Antický svět 

Když byl Caesar zvolen roku 59 před n.l. konsulem, republika stále jevila známky života. Spolukonsulem triumvira se stal zarytý konzervativec Bibulus. Přes jeho neochotu prosadil Caesar řadu opatření ve prospěch triumvirátu, aniž by přitom bral ohled na opozici. Jako jednu z prvních věcí, které Caesar prosadil, byl nový pozemkový zákon, který měl uspokojit Pompeiovy veterány. Zákon sice neprošel senátem (kvůli Catonovi Mladšímu), ale Caesar jej nechal přijmout lidovým shromážděním. Přitom dal dokonce napadnout Bibula, což se s ním neslo dlouhou dobu. Triumvirové veřejně Caesara podpořili, čímž vyšla koalice, do té doby tajná, ve známost. Zakrátko si Pompeius vzal Caesarovu dceru Julii za ženu.

V této době byla rovnoprávnost členů triumvirátu pouhou chimérou. Crassus se ocitl na okraji a do politiky významně nezasahoval. Přesto však triumvirát nezanikl ještě dalších šest let - to zahynul v bitvě u Carrhae Crassus. Po dokonání úspěšného konzulátu si dal Caesar přidělit Předalpskou Galii (severní Itálie), Illyricum (bývalá Jugoslávie a díky smrti místodržícího v Narbonské Galii (jižní Francie) i tuto provincii. Získal tak poměrně značnou moc. Tu chtěl cele obrátit proti Galií, která žila dosud nezávisle.

Galové byli seskupením kmenů na území dnešní Francie. Věnovali se pokročilému zemědělství, chovu dobytka a hornictví. Jejich jízda se dala považovat za dobrého protivníka, i když pěchota za tolik nestála. I taktika Galů nebyla dobrá - pokud nepřítel odrazil první nápor, jedinou možností boje bylo opakování útoku. Politická situace mezi kmeny nepatřila k nejlepším, jednotu kmenů ničily četné spory. Těchto kmenů žilo na 200 (těch větších). Mezi nejvýznamnější patřili Arvernové (hlavní město Gergovia), Haeduové (Bibracte, spojenci Římanů) a Sequanové (Vesontium).

Caesar nyní čekal na záminku k tažení do Galie, kde chtěl dobýt válečnou slávu i území. Tu mu poskytl kmen Helvetiů, který se rozhodl opustit své domovy ve Švýcarsku a táhnout k Atlantiku. Tuto migraci musel Caesar podle nařízení z Říma zastavit. O akcích, které následovaly, nám zanechal Caesar zprávy v jeho díle Zápisky (o válce galské). Vojevůdce vytáhnul se svými legiemi proti kmeni a v bitvě zanechal na bojišti mnoho desítek tisíc a snad i stovek tisíc barbarů. Porážka Helvetiů byla naprosto katastrofální, zpět se jich vrátila snad jen třetina.

V téže době získal velkou moc král jednoho ze západogermánských kmenů Ariovistus. Ten roku 61 před n.l.porazil Galy a dal se prohlásit králem, což Caesarovi vyhovovalo. Ariovistus však brzy chtěl nová teritoria, což vyvolalo nenávist Galů a pozvání Římanů k poražení Germánů. Caesar se nedal dvakrát pobízet, svedl s barbary v Alsasku bitvu a zahnal je do Germánie. Ariovistus sice uprchnul z bitvy, ale brzy zemřel. Caesar se připravil k přezimování v Galii.

Tato skutečnost vyvolala u seskupení kmenů Belgů mobilizaci - sebrali prý 300 000 mužů. Caesar se také posílil o dvě legie (nyní jich měl osm) a chystal se Belgy napadnout. Ti však vůbec nezajistili zásobování pro gigantickou armádu, takže v poli zůstal jen největší kmen Nerviů, který však disponoval vynikající pěchotou. Caesar s nimi roku 57 před n.l. svedl zoufale odvážnou bitvu a po těžkém boji je na řece Subis smetl. Zdálo se, že Galie již není schopna organizovaného odporu. Uběhly však teprve dva roky bojů.

V Římě se vítězství velkoryse slavilo, oslavy vedl Pompeius. Situace v triumvirátu nestála za moc, například Cicero se domníval, že jeho osud je zpečetěn a nebyl daleko od pravdy. Všechny, kteří se těšili na rozpad mocné politické síly, však museli triumvirové zklamat. V roce 56 před n.l. se sešli v Luce v Předalpské Galii, aby zde domluvili další akce. Pompeius a Caesar se měli stát společně konsuly na rok 55 před n.l. a Crassus měl převzít velení v Parthii, aby si zopakoval své letité vojenské úspěchy. Pompeius navíc dostal na pět let do správy hispánské provincie, Caesar dostal tutéž výsadu ve svém panství na severu Itálie a v Galii. Oba se nemuseli ve své provincii nacházet a mohli tak pobývat klidně i v Římě. Caesar toho nemohl využít, neboť nechtěl být obžalován, k čemuž by v Římě jistě došlo.

Záhy se ukázalo, že Galie není zpacifikovaná. Povstal mořský kmen Venetů, který Caesar porazil v námořní bitvě v dnešním Quiberonském zálivu, záhy se podobné operace opakovaly na souši v Aremorice (Normandii) a Aquitanii (jihozápadní Galie). Začátkem roku 55 před n.l. Caesar vytáhl podobně jako proti Helvetiům proti Germánům stěhujícím se z východu. Věrolomně vyzval náčelníky ke vstupu do země a v bitvě je naprosto rozdrtil, krveprolití bylo prý mnohem horší než v případě Helvetiů. Caesar se neomezil jen na vítězství a jako první Říman překročil Rýn (pomocí mostu dlouhého půl kilometru, který měl barbarům ukázat technickou dokonalost Římanů). Za řekou se sice zdržel jen krátce a most po sobě spálil, ale získal si velikou popularitu.

Své ambice chtěl nyní vojevůdce ukojit nájezdem do Británie. Přistál na jihovýchodním pobřeží, ale mnoho lodí přitom ztratil a na břeh vysadil jen dvě legie. Ty si vydobyly ústupky na kmenových náčelnících v podobě rukojmích, v podstatě však Caesar nic významného nedobyl. Proto se po potlačení dalšího galského povstání (tentokrát Treverů na Mosele) o rok později vydal na totéž místo. S ním cestovala největší flotila, jakou La Manche viděl do roku 1944 - 800 lodí vezoucích pět legií a 2000 jezdců. Historie se však opakovala, při bouři bylo zničeno 40 Caesarových lodí, mnoho jiných bylo poškozeno. Navíc se Britové proti vetřelcům spojili pod velením Cassivellauna, krále kmene Catuvellaunů. Caesar proto opevnil přístav a vytáhl proti Britům. Dobyl jejich hlavní město a po třech měsících ostrov opustil. Formálně ostrov dobyl, ale tento zisk nebyl trvalý a celá Británie měla samostatnost ještě dalších sto let. Caesar si však opět vylepšil své jméno.

Po návratu chtěl Caesar rozdělit své legie do různých táborů v Galii. Tehdy se však ukázalo, že země není podrobena. První povstal kmen Carnutů ve středu Galie, na jehož území leželo centrum druidů, v podstatě vládců života prostých Keltů. I mezi Belgy začaly nepokoje, jež mohly vážně ohrozit separované římské posádky. Poté jiný kmen přepadl římský tábor a pobil jeden a půl legie, Ciceronův bratr se svými vojáky se zase stěží zachránil z dnešního Amiensu. Caesar nyní měl co dělat, aby udržel klid zbraní. Na rok 53 před n.l. svolal porady s galskými náčelníky, ale ty v podstatě k ničemu nevedly.

Další rok propukl dlouho očekávaný všeobecný odboj galských kmenů. Vrchní velení svěřili jedinému schopnému veliteli, který se za války našel, Vercingetorigovi z kmene Arvernů ze střední Galie. Caesar samozřejmě spěchal, aby vzpouru ihned potlačil jako tolik jiných. Vercingetorix se však chytře rozhodl k taktice spálené země, což znamenalo zničit každou galskou osadu, která mohla Římanům posloužit. Caesar si chtěl vynutit kapitulaci vzbouřenců útokem na hlavní město Arvernů Gergovii, ale zde byl tvrdě odražen a zažil první vážný válečný neúspěch. Po zprávě o Caesarově porážce se k povstání přidal další mocný kmen Haeduů. Caesar však krizi brilantně zvládl a s pomocí legií svého zástupce Labiena (ten mu vykonal za války galské veliké služby, v občanské válce se však postavil proti němu a padl u Mundy roku 45 před n.l.) oblehl Vercingetoriga, který po jedné porážce neuváženě ustoupil do pevnosti Alesia. O operacích okolo tohoto města se dočtete v sekci bitvy. Stručně - Vercingetorix dostal obrovské posily a Římané se po čtyři dny bránili útokům ze dvou stran, nakonec však Galy porazila a Vercingetorix kapituloval. Zbývalo zničit několik dalších hnízd odporu, ale to už nebyl boj, nýbrž genocida. Odpor skončil roku 51 před n.l.

Ve válce Galové doplatili na svou neschopnost sjednotit se. Jejich ztráty byly otřesné a nevídané. Z celé obrovské země se třetina mužů dostala do otroctví, další třetina padla v bojích. Celé obrovské území Římané dobyli, ovládli a celé romanizovali. Anexí tohoto území se změnil charakter impéria. Změnil se ze středomořské mocnosti v mocnost kontinentální, která měla všechny předpoklady k dalšímu rozpínaní směrem na sever.

Caesar se v bojích osvědčil jako jeden z největších vojevůdců všech dob. Byl to velmi originální vojevůdce, který zpravidla neopakoval vítěznou taktiku, ale obměňoval ji. Své vojáky si k sobě velmi připoutal, většina veteránů z galské války bojovala s Caesarem i v občanské válce. Uměl využívat své řečnické schopnosti k motivaci svých vojáků před bojem, odměnami zvyšoval morálku a bojechtivost celého vojska. Za mnoho, jak sám napsal, vděčil svému příslovečnému štěstí, které uměl jako každý vynikající vojevůdce využít. Celkově vyšel z galských válek jako největší politická osobnost Říma. V době konce galských válek se už schylovalo ke konfliktu s jeho jediným protivníkem Pompeiem, jež vešlo do dějin jako občanská válka.