Antický svět 

Předchozí císař: Commodus

Po odstranění tyrana Commoda se historie jakoby opakovala. Znovu, jako po smrti Nerona nastal "rok čtyř císařů". Na trůn byl dosazen městský prefekt Pertinax, ale svou lakotou si proti sobě popudil pretoriánskou gardu, a tak byl zabit. Pak nastala ostudná dražba trůnu - gardisté jej dali tomu, kdo zaplatí nejvíc. Tím byl po veřejné dražbě senátor a boháč Didius Julianus. 

Jenomže legie v provinciích nevzaly na ohled volbu senátu a mezitím provolaly další dva císaře - v Sýrii Pescennia Nigra a v dunajské legie v Carnuntu Septimia Severa, rodáka ze severní Afriky (z města Leptis Magna), který až do smrti mluvil s lehkým punským přízvukem. Senátoři na Severův rozkaz dali Juliana popravit a Severus připochodoval do Říma. V Británii působil Clodius Albinus, nejmocnější ze správců západních provincií. Než se vydal proti Nigrovi, naklonil si Severus Albina tím, že z něho udělal spoluvládce s titulem Caesar. Pak se vydal na východ a u Issu Nigra porazil. Syrského pretendenta trůnu pak na útěku zavraždili jeho vlastní jezdci. Povzbuzen tímto úspěchem vyvolal Severus roztržku s Albinem a nakonec ho v bitvě u Lugdunu (Lyon) v krvavé bitvě porazil také. Po návratu do Říma zorganizoval popravu 29 senátorů a definitivně sjednotil říši do svých rukou. Potom se vypravil proti Parthům, kteří podporovali jeho rivala Nigra a pronikali na říšské území. Dobyl sídlo parthských králů Ktesifon, upevnil římskou vládu v Mezopotámii a tak uštědřil Parthské říši tvrdý úder. 

Tento úder byl velmi tvrdý a zásadní. Parthie sice Římu již poněkolikáté odstoupila Mezopotámii, což nebylo pravda nic epochálního, ale to nebylo vše. Severův vpád a potíže s ním spojené totiž Parthii tak oslabila, že stát ztratil definitivně sílu k přežití. Na místo tohoto státu se rychle dostala Persie. Tento stát byl ještě za Severa vazalským státem Parthů, ale král Ardašir roku 226 svrhl jak partskou nadvládu tak i říši a nastolil sám sebe jako vládce velkého území zabírajícího podobnou plochu jako kdysi stará perská říše. 

Nový konkurent Říma byl mnohem nebezpečnější než Parthové, centralizovaný, vojensky zdatný, mladý a agresivní. Perská říše si zakládala na slavné minulosti a navíc se stala čímsi velmi podobným nacionalistickému státu. Centrum měl stát v Ktesifonu v Babylonii, ale náboženským centrem bylo svaté pole u Persepole, kde vládli i předchozí perští vládci. V nové Persii se tak kloubila pýcha na tradici perských vládců pokořených Alexandrem Velikým a nenávistí vůči cizím a hlavně západním vlivům. 

Tato říše si navíc z titulu dědiců perské říše dělala nároky na celé území Asie dobyté Římem. Ten byl postaven do složité strategické situace, neboť výboje na východ byly dosud akceptovaným luxusem říše. Od vzniku Persie však museli Římané čelit vážnému vojenskému tlaku, který stál ohromné prostředky a navíc byl značně nebezpečný i z vojenského hlediska. Perští válečníci byli totiž velmi odhodlaní položit za svoji vlast život, což se o většině římské armády říct už nedalo. Největší potíže dělal Římu král Šápur (234 - 270), o němž si však přečtěte v kapitole Rozklad a zotavení. 

Zpět k Septimiu Severovi, pro něhož bylo ještě vítězství nad Parthií obrovským triumfem, který zcela legitimoval jeho vládu. Severus to mimo jiné oslavil i postavením triumfálního oblouku, který přežil do našich dob. Po svém vítězství na východě se pustil do reformy armády. Rozpustil pretoriánskou gardu a obsadil ji svými vojáky z Podunají, čímž si zajistil loajálnost jejich členů. Jako první z císařů umístil legii do Itálie jako ústřední strategickou rezervu. To byl nesmírně důležitý krok, neboť konečně napravil Augustovu chybu. Augustus totiž na podobnou mobilní rezervu zapomněl a to působilo občas značné problémy. Na druhé straně to znamenalo degradaci Itálie, o tom ale až dále. 

Severus také zvýšil počet legií na 33, od dob Augusta na největší počet. Od markomanských válek se stala obrana říše daleko obtížnější, byl to nevyhnutelný krok. Dále zpřístupnil důstojnickou hodnost všem vojákům bez ohledu na římské občanství. Tím rozšířil kádr pro výběr velitelů, ale zároveň to znamenalo, že se armáda začala provincializovat (barbarizovat). Zvýšil žold a odměny, povolil vojákům uzavírat sňatky, což dost vážným způsobem podlomilo morálku hlavně pohraničních oddílů. Přestože jeho reformy týkající se armády byly např. historikem Herodianem považovány za neslučitelné s kázní a bojovou připraveností, přinesly úspěch.  Z cesty předložené Severem však nebylo v podstatě cesty zpět. Za Severa ještě platilo, že císař ovládal armádu, nikoli ona jeho, ale později se tento vztah velice často otáčel.

Zvýšené náklady na armádu byly ovšem jedním z aspektů, které vedly k ekonomické krizi, z níž se říše již nikdy plně nevzpamatovala. Severus začal znehodnocovat mince, zdaňovat svobodné města a vůbec utahovat daňový šroub. Přesto za jeho vlády některé oblasti prosperovaly, hlavně jeho rodná severní Afrika. I právo, díky vynikajícím právníkům v jeho okolí zaznamenalo značný rozvoj. 

Severovy vztahy se senátem byly závislé na tom, že si císař na prvním místě zakládal na armádě, byly dosti strohé a formální. Senát však neměl již dlouho dost sil, aby činil cokoli vážného proti panovníkovi a Severovy reformy, které dostaly zcela na výsluní armádu, učinily definitivní tečku za skutečnou mocí senátu. Podobně se císař choval k Itálii, která přestala být fakticky privilegizovanou provincií, a nechal ji spravovat stejně jako všechny ostatní provincie. Správu prováděli narozdíl od dřívějška často právníci, což byl značný pokrok. Po správních reformách ale Severus zatoužil opět po vojenské slávě. 

V Británii opustily římské jednotky pod tlakem barbarů Antoninův val a narušován byl i jižnější Hadrianův val. Stárnoucí císař se vypravil barbary zpacifikovat. Mohutná invaze do Kaledonie však nepřinesla očekávané výsledky, alespoň se však podařilo stabilizovat hranici na Hadrianově valu. Během této války panovník roku 211 v Eboracu (York) zemřel. Traduje se, že svým synům - Caracallovi (přezdívka podle keltského pláště, který s oblibou nosil) a Getovi uložil, aby drželi spolu a hleděli si vojáků. Nová kapitola římských dějin, kapitola rozmachu moci vojáků, byla zahájena... 

Septimius Severus byl nesmírně schopný a cílevědomý, ovšem také bezohledný a mstivý muž, odhodlaný vše osobně řídit a organizovat. Reforma vojenského systému se stala jeho nejdůležitějším skutkem, sice kritizovaným, ale asi nutným vzhledem k přítomnosti většího nebezpečí ze strany jiných národů než dříve. I on se však nakonec dostal do stejné závislosti na svém prefektu praetoria jako mnozí jiní panovníci a jeho prefekt (a krajan) Platianus vládl po jedenáct let téměř jako spoluvládce Severa. To, že nakonec roku 208 padl jako oběť intrik, se dá přičíst jedině vlivu Severovy manželky Julie Domny a budoucího císaře Caracally, kteří upřímně prefekta nesnášeli. I přes tento stín vznášející se nad vládou Septimia Severa se jeho vláda bere jako úspěšná. Velmi důležité bylo i to, že zanechal Římu legitimního dědice ve formě syna Caracally, který měl nastoupit po něm spolu s druhým synem Getou. 

Další císaři: Další Severovci