Antický svět 

Předchozí císař: Titus

Domitianus se narodil 24. října roku 51 n.l. v Římě, v ulici U granátového jablka v domě, který později přeměnil v chrám flaviovského rodu. Dobu dospívání i jinošství trávil prý v poměrně nuzných podmínkách a hanbě. Za vitelliovské války se uchýlil na Capitolium se svým strýcem Sabinem a částí tam bojujících vojáků a po přenocování se s jediným společníkem vypravil do domu matky svého spolužáka, kde se ukryl a odkud vyšel až po vítězství a byl pozdraven jako Caesar (tj. císařský princ) a převzal úřad městského prefekta s konzulskou mocí. 

Byl urostlé postavy, měl skromnou tvář plnou červeně, oči veliké, ale krátkozraké. Byl hezký a sličný, zvláště v mládí. Svou plešatou tvář nesl těžce a vztahoval na sebe, když ji někdo vytýkal někomu jinému. Nesnášel tělesnou námahu, a proto téměř nikdy nechodil po městě pěšky, na vojenských výpravách málokdy jezdil na koni, raději se nechal nosit v nosítkách. S nadšením střílel z luku; někdy jimi mířil na mladého otroka, přičemž šípy vesměs procházely mezi otrokovými prsty, aniž je poranily. Pěstování svobodných umění se vzdal, jakmile nastoupil na trůn, přesto dával obnovovat vyhořelé knihovny a posílal opisovače do Alexandrie, aby je opisovali a opravovali. Avšak nikdy se neobeznámil s dějepisectvím, ba ani neměl základní znalosti slohu. Kromě zápisků a císařských listin nečetl nic. Dopisy, řeči a edikty za něj sepisovali jiní. 

Ve volných chvílích se bavil hrou v kostky. Obědval do sytosti, proto prý po večeři stěží pojedl jablko. Hostina pořádal často, ale nikdy je neprotahoval po západu slunce, ani po nich nenásledovaly pitky. Před spaním se ještě musel projít, a to sám a na místech, kam neměl nikdo jiný přístup. Šířilo se o něm, že se koupal s nejsprostšími nevěstkami. 

Veškeré moci, která vyplývala s jeho postavení využíval s takovou svévolí, že prý už tenkrát bylo poznat, jaký jednou bude. Jednou dokonce v jediném dni najednou jmenoval dvacet úředníků v Římě i mimo něj, což prý Vespasianus komentoval slovy "Divím se, že neurčil nástupce i mně!" Začal také s vojenskou výpravou do Galie a do Germánií, a to proto, aby se důstojností vyrovnal bratrovi, protože jinak byla výprava úplně zbytečná a otcovi přátelé od ní zrazovali. 

Byl proto kárán a aby si uvědomil své postavení, musel bydlet spolu s otcem. Jeho nosítka byla nošena hned za Vespasianem a Titem, také je doprovázel na bělouši při oslavě triumfu nad Judejí. Ale prý dovedl podivuhodně předstírat skromnost, a obzvláště zálibu v básnictví, což byla věc pro něj před tím naprosto nezvyklá (také ji později zcela zavrhl), a dokonce veřejně přednášel. Když parthský král Vologésus žádal o pomoc proti Alanům a vyprošoval si jednoho z Vespasianových synů za vojevůdce, požadoval Domitianus, aby byl vyslán on. A protože se mu toho nepodařilo dosáhnout, všemožně dary a sliby podněcoval ostatní krále Východu, aby přišli se stejnou prosbou. 

Po otcově smrti dlouho váhal, jestli nenabídne vojsku trojnásobek daru bratrova. A neustále se chvástal, že ho otec ve (zfalšované) poslední vůli ustanovil spoluvládcem. Od této doby nikdy nepřestal strojit úklady proti bratrovi Titovi, a dokonce když byl bratr zastižen těžkou nemocí, rozkázal ho opustit jako mrtvého dříve než dodýchal a neprokázal mu jinou poctu než prohlášení bohem. Takto se tedy stal císařem. Stalo se roku 81 n.l. 

Na začátku vlády se obvykle denně na několik hodin uchyloval do přísného ústraní, kde prý nedělal nic jiného, než že chytal mouchy. Potom svou manželku Domitii, se kterou měl syna, o kterého ovšem dvě léta po nastoupení na trůn přišel, prohlásil za Augustu (kteréžto pocty se nedostalo zaživa ani Livii). Později ji zapudil pro její vášnivý poměr k herci Paridovi, ale protože nedovedl snášet odloučení, za krátkou dobu ji k sobě opět uvedl, jakoby na důtklivou žádost lidu. 

Vytrvale a s velkými náklady pořádal hry nejenom v amfiteátru, ale i v cirku, kde předvedl i dvojí bitvu, jezdeckou a pěší. Dával konat i gladiátorské zápasy žen. Poblíž Tiberu dal vykopat velkou nádrž a obestavět ji sedadly kvůli utkání dvou téměř opravdových loďstev. Přihlížel i při největších lijácích až do konce. Zřídil závod k poctě Jova Kapitolského, každoročně slavil na Albské hoře také svátky ke cti Minervině. Třikrát rozdával lidu peněžitý dar, a to po třech stech sesterciích. 

Obnovil mnoho starých nádherných staveb zničených požárem, mezi nimi i vyhořelé Capitolium, nově vybudoval na Capitoliu chrám Jovovi Strážci a forum, stadion, odeon a naumachii, jejíhož stavebního kamene bylo později použito k dobudování Největšího cirku (Circus Maximus), který na obou bocích vyhořel. Na věnovacích nápisech uváděl pouze své jméno, nikoliv jména jeho předchůdců, kteří se na stavbě také podíleli. 

Podnikl několik vojenských výprav; o své vůli proti Chattům, "z nezbytnosti" jednu proti Sarmatům (když mu byla pobita legie i s legátem), dvě proti Dákům (poprvé po neúspěchu bývalého konzula Oppia Sabina, podruhé po zabití prefekta pretoriánů Cornelia Fuska, který byl pověřen vedením války před tím. Slavil dva triumfy, za vítězství nad Chatty a Dáky. Za jeho vlády se udála také zajímavá příhoda, když se vzbouřil Lucius Antonius, vrchní velitel Horní Germánie, a způsobil tak občanskou válku. Tato však velice záhy skončila bez osobní účasti císaře díky podivuhodné náhodě. Náhle totiž právě ve chvíli, kdy došlo k bitvě, rozmrzl Rýn a tak se k Antoniovi nemohli dostat barbarští Germáni, kteří se k němu připojili. 

Po této bitvě provedl několik změn ve správě státu. Zakázal táboření dvou legií ve stejném ležení a omezil množství peněz, které bylo možno uložit u vojenské pokladny, na tisíc sesterciů (protože Antonius měl dvě legie v jednom ležení a opíral se právě o peníze uložené u vojenské pokladny). Některá nejvyšší úřednická místa zpřístupnil i jezdcům a propuštěncům. Na úředníky v Římě i v provinciích natolik dohlížel (trestal za úplatky jak soudce, tak celý jeho sbor, sám dal tribunům podnět, aby žalovali hrabivého aedila), že nikdy předtím nevykonávali svou povinnost skromněji a spravedlivěji. Také se hojně účastnil soudů. Vojákům zvýšil žold o třetinu, což byla první změna žoldu od dob Augusta znamenající velký nápor na státní pokladnu. 

Zpočátku byl velmi štědrý, a údajně se tak štítil veškerého vraždění, že zamýšlel zakázat oběti býků. Dokonce nepřijímal dědictví, pokud zemřelý měl děti. Udavačství odzvonil tím, že zavedl těžký trest pro jeho původce, řkouc: "Císař, který udavače netrestá, přímo je podněcuje." 

Avšak svou laskavost ani skromnost si Domitianus dlouho neudržel. Dal zavraždit dějepisce Hermogena z Tarsu pro nějaké narážky v jeho dějepisném díle, ukřižoval dokonce i písaře, kteří je opisovali. Dal zahubit mnoho senátorů a bývalých konzulů kvůli přípravě státního převratu, ale i Aelia Lamiu kvůli dávným a neškodným vtipům, kvůli tomu, že synovec Othona Salvius Cocceianus slavil strýcovy narozeniny, Ettia Pompusiana proto, že mu prý kdosi věštil císařství, vojevůdce v Británii Sallustia Luculla proto, že dovolil pojmenovat nový typ oštěpu "lucullským", také svého bratrance, že ho v den, kdy byl zvolen konzulem, omylem ohlásil jako Imperátora, nikoliv konzula... 

Po občanské válce jeho krutost značně stoupla. Jeho krutost se však také stala potutelnou a skrývanou. A tak vždy, když se chystal někoho odpravit, nejdříve ujistil o své mírnosti k obžalovanému, dokonce jistého pokladníka v předvečer jeho ukřižování pozval k sobě a propustil ho s výslužkou od stolu a pocitem bezpečí. Dal také vyhnat z Říma všechny filozofy. A tak nebylo těžké předpovědět, že nejhorší trest čeká ty obžalované, v jehož odsuzující řeči na ně se objevily nejdříve známky mírnosti. 

Jeho pokladna se rychle vyčerpala nákladnými stavbami a hrami a také zmiňovaným zvýšením žoldu. Zprvu se pokusil snížit náklady snížením početního stavu vojska. Když však zjistil, že mu to nepomůže a navíc se tím dává všanc barbarům, začal už drancovat. Všude začal zabírat statky živých i mrtvých, našlo-li se jakékoliv obvinění. Stačilo, byl-li někomu vyčítán jakýkoliv výrok proti císaři (nebo třeba našel-li se někdo, kdo tvrdil, že nebožtíka za života slyšel prohlašovat, že po něm bude dědit císař). Sám sebe v některých ediktech prohlašoval za pána lidu a boha a svou ženu za paní. Dovolil stavět sobě sochy pouze zlaté a stříbrné, rovněž musely mít určitou váhu, a nechal si jich postavit obrovské množství. 

Konzulem byl sedmnáctkrát, častěji než kdokoliv z jeho předchůdců. Po svých dvou triumfech přijal příjmení Germanicus a přejmenoval podle svého jména září na "Germanicus" a říjen na "Domitianus". 

Nedlouho po skončení konzulátu svého druhého bratrance Flavia Clementa ho dal pro zcela neodůvodněné podezření zavraždit. A to přesto, že jeho dva ještě mladičké syny Domitianus prohlásil za své nástupce a přejmenoval je na Vespasiana a Domitiana. Svůj konec prý tušil z předpovědí několika astrologů a jiných věštců. V den, který mu byl předpovězen jako osudový, chtěl v 11 hodin odejít, aby věnoval péči svému tělu. Zadržel ho však komorník a oznámil, že ho čeká jakási neodkladná návštěva. 

Spiklenci, jeho nejdůvěrnější přátelé a propuštěnci za účast manželčiny, váhali, kde ho napadnout (jestli v lázni či při jídle), nabídl jim svou pomoc Domitillin šafář Stefanos, který byl tehdy obviněn pro peněžní zpronevěru. Jako zástěrku svého úmyslu nosil několik dní před činem levou paži jako chromou ve vlněném obvazu, těsně před okamžikem činu do něj skryl dýku a ohlásil, že nese vyzrazené spiknutí, čímž získal jistotu, že dosáhne slyšení. Domitianus poslal všechny pryč a sám četl udání, které mu Stefanos podal. V této chvíli ohromení ho Stefanos bodl do slabin. Raněného a na odpor se stavějícího ho napadli a sedmi ranami dobili vojenský přidělenec Clodianus, Partheniův propuštěnec Maximus, vrchní komorník Satur a jeden muž z gladiátorské školy. Domitianus prý hned po první ráně požadoval po chlapci, který podle obyčeje pečoval o domácí bůžky, aby mu podal dýku. Ten ale prý našel pod polštářem, kde měla být dýka ukryta, pouze ulomený jílec a navíc zjistil, že všechny dveře jsou zamčeny, proto nemohl zavolat pomoc. Císař prý mezitím popadl Stefana, povalil jej na zem a dlouho s ním zápolil. Nakonec podlehl. 

Zavražděn byl 18. září roku 96 n.l. v pětačtyřicátém roce svého věku a v patnáctém roce své vlády. Jeho mrtvolu vynesli na obyčejných nosítkách a jeho chůva ji spálila u Latinské silnice, jeho ostatky však tajně odnesla do chrámu rodu flaviovského a smísila s popelem Titovy dcery Julie, jejíž chůvou také byla. Jeho smrt nesl lid lhostejně, vojáci však velmi těžce. Pokusili se ho prohlásit bohem. Zato senátoři se radovali tak nesmírně, že o závod zaplnili radnici. Dali přinést žebříky a strhnout všechny medailóny s jeho jménem a před celým shromážděním je rozbít o zem, posléze všude vyškrábat jeho jméno na nápisech a vyhladit na něj veškerou památku. 

Domitianus byl posledním z panovníků flaviovské dynastie, která vládla od roku 69 n.l. do roku 96 n.l., tedy 27 let. Zpočátku se jevil jako osobnost vyrovnaných vad a předností, ale později vady převážily nad kladnými stránkami jeho povahy. Zlatý věk římského impéria následoval, ale až po něm ... 

Jeho nástupcem se na krátkou dobu stal Nerva.

Následující císař: Nerva