Antický svět 

Předcházející císařové: Galba, Otho a Vitellius

Římský císař Titus Flavius Vespasianus se narodil pro Čecha poněkud symbolicky 17.listopadu roku 9 n.l. v Raete. Byl synem sabinského výběrčího daní z jezdeckého stavu. Tento původ byl později důvodem pro posměšky, neboť Raete byl nefalšovaný venkov. Vespasianus poměrně brzy vstoupil do veřejného života a od svých 34 let získával úřady. Na nějakou dobu pak z politiky vystoupil, aby si získal slávu vojevůdce a pod jeho velením bojovala druhá legie v jižní Británii. Úspěchy v politice i na bojišti vedly k jeho zvolení konzulem na rok 51. O deset let později se o něm dozvídáme, že se stal prokonzulem v Africe. Zde spravoval provincii tak bezúhonně, že prodělával a musel začít obchodovat s mulami, což mu vyneslo jistě dost uštěpačných poznámek. 

O něco později se již senátor Vespasianus poprvé zapsal do dějin a to hned velmi kuriózně. Nero, tehdejší císař, pořádal umělecké turné po Řecku a Vespasianus patřil ke členům jeho početného doprovodu. Vespasianovi se podařilo neuvěřitelné faux pas - usnul při přednesu básně svého císaře. Za to mnozí jiní zaplatili krkem, ale Vespasianus měl štěstí, neboť Nero ho měl ho prosťáčka, který nemá žádné ambice. Je třeba říct, že tohoto mínění nebyl jen on. Místo císařské nemilosti jej stihla dokonce i odměna, která nakonec vedla k jeho nástupu na trůn. Nejprve dostal opět velení v Británii, kde potlačil nebezpečnou vzpouru domorodců, poté jej císař pověřil správou nově vzniklé provincie Judaea, kde právě propuklo židovské povstání. 

Židé k němu byli donuceni v podstatě útlakem ze strany římských správců, ale také nátlakem ze strany farizejů, kteří podněcovali k válce s nenáviděnými Římany. Židé pobili římskou posádku v Jeruzalémě a vstoupili do odboje. Psal se rok 66 a na sever Judeje vpadl Vespasianus spolu se svým synem Titem a legiemi. Prvním cílem legionářů se stala Galilea, ve které velel vojevůdce a pozdější dějepisec těchto událostí Josephus Flavius (původně samozřejmě jen Josef). Přes zdatný odpor
Židů v obležených městech si Vespasianus brzy zapsal první úspěchy a Galilea do roka padla do rukou Římanů. Římané mohli již nyní oblehnout Jeruzalém, ale Vespasianus se obrátil proti venkovu a jiným městům, roku 68 dobyl Jericho. V témž roce se zabil Nero a nastalo období zmatků. Za rok se vystřídali tři noví vládci - Galba, Otho a Vitellius. Poslední z nich ztratil podporu stejně rychle jako předchozí tři a vojáci hledali nového vládce. Našli jej ve správci Sýrie Mucianovi, který však podpořil Vespasiana. Válka s židy šla stranou - Vespasianus obsadil Egypt, aby ovládl dodávky obilí do Říma a sám se chystal táhnout do Říma. Titovi ponechal síly, které stačily k dalšímu obléhání Jeruzaléma a sám poslal Muciana do Itálie. 

Toho však předběhl velitel dunajských legií Primus, který nečekaje na rozkazy porazil Vitellia u Betriaca. Vitellius stihl uprchnout do Říma a zabít zde Vespasianova bratra Sabina, který tehdy držel úřad městského prefekta, ale sám byl poté dostižen a zlynčován, byť mu pretoriáni zůstali věrní až do konce. Na volbě Vespasiana za nového císaře se pak konečně shodly i západní části impéria a senát tuto volbu samozřejmě potvrdil. Týden po Primovi přitáhl do Říma Mucianus, jménem nového císaře zařídil vládu, která vládla až do doby než přijel Vespasianus, což se stalo za deset měsíců. Konečně se Řím dočkal ukončení období bojů o moc. 

Vespasianus však nevstoupil do Říma sám. Spolu s ním přišel i Titus, který mezitím dobyl Jeruzaléma, v průběhu obléhání města zavinil smrt asi milionu obránců i prostých obyvatel. Otec i syn tedy společně se vstupem oslavili společný triumf. Poté se už nový císař ujal správy země. Jako jednu z prvních věcí rozpustil Vitelliovy legie a věrné vojáky střídmě odměnil. Posílil dunajské legie na úkor rýnských a založil novou pevnost Vindobona, dnešní Vídeň. Zavedl poměrně hodně tuhou kázeň - zachovala se nám historka (od Suetonia), ve které císaři přišel poděkovat mladý naparáděný muž za udělení prefektury. Vespasianus prý dík odmítl a na mladíka se obořil:"Byl bych raději, kdybys páchl česnekem!" S těmito slovy jmenování zrušil. Takových příhod jen Suetonius zachytil několik. Stejně tvrdě si Vespasianus počínal vůči senátu i vnějším nepřátelům. Když se proti Římanům zvedl odboj na obou březích Rýna pod vedením náčelníků kmenů Batavů a Treverů, narušitele římského území tvrdě potlačil. 

O jeho osobnosti napsal Michael Grant: "Jako syn sabinského výběrčího daní, příslušníka jezdeckého stavu, byl poněkud méně urozeného původu než jeho předchůdci. Potrpěl si na prosté způsoby a zakládal si na tom. V důležitých věcech si počínal dost autokraticky, ale jinak byl přístupný, a snadno se s ním dalo vyjít. Pracoval však bez přestání a věci posuzoval zdravým selským rozumem." Proslul jako císař s největším smyslem pro humor, k čemuž se ještě vrátím. 

O tělesné postavě císaře napsal Suetonius toto: "Postavy byl prostředně veliké, s hutnými a pevnými údy. V jeho tváři bylo podobné napětí, jako mívá kálející; o tom mu pověděl jistý vtipálek na výzvu, aby řekl i něco na něho, velice trefně: Povím, až skončíš svou velkou potřebu. Zdraví se těšil neobyčejně příznivému, třebaže pro jeho udržení nepodnikal nic, než že si v lázeňské míčovně sám třel krk i ostatní údy a že se jeden den v měsíci postil." 

Zpět k jeho vtipům. Ty byly často obscénní, ale nemůžu se pomoct v tom, že velmi kvalitní. Například za soulož jedné ženě dal 400 000 sesterciů. Na uctivý dotaz pokladníka, jak má být položka v účtech označena, odpověděl Vespasianus: "Za šílenou lásku k Vespasianovi." Jindy mu Titus vytýkal zavedení daně z moči. Vespasianus mu dal pod nos první peníz z výnosu daně a zeptal se syna, jestli cítí zápach. Když to ten popřel, odpověděl císař: "A přece pochází z moči!" (no, trochu oplzleji, ale to si snad domyslíte) 

Tím jsme se dostali k tématu, které Suetonius jako jediné císaři vyčítal - znovuzavedení daní a jejich zvýšení, někde i dvojnásobné. Objektivně viděno však Vespasianovi nic nezbývalo, neboť pokladnu vyčerpalo hýření Nerona a poté občanské války. Vespasianus se získanými penězi nakládal velmi dobře, takže se proti němu nezvedla nějaká vlna kritiky. Ostatně zase nebyl takový skrblík, neboť zanechal velké množství staveb, z nichž nejznámější jsou Flaviovský amfiteátr (Koloseum), obnovené Capitolium s chrámem Jupitera, chrámy Míru, Saturna, Ceres atd. 

Vraťme se k politickým dějinám. Brzy po stabilizaci situace v Římě a podlomení sil povstalců na Rýně se mohl Vespasianus připravit na klidný zbytek vlády. Tuto svoji výsadu podpořil Vespasianus osminásobným konzulátem (zkrátil také jeho trvání na dva až čtyři měsíce) a přijmutím vojenského titulu imperátora, který po něm zdědili i všichni jeho nástupci jako samozřejmou součást císařského titulu. O bezpečnost císaře se jako dříve starala pretoriánská garda, nyní však pod velením Tita. 

Deset let Vespasianovy vlády se dá přijmout jako období klidu po bouři, kdy v zahraniční politice nedocházelo k nějakým přelomovým událostem. Na západě byl klid a na východě porazil nájezd Parthů na Eufratu Marcus Ulpius Traianus, pozdější císař. Takto se Vespasianus zasloužil o začátek období míru, které lid velmi potřeboval. Titus Flavius Vespasianus (sluší se dodat starší, neboť jeho syn Titus měl stejné jméno) se tak stal jedním z nejlepších římských císařů. Vespasianus nakonec zemřel 23.6. 79 ve svém rodišti v Raete. Založil druhou vladařskou dynastii Říma (Flaviovců), neboť měl jako první císař vůbec vlastní syny, ale ta vládla jen do roku 96. 

Následující císař: Titus