Antický svět 

Předchozí císař: Claudius

Nero Claudius Caesar se narodil jako Lucius Domitius Nero v Antiu (Anzio) devět měsíců po smrti Tiberiově, 15.prosince 37. Jeho otcem byl člen slavného rodu Domitius Ahenobarbus a matkou se mu stala Germanicova dcera Agrippina. Už jako tříletý přišel o otce i o jeho dědictví, neboť jeden ze spoludědiců, císař Caligula, odmítl brát menší část dědictví než vše. Caligula navíc vykázal z Říma jeho matku, takže Nero vyrůstal pod dozorem své tety Lepidy a dvou vychovatelů - tanečníka a holiče. To trvalo naštěstí pro chlapce jen krátce, neboť Caligula byl zabit a vlády se ujal mírnější a schopnější Claudius. 

Ten na člena významného rodu Nerona bral velké ohledy, z velké části snad kvůli jeho matce, kterou povolal z vyhnanství. A když bylo Neronovi dvanáct let, Claudius si jeho matku vzal za manželku. Agrippina pak císaře přemluvila k adopci Nerona, což bylo bezprecedentní - rod Claudiů dosud nikdy nic takového neudělal. Přesto se však mladý Nero stal 25.února roku 50 oficiálně Claudiovým synem. A nejen to - brzy se stal jeho prvním synem, neboť Agrippina úspěšně odsunula císařova vlastního syna Britannica na vedlejší kolej. Brzy si z něj dělalo posměšky i služebnictvo.

Nero oblékl ve čtrnácti letech mužskou tógu, čímž se stal plnoprávným Římanem. Brzy nato začal dostávat četné pocty, které jej předurčovaly k tomu, aby se stal nástupcem Claudia. Když pak císař 13.října roku 54 za podivných okolností zemřel, Nero se stal bez okolků dalším císařem. Je docela charakteristické, že heslo, které vydal první den strážím, znělo "nejlepší matka". Právě Agrippina měla totiž na jeho vzestupu rozhodující podíl. Pretoriáni přijali Nerona bez problémů, byl tehdy známější a oblíbenější než Britannicus a prostí lidé jej většinou vítali. 

Nero zahájil svou kariéru vladaře předstíráním vřelých synovských citů - Claudiovi připravil honosný pohřeb, prohlásil jej bohem a ke své matce se choval do té míry vřele, že se to stalo jedinou věcí, kterou mu lidé vyčítali. Celkově vzato se pak císař dostal také pod vliv dvou velmi zkušených mužů, kteří se stali pro jeho mladí vychovateli a rádci: prvním z nich byl slavný filosof Seneca, druhým pak muž, který u armády prosadil jmenování Nerona za císaře, prefekt pretoria Afranius Burrus. 

Snad pod vlivem svých rádců, snad sám od sebe, začal Nero vládnout velice dobře. Nejtíživější daně buď zrušil úplně nebo je alespoň snížil. Odměny za udání snížil na čtvrtinu, každému muži z lidu dal rozdat 400 sestercií. Nejurozenějším ale zchudlým senátorům, dal také roční plat, aby si mohli uchovat svoji vznešenost, pretoriánům začal rozdělovat obilí zadarmo. Jeden z příkladů jeho dobrého srdce (nebo výborného předstírání) z této doby se stal poměrně dost slavným. Nero dostal tehdy k podpisu rozsudek smrti. Na to prý prohlásil: "Jak bych si přál, abych neuměl psát!" Myslel i na lid - přestože zrušil povinnost pořádání gladiátorských her pro kvestory, sám jich pořádal velké množství stejně jako her v cirku. Zde se však začala objevovat jeho úchylnost - jednou vyslal do arény 400 senátorů a 600 příslušníků jezdeckého stavu, aby se zde potýkali mezi sebou. Nenechal nikoho zabít, ale bylo to varující. Stejně jako událost, ke které došlo roku 55. 

Tehdy začala Agrippina ztrácet své výsadní postavení u Nerona. Proto začala - spíše jen řečmi - podporovat a vychvalovat Britannica. Nero to samozřejmě pozoroval s nenávistí, neboť měl matku snad stále ještě rád. Agrippina nedbala varování a Britannica podporovala stále dál. Nero se tedy odhodlal k bezpečnostnímu opatření - na hostině dal Britannica otrávit, možná stejným jedem stejně travičky jako Claudia. Svědkem smrti prince byl mimo jiné i jeho věrný druh, syn senátora Vespasiana Titus, pozdější císař... Každopádně smrt Britannica znamenala také politickou smrt Agrippiny. 

Nero také začal projevovat svoji úctu pro hudbu. Autora tehdejších šlágrů Terpna si císař velmi oblíbil a zval jej na císařské hostiny, kde si zpěvák vydělával obrovské částky. I Nero zatoužil stát se populárním zpěvákem a začal pracovat na svém, prý poněkud nepřesvědčivém a slabém, hlase. Císař zpěv i herectví bezmezně a hluboce miloval a nebyl možná tak špatný, jak nám říkají zaujatí historici té doby. Rozhodně jeho poezie - i tu zkoušel - nebyla prý úplně špatná. 

Zatím však vystupoval neveřejně, jen pro své nejbližší. Dalším císařovým povyražením se stalo sledování dostihů koňských spřežení. Tam chodil inkognito, byť občané svého císaře poznávali. Seneca, Burrus i Agrippina se více méně shodli, že císař se musí nějak zabavit, a že je jen dobře, že nestrká nos do složitých státních záležitostí. V nich se zvláště Burrus se Senecou orientovali skvěle a dávali Neronově vládě dobrý směr. To se mělo brzy změnit... Císař začal totiž ztrácet kvůli četným neúspěchům svých návrhů zájem o správu státu a věnoval ji spíše svým kratochvílím. Chodil v noci na procházky městem, které se často zvrhly v pouliční výtržnosti a bitky. Často se také účastnil přepychových hostin, byť v tomto svého adoptivního otce nepřekonal. Popojděme tedy v čase... 

Psal se rok 59 n.l. Agrippina se o svém synovi začala vyjadřovat poněkud nevybíravě mezi těmi několika přáteli, kteří jí ještě zůstali. Nero získal dojem, že se nejen posmívá jeho uměleckým sklonům, ale také skutečně osnuje jeho pád. Pokud Agrippina skutečně něco chystala, je téměř jisté, že to nebylo nic skutečně nebezpečného - už čtyři roky žila v politické izolaci. Nero se však cítil natolik ohrožen, že nařídil matku odstranit. Chtěl to provést poněkud nevšedním způsobem - poslal ji na plavbu přes Neapolský záliv v chatrné a polorozpadlé lodi, která byla připravena na potopení. Plán skoro vyšel, loď se skutečně potopila, služka, která vykřikovala, že je Agrippina, byla zabita Neronovými lidmi, ale skutečná Agrippina se nepozorovaně dostala na pobřeží. Nero se tedy rozhodl pro druhý a jistější pokus. Poslal za matkou dva námořní důstojníky a ti ji zavraždili v posteli. 

Po její smrti hrozilo nebezpečí, že se pohraniční vojska, která měla dosud v úctě jejího otce Germanica, vzbouří. K ničemu však nedošlo a Řím reagoval celkem klidně. Nero asi nebyl jediný, komu se ulevilo. I senát neměl matku císaře rád a ochotně ji prohlásil za nepřítele státu a zrádkyni. Vražda Agrippiny se pak stala jakousi předlohou pro podobné činy - daná osoba byla nejdříve zbavena vlivu, poslána na pár let do vyhnanství a poté popravena nebo donucena k sebevraždě. Pádem matky se také mohl Nero daleko více a daleko bezstarostněji věnovat zálibě v závodech vozů a divadle. Burrus se Senecou však ještě dosáhli toho, aby císař vystupoval pouze před soukromým publikem. 

V roce 62 však Neronova vláda vstoupila do nového stadia, toho nejhoršího a posledního. V krátké době zemřel na absces v krku nebo rakovinu (asi tedy ne vinou císaře) Burrus a Seneca si uvědomil, že tygra už v kleci sám neudrží, a odešel na odpočinek. Burrovo místo pak zastávali dva dosazení prefekti praetoria. Prvním byl oblíbený a celkem neškodný Faenius Rufus, druhým pak rodák ze Sicílie Gaius Ofonius Tigellinus. Ten byl nebezpečný a měl za sebou pestrou kariéru (Caligula ho poslal do vyhnanství, pak Tigellinus pracoval v Řecku jako rybář, poté v jižní Itálii jako chovatel závodních koní) a ne zcela čistou pověst. Nero se právě na něj značně spoléhal, snad pro jeho schopnosti poradit si s protistátními úklady. A brzy se změna režimu neblaze projevila. 

Nero sebral odvahu, rozvedl se s Octavií, kterou nesmyslně obvinil z nemravnosti, a Tigellinus už rozvod dotáhl do konce, byť se proti němu dříve Burrus rázně stavěl. Octavia platila za vzor ctnosti a navíc byla přímým potomkem Augustovy rodiny a božského Claudia, takže rozvod vyvolal negativní ohlasy. Navíc Octavia byla zanedlouho krutě popravena a její místo zabrala (už dříve) krasavice Poppaea, manželka Neronova přítele a pozdějšího císaře Othona. Ta zemřela bezdětná roku 65. 

I ve sféře svých zálib si nyní Nero dopřával volnosti, v roce 64 poprvé vystoupil v divadelní hře před očima publika. Premiéru měl v stále ještě značně řecké Neapoli, neboť císař Řeky velmi uznával. Brzy jej mohl sledovat i lid v Římě, kde císař začínal na jezdecké dráze a časem se přesunul i do divadla. To se stalo v roce 65, kdy se konaly druhé Neronské hry (konaly se každý pátý rok) zavedené podle vzoru řeckých olympiád. Na císařovy herecké výkony se říkalo velké množství vtipů a zajímavých příhod. Uveďme aspoň dvě. Jednou v roli šíleného Herkula předstoupil na jeviště v hadrech a řetězech. To nevydržel čerstvě odvedený voják, který se vyřítil na scénu chránit svého císaře. Jindy zase diváky císař tak znudil, že diváci - kteří nemohli volně odejít - přelézali přes vysokou zeď, ženy rodily nebo sledující dokonce předstírali smrt jen aby se dostali z divadla. 

Všechny tyto podivnosti se však děly jen ve vlastní Itálii. V provinciích pokračovala doba prosperity a správa dobytých území pokračovala stále stejně. Boje probíhaly pouze na vzdálených hranicích impéria. V Británii probíhala expanze, kterou předznačil pád druidského sídla kultu Mony Gaiem Suetoniem Paulinem. Na nějakou dobu ji zastavilo povstání kmene Icenů ve východní Anglii, který povstal pod vedením královny Boudiccy. Britové povstali hlavně kvůli relativně vysokých daním a na začátku se jim dařilo. Roku 60 dobyli Camulodunum (Colchester), Londinium (Londýn) a Verulamium (St.Albans) a zabili přitom na 70 000 Římanů nebo romanizovaných Britů. Královna pak ovšem utrpěla tvrdou porážku v bitvě u Atherstoneu a válka za nezávislost Británie skončila.

V Malé Asii mezitím bojoval proti Parthům o Arménii zdatný vojevůdce Gnaeus Domitius Corbulo.Ten Arménii v letech 58 - 60 okupoval, ale poté ji po těžké porážce Caesennia Paeta u Rhandeie ve východním Turecku roku 62 ztratil. Corbulo se však projevil jako schopný vojevůdce, příštího roku Parthy porazil a uzavřel s nimi trvalou dohodu, podle níž byl dosazen na trůn Parth Tiridatés, který přijal formální postavení římského klienta. 

V Římě však v té době vše vypadalo opět jinak a hůř. Pád režimu Senecy a Burra znamenal konec dobrých vztahů císaře se senátem. Tigellinus velmi brzy obnovil politické procesy a trest smrti za velezradu. Hned se také zbavil dvou příliš vznešených patricijů. V roce 64 se strach o bezpečnost ještě vystupňoval, neboť došlo k velkému požáru Říma, který připravil mnoho lidí o domovy. Vzniklo velmi silné, byť nepodložené podezření, že požár má na svědomí sám Nero, který se brzy po uhasnutí posledního ohně dal do stavění nového sídla římských císařů - velkolepého Zlatého domu. Nero sice neštěstí hodil na tehdy ještě slabou komunitu křesťanů v Římě, ale to je spíše v očích lidu posílilo. Jejich pronásledování pak v díle Quo vadis vstoupilo do dějin literatury. 

O rok později došlo k pokusu o svržení Nerona, který však byl odhalen a rozbit. Vůdcem povstání je podle Suetonia i Tacita mladý, hezký, lehkomyslný a výmluvný šlechtic Gaius Calpurnius Piso, a proto je povstání známo jako Pisonovo. Podle Dia Cassia byli vůdci povstání dva muži a Piso mezi ně vůbec nepatřil; onou dvojicí byl prefekt praetoria Faenius Rufus (který si získal podporu svých důstojníků) a druhým Seneca. Ten sice v mnoha filosofických dílech a divadelních hrách psal o svržení tyranů, o tom, že by to v krajním případě udělal sám. To však nemusí nutně znamenat, že byl skutečně do spiknutí přímo zapojen. Přesto však v roce 65 Seneca ztratil většinu císařových sympatií a tento úpadek významné osobnosti jistě spiklencům neušel. A někteří (či většina) z nich by si snad přáli, aby zaujal významné místo v nové správě, nebo aby se stal dokonce císařem.

Spiklenci hodlali císaře zavraždit během her v Circu Maximu. Plán jim však nevyšel, neboť ho někdo prozradil a represe na sebe nedaly dlouho čekat. Z účasti na spiknutí bylo obviněno 51 osob včetně 19 senátorů, 7 jezdců, jedenácti důstojníků a čtyř žen. Následovalo 19 poprav nebo příkazů k sebevraždě a třináct rozsudků vyhnanství. Mezi těmi, kdo přišli o život byly takové osobnosti jako Piso, Faenius Rufus, Seneca i jeho synovec a slavný básník Lucanus, který dříve Nerona horlivě obdivoval. Další významnou obětí pak byla sestra Britannica a Octavie, dcera Claudia pojmenovaná Claudia Antonia - spiklenci mohli využít jejího rodu a jména. 

Spirála obvinění z velezrady pak stále rychleji pokračovala. Podílel se na ní i Rufův nástupce ve funkci prefekta pretoriánů Nymphidius Sabinus, syn prostitutky a gladiátora, který o sobě prohlašoval, že je nemanželským synem Caliguly. Sabinus spolu s Tigellinem zasáhli proti domnělým spiknutím jen v roce 66 čtyřikrát.

Prvními obětmi byl okruh senátorů konzervativního smýšlení a stoického zaměření. Jejich ideový vůdce se jmenoval Thrasea Paetus a projevoval proti Neronovi značně nekompromisní postoj. Jako projev svého názoru si vybral pasivní rezistenci, což, jako dokazuje i česká historie, nemusí být vždy to potřebné. Paetus za svoji neúčast při jednáních v senátu zaplatil životem stejně jako někteří z jeho následovníků. Dalším na řadě byl Annius Vinicianus. Ten ztratil v čistkách bratra a přítele a údajně plánoval spiknutí v Beneventu. To bylo "odhaleno" a potrestáno. Na této kauze skončil také život největšího vojevůdce Říma té doby Corbulona, jehož byl Vinicianus zetěm. Corbulo sice odpovídal za obranu východní části říše, ale přesto dostal příkaz k sebevraždě.

Stejně pak dopadli z preventivních důvodů bratři Scribonius Rufus a Scribonius Proculus, velitelé armád v Horní a Dolní Germánii. Situace se začala těžce vyhrocovat. I dříve sice docházelo k vyvražďování význačných činitelů, ale nikdy v takové míře a v tak krátkém čase. Navíc došlo v neklidné provincii Judaea k velkému povstání židů, proti kterým poslal císař poměrně nevýznamného senátora, ale zároveň velmi kvalitního vojevůdce, Tita Vespasiana. 

Nero přes tyto "nepříjemnosti" odcestoval do Řecka, kde měl umělecké turné. S sebou si vzal Tigellina, zatímco Nymphidius Sabinus zůstal v Římě spolu s několika vlivnými propuštěnci. Pro císaře znamenala návštěva Řecka, kde mu lidé měli skutečně rozuměli, vyvrcholení jeho kariéry zpěváka, herce a vozataje. V dlouhé řadě vystoupení a účastí na hrách si díky podlézavosti soupeřů a rozhodčích zasloužil celkem 1808 cen. Jedna z příhod onu podlézavost dobře dokumentuje. Na olympijských hrách Nero v závodě desetispřeží nešťastnou náhodou vypadl z vozu. Pomohli mu nastoupit, ale císař byl tak otřesen, že nemohl dojet. Přesto ho rozhodčí vyhlásili za vítěze a zajistili si tak velké jmění. Svoji lásku k Řekům pak vyjádřil 28.listopadu 67, kdy Řecko prohlásil "svobodnou zemí." Nedával Řekům samozřejmě samostatnost jako takovou, ale osvobodil je od daní Římu, což byl pro zchudlou zemi velmi cenný dar. 

Počátkem roku 68 už byl Nero mimo Řím déle než si dovolili císaři po Tiberiovi. Navíc v Římě se do rukou císařových zástupců dostávali zprávy, které svědčili o růstu tajné politické aktivity Neronových odpůrců. Jeden z propuštěnců Nerona se v zimě vypravil do Řecka a naléhal na císaře, aby se vrátil do Itálie. Nero si dal říct a mohl se brzy objevit v čele triumfálního průvodu ve Věčném městě. Tam se začal zabývat výpravou na Kavkaz, kterou se chtěl vyrovnat Alexandru Velikému. Ale jeho konec se blížil, opozice se začala sjednocovat a její početnosti nebylo nutno pochybovat. 

Prvním skutečným povstalcem se stal v roce 68 Gaius Iulius Vindex, správce provincie Galie Lugdunská. Když povstal musel se spolehnout na místní posádky, protože sám nedisponoval žádnou římskou legií. Proto se obrátil na svého staršího kolegu, správce Tarraconské Hispánie a velitele jedné legie Servia Sulpicia Galbu s prosbou o pomoc. Galba se postavil proti Neronovi, ale žádal moc pro sebe. Nero mohl nyní ještě v klidu zasáhnout, ale přijal zprávy o vzpourách s lhostejností. Osm dní nic nepodnikl. Pak byl zase nerozhodný. Navrhl dokonce, že sám pojede do Galie, předstoupí před Vindikovy vojáky a bude plakat, čímž chtěl vojáky odradit od povstání. 

Zpráva o Galbově zběhnutí se sebrala natolik, že padl do mdlob. Pak ale přišla dobrá zpráva - Vindex byl poražen a zabit v bitvě u Vesontia (Besancon) správcem Horní Germánie Luciem Verginiem Rufem. Následovala opět horší zpráva - jeden ze dvou vojevůdců, které Nero nakonec vyslal proti povstalcům, zradil a druhý nemohl nic dělat. A Nerona záhy postihla nejhorší rána - opustila ho vlastní pretoriánská garda. Tigellinus byl tehdy asi vážně nemocen a Nymphidius přešel na druhou stranu. Gardistům slíbil velký peněžní dar za zběhnutí s ním a Nero se stával psancem.

Chtěl utéct do Egypta, který považoval za loajální, ale nestihl to. Utekl pouze do předměstského domu jednoho svého propuštěnce. Vzhledem k tomu, že byl senátem prohlášen za nepřítele státu, což se trestalo ubičováním, připravil se císař na sebevraždu. Tu také provedl, což je asi jediná více méně jistá událost. Verzí Neronova konce je mnoho, ta nejznámější hovoří o tom, jak císař o sobě prohlásil: "Qualis artifex pereo" (Jaký to umělec ve mně hyne), poté zaslechl dupot koní a s pomocí tajemníka si probodl krk. Centurio, který vběhl dovnitř a chtěl získat odměnu za chycení živého Nerona, mu sice ránu podvázal, oznámil, že přichází s pomocí, Nero je pochválil: "Pozdě... To je věrnost..." a zemřel. 

Jeho poněkud bizarní osobností vymřel po meči Augustův rod. Je celkem s podivem, že Nero vládl tak dlouho, neboť jeho obecná popularita upadala. Ale vojáci jej podporovali i na konci jeho vlády, byť je sám nikdy nikam nevedl. Do zkázy vedly Nerona rozepře se senátem a předními veliteli vojska a hlavně pretoriánů. Nero vládl římskému impériu necelých čtrnáct let. 

Následující císařové: Galba, Otho a Vitellius