Antický svět 

1. Nástup na trůn

Publius Licinius Egantius Gallienus byl jedním z mnoha římských císařů římské říše v době, kdy to s ní vypadalo nedobře. Od svých kolegů se odlišoval tím, že se u vesla udržel neobyčejně dlouho, celých patnáct let, což bylo v době s průměrnou životností císařů spíše v měsících husarským kouskem. Nenajdeme snad císaře, který by za své vlády dokázal čelit větším výzvám a nebezpečím na vnitřní i vnější frontě. Přestože Gallienus bývá za svoji vládu veskrze odsuzován, je třeba říct, že to byla převážně jeho práce, která nakonec vedla k tomu, že impérium svoji krizi přežilo bez vážných ztrát. 

Gallienus se narodil patrně někdy v letech 213 - 218, tedy na počátku krize římské říše a než se dostal do středu dění, byl z něho (téměř) čtyřicátník. Pocházel snad z Etrurie, možná z Falerii. Někdy v letech 235 - 245 se oženil a dočkal se tří mužských potomků, ačkoliv žádný z nich ho na trůnu nenásledoval a ani ho o dlouho nepřežil. Gallienus sám pocházel ze senátorské rodiny s velkým vlivem. Jeho otec Publius Licinius Valerianus byl bývalý konzul a vůdce Senátu na konci třicátých a ve čtyřicátých letech, v roce 253 pak zastával funkci velitele provincií Noricum a Raetia. Odtud jej povolal císař Trebonianus Gallus, který potřeboval posily proti povstání Aemiliana. Než Valerianus dorazil, byl Gallus již mrtev, ale jeho jednotky jej provolaly císařem a tříměsíční Aemilianovu vládu ukončila vzpoura vlastních vojáků, kteří přešli k Valerianovi, a ten se stal jediným císařem v říši.  

Valerianus, jak si duch doby žádal, povýšil svého syna nejdříve na Caesara (podřízeného vládce) a záhy na Augusta, spoluvládce. Zatímco obyčejně tak císaři té doby činili spíše na ukázku svých dynastických možností, v případě dua Valerianus a Gallienus šlo fungující dvojici, která spolupracovala následujících sedm let ve vzorné shodě. Spolupráce totiž bylo zoufale třeba. 

Římské impérium po roce 250 skýtalo dost neutěšený obrázek. Po katastrofě u Abritu se odhalila podunajská hranice, rýnský limit musel dotovat vojáky Podunají a sám se stal také silně nejistým postavením. Ke všemu na východě říše sváděly římské jednotky těžké boje se sasánovskou Persií, novým a velmi agresivním sousedem pod kvalitní vládou Šápura I. V Podunají se začaly pohybovat kmeny ohrožené pohyby jiných kmenů od severu, v předzvěsti stěhování národů. Rovněž domácí situace nestála chronicky za nic. Vedle nesčetného množství uzurpátorů ohrožovaly římskou říši zvláště dva faktory: ekonomický úpadek spojený s inflací a klesající hodnotou mince a sanitární, neboť právě v této době propukla druhá vlna takzvaného antoninovského moru. Tato nemoc zasáhla říši poprvé za Marca Aurelia, nyní se vrátila a v letech 251 - 266, tedy po většinu Gallienovy vlády, kosila obyvatelstvo ve velkém. O jakou přesně chorobu se jednalo, nevíme jistě, stejně jako si nejsme jisti, že šlo skutečně o stejnou nemoc jako o necelé století dříve. Je však pravděpodobné, že obě dvě epidemie patřily neštovicím, protože spalničky, které byly také nominovány, se do Evropy patrně dostaly až po roce 500. Valerianus a Gallienus tedy dostali do ruky vládu, kterou jim nelze závidět. A jejich vláda skutečně byla jedním velkým bojem.  

Velice záhy se ukázalo, že krize hrozící na všech stranách impéria si vynutí rozdělení sil obou panovníků. V reminiscenci na to, jak jednali Marcus Aurelius a Lucius Verus, si také Valerianus a Gallienus rozdělili říši na západní a východní část. Do Orientu zamířil Valerianus, neboť perská hrozba permanentně odčerpávala síly říše po téměř dvě desetiletí a po porážce u Barbalissu v roce 253 se v perských rukou dvakrát ocitlo obrovské město a centrum Sýrie Antiochie, jakož i řada dalších měst a pohraničních pevností. Valerianus obsadil také dolní Dunaj a čelil tak hrozbě gótských vpádů. Gallienus tedy v rámci dělení dostal rýnskou a hornodunajskou hranici, přičemž je těžké říct, že šlo o klidnější polovinu říše. 

2. Gallienovo působení na západě v padesátých letech 
Jestliže se centrum římské vojenské moci na západě dlouhodobě přesunulo k Dunaji, neznamenalo to, že by porýnští barbaři nějak oslabili. Naopak někdy okolo roku 250 dostáváme první zprávy o novém kmeni, který se silně podepsal na devastaci římské říše. Byli to Frankové. To však Galliena na začátku vlády opravdu nemohlo krajně trápit, problémy rostly všude. V Mauretánii vypukla protiřímská vzpoura domácích kmenů, atlantické pobřeží znepokojovali nájezdy Sasů, probouzeli se germánští Alamani, nadcházela doba prvního nájezdu Franků, na středním Dunaji se na prohlídku římského vnitrozemí chystali Kvádové a Sarmati, pod kontinuálním útokem stála exponovaná provincie Dacia, nebezpečí začalo vzrůstat také z břehů Černého moře, poslední slovo neřekli Gótové. Gallienus se tedy měl na co těšit, římské říši hrozilo reálně zničení pod útoky ze všech stran. Bylo třeba vítězství, mnoha vítězství. 

První léta Gallienovy vlády byla podle ražby mincí a dokonce i podle jeho nepřátel, například historika Aurelia Victora, v tomto velmi úspěšná. Císař se soustředil na rýnskou hranici, odkud v té době plynulo největší nebezpečí, a dokázal během řady kampaní odrážet nájezdy do vnitrozemí, ačkoliv rýnská vojska byla oslabena odvelením jednotek na východ. Nešlo patrně o drtivá vítězství, ale o řadu menších střetů v germánských provinciích, Raetii a Noricu. Gallienus patrně někdy v roce 256 provedl také tažení do Podunají, kde urovnal situaci a připsal si numismaticky doložené vítězství v Dacii. Poté se přesunul opět do Porýní, přičemž v Sirmiu ponechal jako svého zástupce s titulem Caesar svého syna Valeriana II., kterému bylo patrně méně než patnáct a měl přesto reprezentovat císařskou moc a zájem vládnoucí rodiny o region. Dozor nad jeho výchovou zde převzal generál Ingenuus, velitel pohraničních vojsk v oblasti.  

Jak se zdá, někdy okolo roku 257 nebo 258 postihla Řím další z řady velkých vojenských katastrof doby, když Frankové a Alamani prorazili ve velkém počtu rýnskou hranici a Agri Decumates, načež se rozlili do Galie, Germanie Superior a Raetie, přičemž zkáze mělo podlehnout sedm desítek měst včetně extrémně vzdáleného hispánského města Tarraco, které dobyli a vyloupili Frankové. Situaci se podařilo dočasně stabilizovat až začátkem šedesátých let. 

Nepřítomnosti císaře v Podunají a strachu obyvatelstva a vojáků o zanedbání oblasti využil generál Ingenuus, který povstal, přičemž smrt Valeriana II. v téže době s tím pravděpodobně přímo souvisí. Gallienus tedy musel opustit pustošenou Germanii a Galii a vydat se do Podunají, aby si poradil s uzurpátorem. A tehdy poprvé slyšíme o reorganizované římské kavalérii, známé pod označením comitates. 

3. Vojenské reformy
Gallienus provedl asi už v prvních letech vlády velmi významnou reformu systému celé vojenské obrany říše. Ta dosud spočívala v tom, že každá relativně uzavřená oblast disponovala svými vojsky, která pokud byla na hranicích překonána, sice mohla dále klást odpor, ale nemohla být použita k ochraně provincií mimo limitus. Ty byly tak fakticky bezbranné a barbarům nabízely všechno, po čem toužili, zvláště ve svých velkých městech, kde se lup pohyboval v astronomických výšinách. Gallienus tedy zavedl logický a podstatně pružnější systém. Ponechal legie na jejich pohraničních stanovištích, nicméně ve vnitrozemí vybudoval silně pohyblivou zálohu složenou převážně poprvé v římských dějinách z těžké jízdy. Gallienus se zde evidentně inspiroval z mobility i moci perských jízdních oddílů, které dokázaly porážet pěší legionáře v předzvěsti toho, co čeká válečnictví ve středověku. 

Tato záloha byla dostatečně mobilní i silná na to, aby se po spojení s lokálními vojsky mohla vypořádat s nájezdy ve vnitrozemí. Jelikož hranice padaly na celém západě, umístil Gallienus tyto oddíly do centra dění, tedy do Itálie. Jízdní zálohu dislokoval do Mediolana, pěší oddíly pak do Verony a Aquileje. Vedle toho posílil úlohu detašovaných oddílů legií, takzvaných vexilattiones, které mohly být jako celek odvedeny ze stacionárních postavení a samostatně plnit úkoly. Jistě nám tato metoda připomíná metody moderního válečnictví a nepochybně šlo o klíčovou změnu, která uchovala impérium. Jako první se o efektivitě nové zbraně měl přesvědčit vzbouřenec Ingenuus. 

Gallienus se bleskově přemístil na Balkán, uzurpátora rozdrtil u Sirmia nebo Mursy a jeho samotného patrně dohnal k sebevraždě, pokud tedy Ingenuus neskončil klasičtější cestou doby, tedy vraždou z rukou vlastních vojáků, snažících si získat vděčnost vítěze. V bitvě také poprvé slyšíme o veliteli jízdy Aureolovi, mimořádně schopném vojevůdci, který se patrně silně podepsal pod novou tvář římské armády. Právě Aureolova rozhodnost měla bitvu rozhodným způsobem vyhrát. 

Aureolus je mimochodem živoucím důkazem pro to, jak Gallienus provedl reformu velení v armádě. Ta spadala obyčejně bývalým senátorům nebo lépe konzulům (viz Gallienův otec), přičemž často měli tito lidé spíše správní nebo žádné nadání. Kromě toho senátoři se mohli snadno stát uzurpátory, měli styky, kontakty, původ. Gallienus tak začal preferovat velitele jezdeckého nebo zcela prostého původu a senátorům dokonce velitelské pravomoci zcela zakázal. Tím definitivně zničil už tak chabou moc Senátu a ten už nikdy nehrál podstatnou roli v římských dějinách. Aureolus konkrétně byl původem dácký pastýř, který pravděpodobně vstoupil v mládí do armády, a buď upoutal Galliena, nebo některou významnou dědičku a následně císaře samého. Takových kariér vznikla celá řada a povyšování dle zásluh se stalo tradicí.  

4. Krizový rok 260 a jeho důsledky 
Gallienus tak zažehnal i pomocí nových velitelů uzurpaci, ale přišel o nejstaršího syna. Jeho prostřední potomek zůstal v době revolty na Rýně, kde opět reprezentoval císařskou moc, tentokrát pod neméně pečlivým dohledem vojevůdce Postuma. Vůbec největší katastrofa pak potkala v roce 260 (či o něco málo dříve) jeho otce Valeriana, který byl obležen v Edesse, následně poražen v bitvě a zajat Peršany. O jeho dalším osudu dále nevíme nic jistého a Gallienus se tak v roce 260 stal jediným vládcem říše. I když v duchu doby nezůstal zájemcem jediným dlouho...

Další ránu císařství připravili Alamani. Ti se v téže době vypravili přes Raetii přímo do Itálie, což znamenalo první větší nepřátelskou invazi do země od dob Hanibala a země na nic takového pochopitelně vůbec nebyla připravena, císař stále bojoval s Ingenuem a Řím vůbec neměl opevnění. Alamani pronikli Itálií až do předměstí Říma, kde byli odraženi Senátem improvizovanými jednotkami pretoriánské gardy a domobrany a donuceni k ústupu. Na ústupu už Alamany pronásledovala regulérní armáda, která v počtu asi šedesáti tisíc mužů přitáhla z Balkánu a přinesla kmeni těžkou porážku v bitvě u Mediolana (260?), kde mělo padnout na tři sta tisíc válečníků i civilních příslušníků kmene. Ten pak po zbytek Gallienovy vlády nepřestavoval hrozbu a císař přijal titul Germanicus Maximus.  

Zhodnoťme si tedy prvních sedm let Gallienovy vlády. Dokázal se barbarům na západě úspěšně postavit, dokázal také zreorganizovat na barbarském vzoru svoji armádu a učinit z ní mobilní a dobře vedený nástroj. Císař odolal všemu, co mu přišlo do cesty a dokázal prozatím udržet plnou integritu říše. Ztratil však otce a nejstaršího syna a na říši tak formálně zůstal sám. A to už byl úkol, který nešlo zvládnout, konečně zakrátko se zrodila tetrarchie) tedy vláda čtyřech císařů. Co měli zvládnout čtyři, musel Gallienus zvládnout sám nebo alespoň delegovat pravomoc. A to v době, kdy moc vedla téměř automaticky k uzurpaci, mohlo vést jen k problémům. 

Ukázalo se to záhy. Proti císaři povstal nejdříve velitel provincie Illyricum Regalianus, kterého ale porazili a zabili nájezdní Roxolané při obsazení jeho sídelního Sirmia, přičemž není nemožné, že barbary pozval Gallienus (může to být ale také jednoduše pomluva). Následně však vyvstaly problémy s uzurpátory mnohem závažnějšího druhu, které se Gallienovi nepovedlo do smrti vyřešit. 

Proti centrální moci povstalo hned několik uzurpátorů. Nejznámějším z nich byl Postumus, který zopakoval Ingenuovu cestu, povstal v Galii a Británii a zabil císařova syna Salonina. Ve stejné době se Gallienus musel vypořádat také s důsledky porážky svého otce u Edessy, která nechala římskou armádu v zajetí a východní limitus otevřený, přičemž Peršané vydrancovali 36 měst. 

Vzhledem k tomu, že Gallienus se po dobu své vlády v Galii vyskytoval hodně a svěřil Postumovi do péče i svého syna, patrně preferoval řešení problémů na západě. Postumus vyhlásil svoje galské císařství na území provincií Britannia, Hispania, ve větší části Galie a části Germanie. Přitom základem uzurpace měla být v zásadě drobnost: Postumus měl jako velitel rýnských legií porazit nejmenované nájezdníky a připravit je o kořist. Tu odmítl vrátit původním vlastníkům a chtěl ji rozdat mezi legionáře. To odmítl Postumův nadřízený na Rýně Silvanus (nebo Albanus), kterému se sice Postumus pokořil, ale neudělali to legionáři, kteří Postuma zvolili císařem. Postumus volbu přijal a se svými jednotkami oblehl Colonii (Kolín), kde se bránil Silvanus a Gallienův syn Saluninus. Po dobytí města pak byli oba popraveni a Postumus už nemohl zpět ani, kdyby chtěl. Gallienus se tedy začal chystat znovu na západ. Ještě neskončil rok 260...

Jestliže na západě se ustanovil jeden uchvatitel, na východě byla situace složitější. Po zajetí císaře Valeriana u Edessy vyplnilo náhlé mocenské vakuum několik vyšších důstojníků a úředníků. Vojenským řízením operací se pověřil či snad byl pověřen generál Callistus, přezdívaný Balista, zatímco civilní správu řídil fiskální úředník Fulvius Macrianus. Šedou eminencí římské politiky na východě se pak pomalu stával vládce Palmýry Odenathus. Tito tři muži dokázali vytlačit Peršany z římských území a nechali provolat Macrianovy syny, Macriana Mladšího a Quieta za císaře. 

Zatímco Balista, Quietus a Odenathus zůstali na Východě, aby si poradili s Peršany, sesbírali otec a syn Macrianové třicetitisícovou armádu a vyrazili utkat se s Gallienem o císařský trůn. Rovněž tyto události se odehrály do konce roku 260. 

Gallienus nyní stál před uzurpací z východu a západu a jistě čekal, že dvě kladiva ho v jeho centrální pozici rozdrtí. Postumus však nezaujal proti císaři vyloženě ofenzivní postoj a Macriana, pokud víme, vůbec nepodpořil. Jako jasnější a cílená hrozba se tak identifikoval nájezd z východu. Oba Macrianové vyrazili bez odporu na Balkán, po cestě se k nim přidaly podunajské legie a zdálo se, že zbytek cesty už proběhne jako spanilá cesta. Nebylo tomu tak. Gallienus vyslal rebelům vstříc Aureola s jeho jízdou a podpůrnou pěchotou. Aureolus znovu ukázal, že je skvělý velitel, když rebely někde v Illyricu na jaře či v létě roku 261 porazil na hlavu a oba jejich velitele zabil.  

Aureolus se následně spojil se svým císařem a vytáhl s ním proti Postumovi, dokázal jej porazit, ale bez většího užitku. Armáda už musela být vyčerpaná a tak vznikl status quo, který vytvořil galské císařství trvající až do roku 274. Ani regulérní stát ani vzdorocísařství neměly v té době sílu se vzájemně zničit, a proto se tiše tolerovaly, byť Gallienus se později pokusil ještě o jedno tažení do Galie. Zde oblehl Postuma v neznámém městě v Galii, ale byl vážně zraněn šípem a kampaň nikam nevedla. 

Situace na východě se po porážce rebelů pro Galliena poněkud ujasnila sama od sebe. Odenathus, kterého jsme poznali jako vládce Palmýry a tamní lehké jízdy, zajal Balistu a popravil ho, zatímco o posledního vzdorocísaře Queita se postaral lid v městě Emesa (nebo to byl opět Odenathus). To vše před koncem roku 261. Na východě tak zůstal u moci jediný hráč, Lucius Septimius Odenathus, muž arabského původu, který se dokázal úspěšně postavit Peršanům, ačkoliv je jednu dobu podporoval a ve správnou chvíli stanul i na straně Gallienově, ačkoliv původně bojoval proti němu.  

Odenathus je podobně jako Gallienus muž s historicky špatnou pověstí zrádce a uzurpátora, ale činy, které vykonal po své násilné smrti roku 267, byly pro Řím jednoznačně velmi přínosné. Palmýrský kníže dokázal stabilizovat východní hranici a nejen to, dokázal dokonce přenést bojiště na perské území tak daleko, jak se dosud žádnému vojevůdci ani císaři nepovedlo, když dokonce dvakrát dotáhl k Ctesiphontu, do centra perské říše. Během svých tažení vrátil do římské moci většinu dříve ztracených území, uvolnil Nisibis a Carrhae, úhelné kameny římské pohraniční soustavy na východě a umravnil Šápura do jeho mezí. Východní hranice tak byla zachráněna. Odenathus přijal titul totius Orientis imperátor, nebyl tedy spoluvládce, císař, ale prostě nezávislý pobočník císaře pro oblast východních provincií. 

Ve spojitosti s Odenathem se často spekuluje nad tím, že chtěl vytvořit separatistický stát s centrem v Palmýře a opustit územní rámec římské říše. Je faktem, že Odenathus spravoval východ v podstatě jako nezávislý vládce. Na druhou stranu musíme uvést, že minimálně formální podřízenost Římu dodržoval celý život a neexistuje žádný historický důkaz o tom, že by měl mít v úmyslu Galliena zradit. Tak jako tak, Odenathus prospěl situaci na východě a ustálil ji. Další rozvoj jeho osobní moci zastavila vražda, které se na něm dopustil jeho synovec Maeonius, když se vládce Orientu chystal na výpravu proti Gótům do Kappadokie. Teprve po Odenathově smrti nastoupil Východ nezávislou cestu pod vládou jeho manželky Zenobie a obchodní značkou Palmýrské císařství. To trvalo do roku 273, tedy jen šest let, než jej rozvrátil císař Aurelianus a sjednotil opět celou římskou říši. To jsme však v ději předběhli. 

Situace na západě se po roce 261 poněkud uklidnila a Gallienus mohl strávit dalších pět let vlády relativně v klidu, snad kromě potlačení chabého povstání egyptského místodržícího Aemialana, ještě spjatého s Macrianovou revoltou. Jinak se ovšem barbaři drželi více méně svého území, východní provincie byly osvobozeny a galské císařství nejevilo žádné ofenzivní choutky. 

5. Nájezd Gótů a Herulů 267 - 269 (?) 
Tuto na třetí století nečekanou pohodu narušili Gótové. Ti se pohnuli opět v letech 266 - 267 a zahájili nejnebezpečnější invazi na římské území, které římští císařové dosud čelili. O Gótech jsme toho po bitvě u Abritu mnoho neslyšeli. Samozřejmě to ale neznamená, že by se příslušníci kmene dali na poezii a hru na hudební nástroje. Římané jim asi platili poplatek za mír a asi ho po nějakých deseti letech platit přestali, neboť Gótové se opět pohnuli. 

Římané nikdy neprosluli jako famózní námořníci a je s podivem, že katastrofě na moři nečelili už mnohem dříve ve svých dějinách, lze to přisoudit jen tomu, že zkrátka celé Středomoří obsadili pozemní cestou a konkurence po moři se neměla kde prosadit. V šedesátých letech třetího století však chvíle, kdy Římané měli litovat své chabé námořní síly, přišla. 

V roce 267 se na vlnách Černého moře objevila flotila Herulů a Gótů a zahájila invazi, o které máme jen kusé a často protichůdné zprávy. Jisté je, že ohrozila celý Balkán a oblast Egejského moře a měla potenciál napáchat neuvěřitelné škody. Místo toho se stala bodem, ze kterého znovu silně vzrostla moc impéria, a útočící kmeny byly bezmála vymýceny. 

Herulové, Gótové a jejich spojenci shromáždili na severním pobřeží Černého moře obrovskou flotilu, která měla čítat na dva tisíce lodí. Tato flotila nejdříve zacílila na římská města v Moesii v západním Černomoří, ale tamní opevněná města jako Marcianopolis, Tomis nebo Byzantium nepadla. Barbaři proto propluli úžinami a vpluli do Egejského moře, kde se rozdělili a vyplenili pobřeží Malé Asie, okolí Thessaloniky, Attiku, Peloponés a další místa v širokém okolí, přičemž vyhořel mimo jiné i Artemidin chrám v Efesu. Zkáza byla opravdu děsivá a byla nutné zareagovat. 

Vetřelci pravda čelili menším porážkám, ať už od Athéňanů nebo silných větrů na moři, jak jsme již mnohokrát zaznamenali, tak se barbarům ještě nevepsalo do krve dobývaní měst. Nicméně skutečně velkou porážku jim mohla způsobit jen císařská armáda v polní bitvě. Gallienus samozřejmě na hrozbu reflektoval a jeho armáda vedená těžkou jízdou se dostavila na Balkán. O událostech roku 268 bohužel máme informace už zcela kusé, takže průběh tažení nemůžeme přesně rekonstruovat. Je nicméně téměř jisté, že Gallienem vyslaná flotila zvítězila v námořní bitvě, první velké po několika staletích. Následně si Gallienus připsal vítězství i na zemi, když někde v Thracii porazil Góty, kteří se tak dostali do značně svízelné situace - daleko od domova, se zdecimovanou flotilou a po porážkách už v podstatě jen čekali na to, co přijde dále.

Co přišlo dále? Nevíme přesně. Je možné, že ještě téhož roku (268) došlo pod Gallienovým velením k rozhodující bitvě u Naissu (dnešní Niš), ve které byli barbaři rozdrceni za obrovských ztrát na vlastní straně, což omezilo jejich hrozbu na jedno celé století, až do bitvy u Adrianopole (378). 

Pravděpodobnější ovšem je, že barbaři se přes zimu udrželi někde na Balkáně, přičemž je musel oslabovat hlad, nemoci a římské nájezdy. Oslabenou a demoralizovanou armádu by pak u Naissu rozdrtili Římané až někdy na jaře roku 269. A to už Gallienus nebyl naživu, takže by vítězství připadlo jeho nástupci Claudiovi II. Gothicovi. 

6. Gallienova smrt 
Jestliže nevíme přesnou souslednost dějů v této době, víme jistě, že z úspěšné kampaně se musel roku 268 Gallienus opět stáhnout na západ, aby čelil uzurpaci. Novým císařem byl tentokrát prohlášen Aureolus, kterého jsme poznali jako velitele těžké jízdy a brilantního vojáka prostého původu. Aureolovo provolání císařem provedli jeho vojáci v Raetii a Gallienus musel spěchat do Itálie. Zde Aureola bez problémů porazil nedaleko Mediolana a oblehl jej. Když se zdálo, že Gallienus přežije i další těžkou krizi, byl u svého stanu zavražděn. Končilo léto roku 268.  

Kdo stál za spiknutím, není zcela jasné, jistě to byl velitel gardy Aurelius Heraclianus, ale zdá se, že Gallienova smrt našla značné množství podporovatelů mezi jeho vlastníky důstojníky. Otázkou také je, zda se do převratu zapletli i nástupci císaře, totiž Claudius II. a Aurelianus. Jistá věc byla jen jedna - císař Gallienus, který vládl patnáct neklidných let, ležel mrtev. Smrt zažili záhy také jeho bratr Valerianus a syn Marinianus, které dal popravit nedočkavý Senát, doufající v kladné body u nástupců. Nástupcem v čele císařství se stal Claudius II., kterého čekaly dva roky neklidné, avšak velmi úspěšné vlády. 

Gallienus se od řady svých kolegů oděných do purpuru v této době odlišoval zcela jasně tím, že nemůže být řeč o tom, že by měl být císařem vojáků, jako třeba vzorový Maximinus Thrax. Naopak, Gallienus byl intelektuál se širokým přesahem, jakkoliv to byl i schopný voják, jinak by se zkrátka neudržel u moci tak dlouho. Jeho povaha však byla trnem v oku jeho generálům, kteří v podstatě neformálně soutěžili o to, kdo se nechá dříve provolat císařem svými vojsky. Specialisty se na to stali vojevůdci v Podunají, kteří nesli hlavní tíhu obranu západní části říše. Gallienus byl velký helénofil, vyznával novoplatismus a toleroval křesťanství, jakkoliv ho považoval za náboženství lůzy.     

Císař také špatně vycházel se Senátem, když mu oklestil pravomoci natolik, že tato dříve zásadní instituce už zcela ztratila reálnou moc. Právě špatný vztah Galliena se Senátem můžeme hledat za tím, že v antické historiografii je císař vnímán silně negativně. Jisté rehabilitace se mu dostalo až v poslední době, neboť je nesporné, že Gallienus stál na počátku velkých úspěchů, které slavilo impérium krátce po jeho smrti, a s barbarskou hrozbou se dokázal vypořádat opravdu na úrovni. Na druhou stranu nelze vynechat ani ten fakt, že vnitřní bezpečnost impéria, jeho obchod a celkově ekonomika utrpěly za Gallienovy vlády další ztráty. Je ovšem otázkou, do jaké míry je to chybou císaře a do jaké míry je to ovlivněno řadou uzurpací a nepřátelských nájezdů, které reálnou mírovou práci prakticky za patnáct let téměř neumožňovala. 

Následující císař: Claudius II. Gothicus

Lokality uvedené v textu naleznete na naší Mapě antického světa

Výběrové zdroje:
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců II.
Malcolm Todd - Germáni 
Michael Grant - Římští císařové 
http://rim.me.cz/cisarove/gallienus/gallienus.php     
http://en.wikipedia.org/wiki/Gallienus     
http://www.roman-empire.net/decline/gallienus-index.html