Antický svět 

Po porážce otrockého povstání vedeného Spartakem zůstala v Itálii pouze vojska dvou vojevůdců - prvním z nich byl Crassus, který právě rozdrtil Spartaka a druhým Pompeius, který spěchal z Hispánie na pomoc Crassovi, ale přišel už příliš pozdě. Mohlo se stát, že by se oba po vzoru Maria a Sully postavili proti sobě, ale na to byl Crassus - velmi odvážný spekulant - příliš opatrným politikem. Rozhodli se přes vzájemnou nedůvěru spolupracovat - společně kandidovali na konzulský úřad pro rok 70 před n.l. Ani jeden na to neměl právo, neboť takoví kandidáti museli rozpustit vojsko a Pompeius byl navíc příliš mladý, ale senát jim ustoupil a lidé je také zvolili.

Crassus i Pompeius začali předělávat Sullův systém vlády, což se obecně líbilo, ale mezi senátory si konzulové získali mnoho nepřátel. Spor se vyhrotil, když byl odsouzen jeden ze senátorů (obžalobu vedl brilantně Cicero) a dalších 64 mužů bylo zbaveno funkce v senátu. Další zákon prosazený Pompeiem opět osvobodil tribuny od omezení vytvořených Sullou. Vůbec, celý systém, který s takovou námahou Sulla prosadil, se stal za rok konzulátu Crassa a Pompeia minulostí.

Po ukončení konzulátu se osudy obou kolegů na nějakou dobu rozdělily - Crassovi vyhovovalo, aby zůstal doma a sbíral další bohatství a příznivce, zatímco Pompeius vyrazil do světa získat slávu vojenského velitele. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat - poskytlo ji obrovské rozšíření pirátství ve Středozemním moři. K němu došlo po oslabení strážce východního Středomoří, ostrova Rhodos. Snahy o zničení přístavů v Malé Asii vyšly naprázdno a lupiči si počínali stále drzeji. Římané dokonce kvůli nim zabrali provincii Kyrenaiku, aby si zde proti nim postavili základny, ale nepomohlo to. Teď ohrožovali dokonce celý systém dodávek obilí pro Řím. Proto v roce 67 před n.l. prosadil jeden tribun bez souhlasu senátu návrh, kterým dostal Pompeius za úkol piráty potlačit. K tomu dostal celé středomořské síly - 120 000 mužů a 500 lodí. Pompeius za úkolu zhostil skvěle - za tři měsíce ho v podstatě splnil.

Brzy nato předložil jiný tribun návrh, aby Pompeius uspořádal rozhárané poměry na Blízkém východě a ukončil válku s pontským králem Mithridatem VI. Senát, který už ztratil rozhodující vliv, tomu nemohl zabránit, byť by rád. Situace se však už dříve v Pontii obrátila proti pontskému králi. Ten se pokusil anektovat Bithýnii, království v Malé Asii, což se mu povedlo. Římané však proti němu vyslali vojevůdce Luculla, který ho vyhnal jak z Bithýnie tak i ze samého Pontu (v letech 74 - 70 před n.l.). Mithridatés utekl ke svým sousedům a spojencům do Arménie. Lucullus však brzy obsadil i hlavní město Arménie, ale pak jeho vojáci odmítli bojovat. Podepsala se na tom Lucullova přísnost i přírodní podmínky - hlavně hrozná vedra. Navíc proti Lucullovi stála mocná opozice v Římě. A tohoto velmi schopného vojevůdce nyní vystřídal Pompeius, také výborný velitel. Měl před sebou snadnou úlohu, neboť Mithridatés byl vážně oslaben za předchozích bojů. Navíc ho brzy opustili jeho arménští spojenci, poté ho Pompeius porazil a král uprchl na Krym, kde ležela druhá část jeho říše. Tam, zaskočen povstáním svého syna, spáchal sebevraždu. Jeho odboj trval celé čtvrtstoletí a zatáhl Řím do nejobtížnějších válek, jaké tehdy vedli.

Pompeius po vítězství roku 65 před n.l. slavně pronikl až na dosud neznámý Kavkaz a pustil se do řešení problému Blízkého východu v římské politice. Obsadil Pontus a spojil ho s Bithýnií v jedinou provincii. V Sýrii sesadil posledního panovníka z rodu Seleukovců a z jeho země udělal také provincii. Pompeius vstoupil i do Judeje, kde uspořádal poměry ve prospěch Říma, vstoupil do Jeruzalémského chrámu, čímž Židy urazil pro Evropana nevídaným způsobem, ale dovolil židům mít krále z domácího rodu Makabejských. Také v Arménii ponechal místního vládce a podpořil tak politiku klientských království, která byla finančně méně náročná než přímá anexe. Tato vítězství vojenská i administrativní se stala naprostým vrcholem Pompeiovy vojenské kariéry, přestože žil ještě 15 let. Ukázal se jako výborný organizátor, navíc Římu i sobě zajistil obrovské prostředky - sám se stal bohatším než Crassus.

Zatímco byl Pompeius na východě, panovalo v Římě napětí. Většina lidí si pamatovala, jaký režim zavedl Sulla, když se vrátil z východu. Na scénu se tak dostaly některé zajímavé postavy. Jednou z nich byl zchudlý šlechtic Catilina, dříve Sullův příznivec. Ten sliboval všechno možné, aby se mohl stát konzulem, byť jeho pověst byla značně nevalná. V roce 63 před n.l., po dvou letech odkladů způsobených stíháním za pronevěru, mohl konečně kandidovat. Většina nobility se proti němu však postavila a za konzula byl zvolen kandidát této většiny - řečník Cicero. Ve volbách na rok 62 před n.l. se Catilina rozhodl znovu kandidovat, tentokrát s mnohem radikálnějším programem - chtěl všeobecné zrušení dluhů a hromadné rozdělování půdy, čímž si chtěl získat nespokojence všeho druhu. Catilina byl ovšem znovu poražen, především zásluhou Crassa a Cicera. Zklamaný šlechtic se rozhodl otevřít si brány moci nelegálními prostředky. Rozhodl se, že tlupy jeho stoupenců potáhnou na Řím. To se však dostalo na veřejnost a senát vyhlásil stav ohrožení. Přesto však nemohl Catilinu zatknout. Poté však Cicero v první ze svých čtyřech strhujících řečech proti Catilinovi odhalil spiklence, donutil je utéct ze Říma a odejít ke svým do Etrurie. Pět vůdců spiklenců, kteří zůstali v Římě pak dal Cicero popravit. Právě tehdy vstupují na scénu dvě další významné osobnosti.

Marcus Porcius Cato mladší, pravnuk stejnojmenného cenzora, byl statný, dvaatřicetiletý muž, který nikdy nic neodpustil. Byl nekompromisním odpůrcem všeho, co neodpovídalo tradičnímu režimu. Zajímavé také je, že byl těžce závislý na alkoholu. Druhým mužem, který vstoupil poprvé do dějin v souvislosti s Catilinou, pak byl Gaius Iulius Caesar, o pět let starší než Cato. Caesar byl sňatky spřízněný s Mariem a Cinnou a do politiky vstoupil relativně pozdě. Poprvé o něm slyšíme, když ho finančně podpořil Crassus a Caesar mohl vést soudní při se senátem, ve kterém ho vinil ze zneužití dekretu o stavu ohrožení. V tomto uspěl. Téhož roku, tedy r.63 před n.l., se dal za obrovských výdajů zvolit nejvyšším knězem římského státu. Tato funkce sice nebyla politicky vlivná, ale získala mu velikou prestiž.

V reakci na popravu svých příznivců zahájil Catilina otevřenou vzpouru. Po své porážce v Římě však pochopil, že táhnout na město je zatím nad jeho síly a prchal na sever, z Itálie. Avšak dvě vládní vojska ho polapila do pasti, každá z jedné strany Apenin na něj zaútočila a v lednu 62 před n.l. ho i se stoupenci u Pistorie rozdrtila. Cicero se stal hrdinou dne...

Tehdy se také vrátil Pompeius se svojí armádou. Byl sice arogantní a povznesený, ale žádná z chmurných předpovědí, že se touží stát samovládcem, se nesplnila. Naopak, svoji armádu op návratu do Itálie řádně rozpustil. Pompeius na východě poněkud změnil svoji politickou orientaci - odešel ke konzervativním kruhům. Senátory prosil o dvě věci. Tou první byla žádost o přidělení půdy jeho veteránům, druhou věcí se stala žádost, aby senát ratifikoval kroky, které učinil na východě, jako rozhodnutí římského státu, ne jen Pompeia. Obě dvě žádosti se daly předvídat a daly se také snadno splnit. Proti Pompeiovi se však postavili někteří vůdci konzervativních kruhů. Cato, který zastával úřad tribuna, tyto návrhy zarazil a začal dělat obstrukce. Senát pak začal jednání o Pompeiových žádostech odkládat. Pompeius se mohl právem cítit uražen.

A po této chybě vehnal senát do náruče Pompeiovi Crassa. Ten se choval k Pompeiovi za jeho tažení na východě obojace, ale po jeho návratu ho začal nenávidět. Nabídl se senátu, že s ním bude spolupracovat proti Pompeiovi, ale senátoři Crassa odmítli a navíc mu neratifikovali jistou smlouvu ohledně vybírání daní. Tak se dali znovu dohromady Crassus s Pompeiem. Záhy měl do triumvirátu přijít i třetí člen. Také toho tam vehnal senát. Caesar sloužil nějakou dobu jako správce Zádní Hispánie (provincie Baetica) a odtamtud se roku 60 před n.l. vrátil do Itálie, aby kandidoval na úřad konzula. Za jistá menší vítězství v provincii mu senát odhlasoval právo oslavit triumf. Jenže podle zákona by toto právo ztratil, kdyby vstoupil do města. A tak Caesar žádal, aby mohl kandidovat pomocí zástupce, triumf ztratit nechtěl. Cato se postaral, aby senát žádost odmítl. Poslední kapkou asi pro Caesara bylo rozhodnutí senátu, kterým konzulům na rok 59 před n.l. (Caesar byl horkým favoritem voleb a provincie se udělovaly už rok dopředu) dal do správy "Zapadákovy, kde lišky dávají dobrou noc." Měla to být podřadná služba vyloženě určená, aby urazila Caesara.

Takto senát spojil Pompeia, vynikajícího slavného vojevůdce, s Crassem, jedním z nejbohatších lidí v Římě vlivného mezi jezdci a Caesara, jehož počáteční vklad nebyl tak skvělý - mohl postavit snad svoji oblíbenost ve vojsku a mezi prostým lidem. Všichni tři muži se rozhodli pohřbít vzájemné spory a spojit se proti senátu. Jejich dohoda měla formu koalice, neformální, ale silné, zprvu tajné, kterou historikové označují jako první triumvirát. Je zajímavé, že Caesar vyzval Cicerona, aby také vstoupil, ale slouží řečníkovi ke cti, že tak neučinil, neboť propagoval jiné cíle.

Nyní tedy stál senát proti trojici mužů, která celý senát převyšovala. Nebyl jim soupeřem jako spíše terčem. Oligarchie definitivně a navždy ztratila díky svým chybám moc a právě ve vzniku triumvirátu můžeme vidět bezprostřední důvod konce republiky. Politický život sice šel normálně dál, ale pod těžkými mraky...