Antický svět 

Předchozí císař: Hadrianus

Titus Aurelius Fulvus Boionius Arrius Antoninus se narodil 19.září 86 v Lanuviu, asi 20 kilometrů jižně od Říma. Jeho rodina pocházela původně z města Nemausus (dnešní Nimes), tedy z jižní Galie, ale žila již dlouho v Itálii v pozici společenské smetánky. Antoninův dědeček zastával funkci konzula dvakrát, jeho otec pak jednou (roku 89). Antoninus vyrůstal na jedné z usedlostí rodiny v jižní Etrurii. Protože jeho otec velice brzo zemřel, vychovával jej nejdříve dědeček z otcovy strany a po jeho smrti otec jeho matky. 

Po smrti druhého dědečka se díky dědění stal z Antonina jeden z nejbohatších Římanů, neboť zdědil hlavní podíly obou mrtvých prarodičů. Antoninus pochopitelně vstoupil do politiky a šplhal se po žebříčku funkcí nahoru, o čemž najdete více informací v článku o úřadech. Konečně se roku 120 n.l. stal již za vlády Hadriana konzulem. Tento císař si pak Antonina vybral, aby se stal jedním ze čtveřici vysokých soudců, kteří se měli starat o právo v Itálii. Zde si získal velmi dobré jméno, ale Hadrian jej chtěl "použít" i jinak. Mezi roky 135 a 136 zastával Antoninus funkci správce provincie Asia. Zde si svoji prestiž ještě zlepšil a po návratu do Říma se stal členem císařské rady, poradního orgánu císaře. 

V té době to byla bezesporu fascinující osobnost - čestný, čistý a nezištný člověk - ale jeho zkušenosti s praktickou vládou byly poněkud kusé. Navíc kromě správcovství v Asii dosud nikdy neopustil Itálii, což se jeví v kontextu turistického fanatismu Hadriana jako značně zajímavá skutečnost, která mu mohla zkomplikovat vládu a její získání, ale nestalo se tomu tak. Antoninus si totiž získal úctu senátu i císaře svým charakterem a schopnostmi. 

V den svých 62.narozenin (24.1.138) oznámil Hadrian Římu, že adoptoval Antonina jako svého syna a nástupce. Samotná adopce proběhla až o měsíc později. Antoninovi byli tehdy 51 let a stal se nástupcem vlády v Římě. Vedle něj adoptoval Hadrian i pozdějšího císaře, velmi nadějného Marca Aurelia, a Lucia Ceionia Commoda, jehož otec měl před svou smrtí být Hadrianovým nástupcem. Impérium tak připadlo Antoninovi, který si měl jako nástupce vychovat právě níže zmiňovanou dvojici. Hadrian snad počítal s tím, že Antoninus nebude vládnout dlouho, neboť byl poměrně starý, ale přepočítal se. 

Po příkladu Hadriana si i Antoninus nechal narůst vousy. Byl vysoký a hezký, fyzicky silný, přitom měl však dobrou povahu, o které byla řeč už výše. Vyzařoval z něj aristokrat. Tak mohl reprezentovat mnohé z vlastností, které Římané viděli ve svých císařích. Byl skvělý řečník a nenechal se zlákat jednoduchostí života v paláci, který tak proslavili císaři jako Nero. Sloužil státu... Ve srovnání se svými předchůdci nebyl rozhodně nijak příliš ambiciózní, ale Impériu to snad ani nemohlo vadit. Ještě jeden podotek - ve stáří musel Antoninus nosit jakousi opěrnou konstrukci, která mu měla umožnit vzpřímenou chůzi, kterou díky vadě zad ztratil. Císař chtěl, aby ho lidé viděli jen jako vzpřímeného. Podobnou myšlenku najdeme i Hovorech k sobě Marca Aurelia, kde se píše: "Sám vzpříma, nikoli vzpřimován!" 

Snad někdy v té době začíná Antoninus používat celé jméno Antoninus Pius. Přídomek Pius znamená něco jako věrný, uctivý, oddaný, zbožný. Teorií jeho vzniku je celá řada. Podle jedné verze měl podpírat svou rukou svého nevlastního otce na cestě do senátu. Podle dalších dostal přídomek podle toho, že osvobodil ty, které nemocný Hadrian odsoudil k smrti nebo protože trval na posmrtných poctách pro Hadriana přes velkou opozici. Snad dostal přídomek Pius i za to, že Hadrianovi zabránil v sebevraždě při nějakém záchvatu. Možná proto, že nepronásledoval křesťany. Nebo zkrátka proto, že byl prostě výborným císařem. Vyberte si, my si jisti nejsme. 

Po smrti Hadriana se tedy císařem roku 138 stal Antoninus Pius. Jeho nástup proběhl naprosto klidně, císař si brzy získal i ty nedůvěřivé ze senátorského sboru svoji úctou k starobylému senátu. Císař neprovedl žádné závratné změny v obsazení úřadů, které ostatně fungovaly dobře. Co však provedl a co bylo mnohým senátorům velice proti chuti, bylo jeho tvrdé prosazování prohlášení Hadriana za boha. Toto si přes silnou opozici skutečně vynutil. 

Dostáváme se přímo k letům vlády Antonina Pia (138 - 161). O této době toho nelze říci mnoho. Pius zavedl mnoho nových zákonů, které například chránily otroky před krutým zacházením. Za jeho vlády došlo za 23 let ke dvěma procesům za velezradu, ty však nebyly politického charakteru a probíhaly přesně podle římského práva. 

Antoninus necestoval ani zdaleka tolik jako jeho předchůdce, ve skutečnosti během své vlády málokdy vůbec opustil své hlavní město, neřkuli Itálii. Navštěvoval ještě tak Kampánii nebo Etrurii. Říkal prý, že se obává opustit hlavní město kvůli nárokům, které by nechal svému zástupci. 

Nejvíce Antoninova vláda proslula pro její klid a mír. Ve skutečnosti zvláště na hranicích moc mír nepanoval a císař vojenským operacím nějak výrazně nebránil, byť obrovské vojenské výpravy neprováděl. Za Antonina bylo dobyto jižní Skotsko, což znamenalo nutnost opustit Hadriánův val, který nyní ležel asi 40 mil na jih od hranic. Císař nechal postavit novou obrannou zeď, která se podobá předchozí stavbě a nese jméno Antoninův val. Ten vede od řeky Clyde po zátoku Forth v délce 60 km. Postavily ho tři legie. Val byl brzy po svém dostavení opuštěn (roku 165) a hranice se posunula zpět na jih. 

Ani na ostatních územích nepanoval tak úplný klid, zde se však Římané bránili. V Mauretánii zle řádili lupiči (150 n.l.), poté došlo k rozbrojům na germánské hranici. Zde císař posunul a posílil hranici s Horní Germánii. Roku 154 došlo k revoltě v Egyptě, později ještě v neklidné Judeji a také v Řecku. Koncem vlády Antonina ještě došlo k povstání v Dácii a počátek velkých válek s barbary je nutno hledat ve vpádu Alanů. 

Na druhou stranu je třeba říct, že Antoninus nedostal pověst císaře míru bezdůvodně. Věděl, že římské legie dosud mají obrovská renomé. Před hrozícím útokem arménského krále Vologaese se císař ubránil tak, že do Arménie poslal dopis hrozící zásahem legií v případě pokračování válečných příprav. A Vologaesus skutečně složil zbraně a útok na východní provincie se nekonal. 

Antoninus Pius zemřel ve spánku 7.března 161 po velmi krátké nemoci a Impérium zanechal v rukou svého adoptivního syna Marca Aurelia, který si vzal dceru Antonina Pia Faustinu. Zemřel tak nesmírně populární císař, kterého vzápětí deifikovali. Pohřben byl v mauzoleu císaře Hadriana spolu se svou manželkou a již dříve zemřelými syny. Jeho vládu obvykle bereme jako dobu největšího rozmachu Říma, jako jakousi paralelu athénského Zlatého věku. 

Následující císař: Marcus Aurelius