Antický svět 

Předchozí císař: Antoninus Pius

Antoninus Pius odkázal říši Marcu Aureliovi, svému adoptivnímu synovi a manželovi své dcery. Marcus Aurelius okamžitě jmenoval spoluvladařem Lucia Vera, rovněž adoptovaného Antoninem Piem. Toto rozhodnutí bylo signálem, že centralistická správa impéria již ztrácí schopnost být za všech okolností pánem situace v rozlehlém prostoru. Toto rozhodnutí zřejmě Marcus učinil proto, že předpokládal vypuknutí konfliktu na východě, kam také chtěl Vera vyslat, zatímco sám se hodlal zdržovat na západě. Marcus Aurelius byl znám svými filozofickými zájmy, byl zastáncem stoicismu, ale průběh jeho panování jej donutil být spíše vojákem, než filozofem.

Byl to jeden z panovníků, v dějinách velmi vzácných, jejichž praktické zásluhy byly překonány tím, co napsali. Jeho působivé a důvěrné odhalování nejhlubších vlastních úvah, které vydavatelé nazvali Hovory k sobě, jsou nejznámější knihou, jakou kdy napsal panovník. Jako jazyk si zvolil řečtinu a svým úvahám dal literární formu, ač neměl v úmyslu toto zcela osobní sebezpytné a sebevýchovné umělecké dílo zveřejnit. Zastával filozofii odříkavosti, čerpání vnitřní síly k překonání těžkého údělu. A Marcův vlastní úděl byl k neunesení těžký. Mnohé z jeho myšlenek vycházejí ze starého stoicismu, ale ani Seneca, ani Epiktétos nehlásali tak naléhavě a přesvědčivě tvrdou morálku, nutnost spoléhat sám na sebe a starat se o druhé. Marcus byl fatalista, možná k tomu trochu přispěla i mandragora, kterou užíval. Poctivě a důsledně přenášel své zásady lidskosti a slušnosti do celého svého životního stylu. 

Očekávaný konflikt s Parthií skutečně v roce 162 nastal, na východ byl vyslán Lucius Verus. K posílení římských vojsk na východě byly vyslány i legie z rýnského a hlavně z dunajského prostoru. Římané dosáhli přesvědčivého vítězství, obnovili svou prestiž v Arménii, ohrožované parthskou invazí a do rukou vojsk padla i města Seleukie a Ktesifon. Verus měl na těchto vítězstvích jen symbolický podíl, hlavní tíži operací nesl vynikající velitel Avidius Cassius, který se v letech 165 - 166 stal legátem v Sýrii. Roku 166 Verus, bez ohledu na své skutečné zásluhy, slavil v Římě triumf. 

Přibližně v době, kdy končilo východní tažení, došlo v jiné části pohraničních zemí k další události, která ohlašovala trvalou přeměnu světové scény. Přes horní, střední i dolní tok Dunaje se začaly valit v mohutných výpadech Germáni i příslušníci jiných kmenů. Kmeny opouštěly své bažinaté lesní mýtiny a směřovaly do bohatších zemí za římskou hranicí. Dalším impulsem byl s největší pravděpodobností pohyb Gótů, kteří se vydali ze svých tehdejších sídel na Visle jihovýchodním směrem a s sebou strhávali do pohybu další kmeny. Na říšské území se draly kmeny Markomanů, Kvádů, Hermundurů, Naristové, Lugiové, Burové, Jazygové, Alanové, Roxolani a další. Války, které z těchto přesunů nastaly jsou označovány jako markomanské, podle kmene, který nesl hlavní tíži bojů. 

Počátkem bojů byl vpád Langobardů a Obiů v roce 165, ten se podařilo zastavit, ale už v následujícím roce následovala mnohem početnější a nebezpečnější invaze kmenů od Raetie až po Velkou uherskou rovinu. Germáni pronikali do provincií ve střední a východní Evropě a přes Alpy se dostali do Itálie. Téměř současně se jiný kmen převalil přes celý Balkánský poloostrov a zpustošil Eleusinu na dosah samých Athén.

Již počátek konfliktu byl nepříznivě ovlivněn epidemií (tyfus, mor nebo černé neštovice), kterou s sebou přinesly legie, vracející se z východního tažení. Germánští útočníci ke svému vpádu využili méně chráněných prostorů mezi římskými tábory. Aurelius a Lucius Verus se vydali na sever čelit nebezpečí. Přes počáteční úspěchy se jim podařilo situaci vyřešit jen částečně. Verus roku 169 při návratu z Aquileie do Říma náhle zemřel a břemeno vojenských problémů zůstalo na Marcovi Aureliovi. Jako se svým dalším nástupcem počítal se svým synem Marcem Aureliem Commodem, kterého již v jeho pěti letech v roce 166 prohlásil Caesarem, spoluvladařem jej však pro jeho mládí učinil až v roce 177. 

Po Verově smrti se situace zkomplikovala, útočníci se dostali až na dosah Aquileie. V r. 170 pronikli ze severní Dákie do říše Kostobokové, kteří se rychle a lehce dostali do Makedonie a Achaie, území zpustošili, ale ohrožované oblasti záhy opustili. V roce 171 se stáhli z říšského území i barbaři, útočící ze středního Podunají. Marcus Aurelius přesunul svůj hlavní stan do Carnunta, soudržnost dunajského limitu se konečně podařila obnovit. Nebylo to však jednoduché, protože armádu decimovaly nejenom boje, ale i epidemie, kterou přinesla vojska, vracející se z východu. Obnova početního stavu jednotek vyžadovala mimořádná opatření, k odvodům se přistoupilo i v Itálii, která již dlouhou doby byla z těchto povinností vyňata, do armády vstupovali gladiátoři, údajně i otroci, speciální místní bezpečnostní čety a germánští žoldnéři. Do pomocných jednotek bylo odváděno i málo romanizované obyvatelstvo v balkánské oblasti. Války vyvolaly hospodářské potíže, nastal citelný nedostatek peněz, který se projevil snížením jejich reálné hodnoty. Jak uvádí pozdně antický životopisec, císař nechtěl zatěžovat nějakými mimořádnými daněmi provinciály a na Traianově foru uspořádal dražbu cenných předmětů z císařského majetku, výprodej trval dva měsíce. 

V jiné části říše, v Egyptu, rovněž došlo k nepokojům. Od poloviny 2. století se v oblasti egyptské delty bouřilo drobné zemědělské obyvatelstvo, takzvaní búkolové (pastýři). Ti roku 172 dokonce porazili Římany v řádné bitvě a málem dobyli Alexandrii, nebýt toho, že byl proti nim poslán ze Sýrie Avidius Cassius. 

Bylo štěstím Římanů, že germánský nápor neprobíhal koordinovaně, že některé kmeny byly ochotny ke kompromisům, uzavíraly mír, který však zakrátko opět porušily, některé dokonce Římu poskytovaly pomocné jednotky. Ani za válečných střetnutí úplně neustaly obchodní kontakty mezi Římem a Zadunajím. Císař, jehož přítomnost na limitu znamenala, že se mu podařilo odvrátit germánskou hrozbu a stabilizovat situaci, si uvědomoval, že klíč k řešení problémů leží kdesi v Barbariku, a to jej vedlo k rozhodnutí vypořádat se s vetřelci na jejich území. V roce 172 zahájil operaci přímo v Barbariku. Úspěšná byla především jeho výprava proti Kvádům a částečně i proti Markomanům, což jej vedlo k předčasnému návratu na římské území. 

Již příští rok byl nucen se do Barbarika vrátit a boje pokračovaly. Římské jednotky vyrazily z tábora v Brigetiu proti ústí Váhu, nebo v Salvě (u Ostřihomi). Při postupu proti Kvádům se v hornatém středoslovenském (možná ale jihomoravském, nejsme si jisti lokalitou) prostoru dostaly římské jednotky do nepřátelského obklíčení, z něhož nemohly uniknout a v důsledku letního žáru a nedostatku vody byly dohnány do kritické situace. Naštěstí se strhl velký liják, který hasil žízeň Marcových vojáků, ale barbarům ubližoval a donutil je rozpustit obklíčení. Tento "zázračný déšť" je historikem Cassiem Diem popisován jako božský zásah, vyvolaný egyptským mágem v Marcových službách. Naproti tomu křesťané tvrdí, že byl způsoben motlitbami křesťanských vojáků. Následující boje v Barbariku však posouvaly konečné vítězství do neznámé budoucnosti. Kdesi na řece Hronu napsal Marcus Aurelius první knihu svých úvah Hovory k sobě. Další knihu později dokončil v táboře v Carnuntu. 

Vývoj vojenských poměru v Zadunají byl značně nestálý a proměnlivý. Kmenoví předáci byli s vědomím římské vojenské nadřazenosti ochotni jednat o míru, ten však nepovažovali za trvale závazný. Teprve v letech 174/175 byla uzavřena mírová jednání s nejdůležitějšími kmenovými uskupeními - s Markomany, Kvády a Jazygy. Barbaři byli nuceni vyklidit asi čtrnáctikilometrový pruh na levém břehu Dunaje, vydat římské zajatce a přeběhlíky, poskytnout rukojmí a muže do římských pomocných jednotek. 

Marcus Aurelius v průběhu konfliktu usazoval velké množství Germánů v severních provinciích a různých částech Itálie, aby získal zemědělce a vojáky, jejichž služby římský svět potřeboval. Další řešení, o kterém uvažoval, byla anexe Markomanie (Bohemie, zkrátka Čech) a Sarmatie, čímž by říše získala kratší hranici a místo Dunaje by ji chránily hory. K realizaci tohoto plánu se Marcovi nepodařilo přistoupit, protože na východě se roku 175 prohlásil císařem Avidius Cassius. Uzurpace prý byla reakcí na zprávu o údajné smrti Marca Aurelia. Uvádí se, že v pletichách měla prsty i císařova manželka, která znala císařův chatrný zdravotní stav a chtěla prosadit svého oblíbence. Senát odmítl Cassiovi hodnost potvrdit. Každopádně, když se zpráva o císařově smrti ukázala jako nepravdivá, sympatie k uzurpátorovi ochably a po tříměsíční vládě byl zabit jedním ze svých centurionů. Císařův plán na zřízení nových provincií Markomanie a Sarmatie byl pravděpodobně nereálný, protože kratší hranice by nevyvážila obtíže s kontrolováním velkého území, plného bojovných obyvatel. A tak naše země přišla o římské památky. 

Marcus na hlášení o uzurpaci reagoval rozhodnutím podniknout proti samozvanci vojenské tažení. Snažil se uspořádat poměru v Podunají tak, aby po jeho odchodu na východ nedocházelo k útokům z germánské strany a z Říma k sobě povolal Commoda. Uzavřel výše uvedený mír a na podporu svých vojsk přijal oddíly z řad poražených kmenů. V cestě na východ pokračoval i poté, co se dozvěděl o smrti Avidia Cassia. Navštívil oblasti, které nakrátko ovládal uzurpátor, ujistil se o jejich loajalitě a učinil celkem mírná opatření proti Cassiovým stoupencům. V roce 176 se přes Řecko vrátil do Říma. Tam s Commodem oslavil triumf a senát rozhodl postavit k poctě císaře vítězný oblouk. Později byl postaven i sloup s reliéfy zobrazujícími markomanské války. Jeho vzorem byl Traianův sloup, který byl vybudován na paměť bojů, které vedly k připojení Dákie. Na Marcově sloupu je i scéna se zázračným deštěm. 

Představy o pevnosti mírového uspořádaní na dunajské hranici vzaly za své, když v roce 177 došlo opět k bojům. Jejich střídavé výsledky vedly Marca Aurelia k tomu, že se v roce 178 spolu s Commodem opět na limit vrátil. Příští rok si Římané vybojovali výraznější převahu, jejímž dokladem je přítomnost speciální jednotky hluboko v kvádském vnitrozemí v prostoru dnešního Trenčína někdy v zimním období 178/179. Z té doby pochází trenčínský nápis vytesaný do skály, na jejímž vrcholu stojí trenčínský hrad: "Na počest vítězství císařů od 855 vojáků II legie z vojska, které tábořilo v Laugariciu. Tento nápis dal pořídit Maximianus, legát legie II pomocná". Iniciátor nápisu, M. Valerius Maximianus, byl jeden z nejschopnějších důstojníků své doby. Další zmínka o jeho osobě a kariéře je další nápis, který pochází ze severoafrické osady Diana Veteranorum (dnešní Zana v Alžírsku). Legie II Pomocná, jejímž legátem Maximianus byl a z jejíhož kádru pocházelo mužstvo přezimující v r. 178/179 v oblasti dnešního Trenčína byla přímým účastníkem celého průběhu markomanských válek. Umístění předsunutých jednotek do Laugaricia sledovalo strategický záměr, neboť jejich prostřednictvím kontrolovali Římané prostor, kde Váh opouští horské údolí a teče už dále otevřenou krajinou a odkud je i přístup k Vlárskému průsmyku a k řece Moravě. 

K obratu ve vývoji války (totiž k jejímu ukončení) došlo v roce březnu roku 180, kdy Marcus Aurelius skonal, není jisté, zda jako jedna z obětí stále ještě nezvládnuté morové epidemie. Císařův stav však již dříve vyžadoval lékařskou kontrolu a musel brát léky proti bolesti. Jednou z možných příčin mohla být i rakovina. Rozhodně není prokázáno, že byl otráven, jak se tvrdí ve filmu Pád říše římské nebo udušen svým synem (Gladiátor). Marcovo a Commodovo období je jedním z úseků antických dějin, na kterých filmoví režiséři spáchali hodně mystifikací. 

Svým dědicem stanovil císař syna Commoda, čímž se vrátil k dynastickému principu a ukončil praxi adopcí, kterou aplikovali jeho předchůdci. Na rozdíl od svých předchůdců nemohl najít všeobecně přijatelného kandidáta na trůn mimo císařskou rodinu (opět opak toho, co tvrdí oba filmy), takže každá adopce by vedla k prosazování dalších uchazečů a k občanským válkám. Tomu se tedy alespoň podařilo zabránit. Vláda po Marcově smrti přešla na Commoda pokojně. Císař měl pochybnosti o schopnostech svého syna a žádal své přátele, aby mladého císaře usměrňovali. Faktem, je že jeho syn byl opak svého mírného a laskavého otce. O císařově ženě se tvrdí, že v sobě měla něco z Messaliny, a že jejím milencem byl gladiátor. Je pravdou, že Commodus měl chováním mnohem blíže ke gladiátorovi, než k císaři. 

Vládou Marca Aurelia začalo nové období římských dějin, kdy skončilo relativně klidné období započaté Augustem. Řím přestal být pro barbary nepřemožitelnou a zastrašující mocností, ale po tvrdých zkušenostech se napříště sám obával jejich nevyčerpatelné, nezvládnutelně divoké a rostoucí síly. 

Následující císař: Commodus

Zdroje:

M. Grant - Dějiny antického Říma 
Jan Burian - Římské impérium