Antický svět 

Mithridatés byl jedním z vládců pontské říše. Byl perského původu, stejně jako vládnoucí šlechta jeho země. Pro Římany představoval nebezpečného rivala a války s ním se vedly přes pětadvacet let. K jeho dočasným úspěchům přispěl hlavně fakt, že Římané bojovali v různých končinách sousedících s říší a kromě jiného válčili i mezi sebou. Stejně jako jeho otec vedl i Mithridatés expanzivní politiku a mezi lety 113 - 110 př. n. l. rozšířil své království o Galatii, Frýgii a o Bosporskou říši (dnešní Krym) zbohatlou z jihoruského obilí. Z Černého moře se stal téměř "pontský rybník". Již v té době prozíravý senát věděl, že konflikt s ním je jen otázkou času.

Když se však rozhodl podmanit si Bithýnii, nepodařilo se mu to. Bithýňané na něj na popud Římanů podnikli protiútok. To jej tak rozčílilo, že roku 88 př. n. l. vtrhl do římské provincie Asia a tam dal povraždit na 80.000 římských a italských obchodníků. Masakr začal v městě Efesos a brzy se přelil do všech koutů Malé Asie. Nesetkal se s příliš velkým odporem, ba naopak, neboť Římané v Asii byli nenáviděni. Vybírali daně totiž prostřednictvím publikánů - těm se daně pronajímaly a za jejich vybírání si část výnosů nechávali. A samozřejmě slib pronájmu daně dostala ta "agentura", která vypracovala nejvyšší odhad možných zisků z provincie. Ta potom byla bezohledně vysávána. Tím ovšem připravil Římanům finanční pohromu, neboť rezervy ve státní pokladně, které byly silně závislé právě na výnosech z Asie, téměř vyschly - hlavně kvůli ještě probíhající spojenecké válce v Itálii. Mithridatés doufal, že tento fakt znemožní Římanům podniknout rychlou a účinnou protiakci. Zabral velké části Malé Asie, překročil Egejské moře a obsadil Athény. I Řecko jej přivítalo s otevřenou náručí. Jeho blesková a skvěle promyšlená ofensiva zastihla Římany zcela nepřipravené.

Řím se však ze šoku brzy vzpamatoval a vyslal vojsko, které mělo ztracené východní provincie dobýt zpět. Senát dal vrchní velení v tažení proti Mithridatovi Luciovi Corneliovi Sullovi, po vnitřních machinacích však dostal velení Gaius Marius. Sulla na toto reagoval pochodem na Řím. Marius uprchl do severní Afriky a Sulla se poté konečně vypravil do Řecka, aby skoncoval s nadvládou Mithridata. Oblehl Athény, ty po rozhořčeném odporu padly, byl při tom zničen jejich přístav Piraeus. Pak dobyl dvě skvělá vítězství u Orchomenského jezera v Boiótii. Sullův legát Lucullus zorganizoval válečnou flotilu, která Pontu připravila rovněž mnoho porážek. Další vojevůdce, Fimbria, zaskočil Mithridata a vyslal posla Lucullovi s nabídkou, že zablokuje námořní cestu z přístavu a tím Mithridata polapí. Fimbria se nezákonně zmocnil velení po vraždě svého velitele, takže s ním Lucullus odmítl spolupracovat a Mithridatovi se podařilo upláchnout.

Když Sulla vyhnal pontské armády z evropské půdy, vytáhl do Malé Asie, tam přiměl krále stáhnout se z dobytých území, zaplatit válečnou pokutu a uzavřel s ním roku 85 před n.l. v Dardanu u Troje mírovou dohodu.  V ní ho uznal přítelem a spojencem Říma. Zároveň se mu podařilo vypořádat se s Fimbriou. Fimbriově armádě zakázal návrat do Itálie, musela zůstat v Malé Asii. Sulla si nemohl dovolit pokračovat ve válce, neboť Řím za jeho nepřítomnosti ovládli jeho političtí nepřátelé. Neměl ani moc Mithridata sesadit, neboť uspořádávání poměrů po pontském vpádu do Řecka i Malé Asie bylo velmi složité a vyžadovalo pontskou moc. Velkou část odpovědnosti za vraždění římských občanů v Malé Asii tak musela převzala bohatá asijská města, která byla přinucena zaplatit obrovské reparace.

V té době měla Římská říše jak známo dost velké vnitřní potíže - Římu vládl Cinna, Hispánii ovládl Sullův nepřítel Sertorius a k vnitřním rozbrojům se později přidala i hrozná válka s otroky, vedenými Spartakem, takže Mithridatés získal oddychový čas. Po uzavření míru r. 85 př.n. l. se rychle vzpamatoval, spojil se s mocným arménským králem Tigranem, Sullova podvelitele, který zůstal v Pontu, vypudil, vtrhl do Bithýnie a zanechal tam posádku. Římané proti němu poslali velice schopného vojevůdce Luculla, aby krále vyhnal nejen z Bythínie, ale i z Pontu.

Druhá válka s Mithridatem tak vypukla roku 74 před n.l., kdy Řím stál na vrcholu své vnitřní krize. Přesto však Lucullus zaznamenal úspěchy a podařilo se mu nejen vyhnat Mithridata z Bithýnie, ale donutil ho dočasně opustit i domovský Pontus. Mithridatés musel hledat útočiště u svého spojence, krále Arménie Tigrana. Lucullus tedy vtáhl i do Arménie, kde získal i arménské hlavní město. Aristokratický Lucullus však ke své smůle neuměl vycházet s prostými vojáky, příliš tvrdě vymáhal kázeň, navíc reorganizoval asijské finance v neprospěch publikánů, čímž si udělal plno nepřátel doma. K tomu se přidružilo nesnesitelné počasí a jeho armáda se totálně rozložila. Kvůli tomu jeho potencionálně velmi úspěšné tažení roku 68 před n.l. naprosto ztroskotalo.

Stát na jeho místo poslal jeho protivníka Pompeia, tehdy ještě ne tak proslulého jako později, neboť právě za tažení proti Mithridatovi si získal Pompeius svoji obrovskou válečnou slávu. Nejdříve získal Pompeius pověření pouze na potlačení středomořských pirátů (roku 67 před n.l.), které ovšem za tři měsíce zcela vyhladil, a tak dostal přes neochotu senátu za úkol ukončit protahující se válečné akce na Blízkém Východě, tedy jmenovitě definitivně zbavit moci k expanzi Mithridata VI.

Mithridata mezitím opustili jeho arménští spojenci, takže jej Pompeius poměrně snadno porazil. Mithridatés uprchl do Bosporského království, tam však musel zlikvidovat povstání vedené jeho synem Farnakem, a nakonec spáchal všemi upuštěn roku 63 před n.l. sebevraždu. Zanedlouho byl Pontus anektován, Farnakovi zůstalo jen Bosporské království.

V době, kdy tragicky končil život velikého krále, stál jeho protivník na vrcholu moci. Pompeius nejen zbavil Řím Mithridata, ale pronikl se svými legiemi jako první Říman až na Kavkaz. Poté se vrátil více na západ, aby uspořádal poměry. Pontus spojil s Bithýnií v jednu novou provincii. Pustil se i do Sýrie, kde sesadil posledního seleukovského panovníka a ze Sýrie udělal také provincii se sídlem ve významném městě Antiochii. Takto tedy zanikla druhá ze tří nástupnických monarchií říše Alexandra Velikého.

Pompeius rovněž vyřešil problém Judeje, kterou si zbraněmi porobil, dobyl Jeruzalém a vstoupil i do židovského posvátného chrámu, čímž se podle židovské víry strašně provinil. Judeji nechal alespoň domorodého panovníka z dynastie Makabejských (Hasmoneovců), kteří se tak zařadili do rychle rostoucí řady panovníků závislých zcela na Římu.

Toto tažení už zůstalo největším úspěchem Pompeia. Mithridatés a další porobení panovníci zanechali římskému státu ve svých zemích obrovské poklady a vyvinutý obchod, takže příjem státní pokladny se zvýšil o neuvěřitelných 40%. I sám Pompeius pohádkově na válkách zbohatl, neboť měl více peněz než Crassus, dosud nejbohatší Říman. A Pompeiovo uspořádání se projevilo jako nejdůmyslnější, které dosud kdo vymyslel. Problém Blízkého Východu byl pro Římany vyřešen...

Mithridatovské války jsou pro římské dějiny důležité hlavně proto, že představovaly nejtěžší vojenský problém té doby. Čtvrtstoletí trvající války mezi dvěma mocnostmi je obě silně oslabily a slabší pontská říše tlaku Říma nakonec podlehla. Navíc vojevůdci pověřování vedením války se stávali prakticky samostatnými a stali se velkým nebezpečím pro římskou republiku. Srážky s Mithridatem také významně zvýšily římskou angažovanost na východě, odkud římská noha neodešla po dlouhá staletí.