolových barvách a vytáhl proti Alamanům. Dostihl je v předpolí Pádské nížiny, u jezera Benacus (dnes Lago di Garda). Podrobnosti následujícího střetu nejsou známé s výjimkou dvou informací: šlo o těžkou porážku barbarů a na vítězství se významně podílel budoucí císař Aurelianus. Jakkoliv se například Grant k bitvě staví jako k rozhodujícímu střetu, realita byla asi odlišná - další alamanská invaze následovala už v roce 271, ačkoliv na bojišti měla zůstat až polovina barbarského vojska. Přesto však šlo o slibný začátek vlády nového císaře, který přijal cognomen Germanicus Maximus. 

Další hrozby stály jak na západě, tak i na východě. Na východě byla hrozba zásadnější, Gótové sice byli Gallienem poraženi na moři i na zemi, přesto ale v Řecku zůstávali. Je tedy pravděpodobné, že po vítězství na jezeře Benacus se Gallienus a jádro armády přesunuli na Balkán a snad na jaře 269 se utkali v rozhodující bitvě s Góty u města Naissos (Niš). Bitva u Naissu patří k největším římským vítězstvím celého císařství. Přesto však o ní máme zoufale málo informací. A tím se dostáváme obloukem zpět k chabosti dobové historiografie. Většina dochovaných spisů totiž vychází z práce athénského politika a historika Dexippa, který byl osobním svědkem gótského a herulského nájezdu do řeckých měst. Jeho práci známe pouze nepřímo a netušíme tedy, co o dějích doby napsal, ale každopádně o bitvě u Naissu asi blíže nepsal (je možné, že svoji práci skončil po vyhnání Gótů z Athén, tedy před bitvou samou). Pozdější kompilace se tedy neměly čeho chytit a nemáme ani my. 

Víceméně jisté je, že Gallienus porazil barbary na makedonsko-thráckých hranicích u řeky Nessos (dnes Nestos) někdy na konci jara nebo začátkem léta 268. Pak se nejspíše odebral řešit Aureolovu uzurpaci a živ se již nevrátil. Pokud přijmeme tuto myšlenku, pak barbaři přezimovali někde na Balkáně, zatímco nový císař Claudius sbíral síly na rozhodný střet (a bojoval s Alamany). Je pravděpodobné, že Římané měli poblíž zatarasovací oddíl, který měl barbary znepokojovat a nasměrovat je při případném postupu do koridorů dle římské vůle. Na počátku válečné sezóny se připojil císař a opět doprovázen Aurelianem svedl bitvu. 

O průběhu bitvy opět nejsme prakticky informováni. Obě vojska, skladbou si relativně podobná, bojovala dlouho nerozhodně, dokud Římané nepodnikli rozhodující útok těžkou jízdou, který vedl Aurelianus. Pravděpodobně šlo o obkličující operaci, neboť přestože odhad gótských ztrát ve výši 50 000 mužů bude asi přehnaný, dává nám jistý náhled do rozměrů bitvy. Římané každopádně rozprášili gótskou armádu, dobyli vozovou hradbu (laager) a následně pronásledovali přeživší daleko na východ směrem k Marcianopoli. Zde byla svedena další bitva, tentokrát nerozhodná, ale to už byla labutí píseň Gótů - ztráty hladem, pronásledováním a epidemiemi zlomily odpor barbarů a ti se vzdali. Římané se k nim zachovali rozumně, část Gótů byla přijata do armády, zbytek dostal na římském území půdu. Bitva u Naissu a následné vojenské operace zlomily vojenskou moc Gótů směrem k Římu na více než jedno celé století, což asi nejlépe vypovídá o důsledku této katastrofy. Katastrofa u Abritu byla odčiněna a bitva u Adrianopole byla ještě velmi vzdálenou budoucností. Claudius přijal na znamení vítězství cognomen Gothicus Maximus a jako Claudius Gothicus je také obecně známý. 

Ovšem pozor - je možné, že bitva na řece Benacus a bitva u Naissu se odehrály v opačném gardu, tedy nejdříve kampaň proti Gótům a až pak proti Alamanům, kteří by využili oslabení obrany Raetie kvůli přesunu na východ. A je také možné, že bitvu u Naissu vybojoval ještě Gallienus, i když to je už spíše zastaralý názor, přesto stále uváděný a možný. Popsaný model tedy považuji za nejpravděpodobnější, ale i další uvedené jsou možné. 

V době, kdy se císař vyskytoval v Podunají se samozřejmě děly věcí na západě, ale také blízkovýchodní provincie zažívaly všelijaké časy. Podívejme se nejdříve na západ. Zde roku 268 zahynul rukou vlastních vojáků vládce galského císařství Postumus a to poté, co vojákům zakázal vydrancovat (římské) město Moguntiacus (Mohuč). Claudius zřejmě po bitvě u jezera Benacus vyslal vojevůdce Iulia Placidiana do jižní Galie, aby zde vedl kampaň proti galskému císařství. Placidianus byl podobně jako ostatní vojevůdci doby původem jezdec, snad galského původu. Přidělené vojsko asi nepatřilo k největším, neboť císař se měl co otáčet jinde, nicméně výsledky zase tak špatné nebyly - k císařství se připojila narbonská (jižní) Galie východně od Rhôny a zřejmě v dopadu bitvy u Naissu tak učinily dobrovolně také hispánské provincie. Galskému císařství však zbylo ještě dost sil na to, aby oblehlo galské město Augustodunum (Autun), které se také přihlásilo ke Claudiovi a po několika týdnech jej dobylo. Je pravděpodobné, že císař bojující v Podunají nechtěl nebo nemohl otevírat druhou frontu a nepodpořil proto Galy. Proto je také logické, že další města jeho příkladu nenásledovala a galské císařství se ještě jednou stabilizovalo, ačkoliv jeho existence se už chýlila ke konci.   

Jednou z možných příčin toho, proč Claudius nepodpořil Augustodunum, je fakt, že se po dlouhé době vyhrotila situace také na východě. Zenobia, vládkyně Palmýry a také římských východních provincií, zahájila otevřenou vzpouru proti Římu, když se obrátila proti Arábii a následně také Egyptu, který stále byl klíčovou obilnicí pro Apeninský poloostrov. Palmýrský vojevůdce Zabdas si tyto oblasti nakonec přes značný odpor místodržícího Tenagina Proba, podmanil a Proba zabil. Pro Řím tak vyrostl nový oponent na značně citlivém místě. 

Aby nestačilo, že západ i východ stále znamenaly významný a dokonce i rostoucí problém, pohnuly se opět kmeny v Podunají. Tentokrát se na útok musely připravovat provincie Raetia a Pannonia, které měli s nepříliš přátelskými úmysly navštívit Vandalové. Claudius se vydal v lednu 270 do Sirmia, kde také podlehl epidemii, kterou si armáda přinesla z gótského tažení.  

Claudius tedy vládl nějakých patnáct měsíců, ale jeho vláda nejde srovnávat s epizodickými vládami o podobné délce. Má to několik důvodů. Jednak si Claudius připsala dvě velká vítězství nad barbary, přičemž minimálně bitva u Naissu měla charakter rozhodujícího střetu. Jako vojevůdce tedy uspěl (a na nic jiného prakticky neměl čas). Ve vnitřní politice už tak stoprocentní nebyl, za jeho vlády oslabilo galské impérium, ale posílilo palmýrské, které po Egyptu dobylo také nemalou část Malé Asie (Asia Minor). V ekonomice opět poklesla hodnota mince, tedy i platů státních zaměstnanců a vojáků, což se nepochybně setkalo s radostí více než malou. 

Důvod Claudiovy obliby tedy musíme vnímat i na trochu jiných rovinách než na čistě vojevůdcovské. Císař byl osobně oblíbený, snad díky své vstřícné povaze, která byla patrně v protikladu k povaze Gallienově (a Aurelianově). Praví se, že vojáci ho obdivovali také díky jeho osobní síle, kterou měl prezentovat tak, že jedinou ranou rozbil koni zuby, což je zajímavý kontrapunkt k jeho uváděné mírnosti. Claudiova smrt vyvolala skutečný žal, ne ten často předváděný. Pro historiografické zpracování jeho života pak najdeme další důvody kladných vysvědčení pro Claudia Gothica. Byl prvním z tzv. ilyrských císařů, kteří nesli impériu štěstí prakticky dalších sto let. A konečně právě od Claudia uvozoval svůj původ miláček křesťanské historiografie Constantinus, který se narodil v Naissu, kde Claudius sklidil své největší vítězství (a je to patrně také jediný vztah mezi těmito dvěma muži). 

Tak jako tak Claudius byl mrtev a na trůn existoval asi jediný vážný pretendent, muž podobných vloh a původu, již mnohokrát zmíněný Aurelianus. Ten se však přesto vlády ihned neujal, neboť do arény nakrátko vstoupil Quintillus, Claudiův bratr, a impérium opět čelilo dvojvládí. 

Následující císař: Aurelianus

Lokality uvedené v textu si můžete vyhledat na naší Mapě antického světa

Článek shrnující vývoj římské říše v této době: Rozklad a zotavení

Použité zdroje: 
http://www.examiner.com/article/claudius-gothicus-tries-to-reunite-rome-268-270  
http://en.wikipedia.org/wiki/Claudius_Gothicus  
http://www.tribunesandtriumphs.org/roman-emperors/claudius-ii-gothicus.htm  
http://www.bible-history.com/links.php?cat=47&sub=4627&cat_name=People+-+Ancient+Rome&subcat_name=Claudius+Gothicus  
http://historum.com/ancient-history/55387-life-claudius-gothicus.html  
http://www.roman-empire.net/decline/claudius-II-index.html  
http://rim.me.cz/cisarove/claudius_gothicus/claudius_gothicus.php