Antický svět 

Na počátku jakýchkoliv římských výbojů mimo území Latinů byl jeden nevinně začínající spor, který se Římanů prakticky netýkal. Vyvolaly ji horské kmeny Samnitů, které obývaly oblasti na sever a jih od Latia. Samnité byly kmeny žijící v prvobytně pospolném řádu a k válčení, ve kterém vynikaly, se někdy spojily pod vedením mocného kmene Sabellů. Kolem roku 424 př.n.l. sestoupil jeden samnitský kmen do rovin Kampánie a dobyl bohaté etruské město Capuu. Její obyvatele z řad Italiků nechali na pokoji, ale všechny Etrusky za jedinou noc vyvraždili. Pak se smísili s původními Italiky a zcivilizovali se. Se všemi svými sousedy (Latiny i Řeky) vycházeli velice dobře.

Roku 343 př.n.l. přepadl ale jiný samnitský kmen Capuu. Její obyvatelé se obrátili s žádostí o pomoc na Řím. Senát se velice dlouho radil, jedni prohlašovali, že se přátelům v nouzi nesmí odmítnout pomoci (a také si určitě velice dobře spočítali výhody, které by vyplynuly z konečné porážky Samnitů, kteří s Římany neměli vůbec dobré vztahy), zatímco druzí, kteří nechtěli pomoci, protože tato záležitost byla stranou tehdejších římských zájmů, při hlasování zvítězili a žádost byla odmítnuta. Pak se však lid Cupue odhodlal k něčemu, co v historii nemá obdoby: Capua se zřekla samostatnosti a prohlásila se poddanou Říma. To Římanům velice zalichotilo a zanedlouho dvě legie pochodovaly na jih bránit Capuu jako římské město.

Dva roky trvala tato válka o Capuu, až poté se Římanům podařilo Samnity zatlačit do hor, ze kterých přišli. Městu potom ponechali samosprávu a iniciátorům připojení udělili římské občanství. Ve městě pak zanechali malou římskou posádku (což se neobešlo bez problémů, protože cizí armáda, třebaže osvoboditelská, nikdy není vítána). Ale vtom se na Římany začaly hrnout problémy z opačné strany, totiž od Latinů. Ti vyslali do Říma poselství, které oficiálně žádalo, aby se jako pokrevní příbuzní spojili. Za touto nevinnou žádostí se však skrývaly další, pro Latiny logické, pro Římany však naprosto neslýchané: Římané měli Latinům přenechat polovinu míst v senátě a právo volit jednoho konzula. Konzul Manlius ho nepříliš vybranými způsoby odmítl a uražení Latinové vypověděli Římanům válku.

Další dva roky trvala pak válka latinská (340-338 př.n.l.), ze které je nejznámější příhoda o konzulovi Manliovi, který nechal popravit vlastního syna za to, že se vrhl do útoku bez rozkazu. A to přesto, že zvítězil. Římané zvítězili a právě z této doby má pocházet otřepaná římská zásada divide et impera, rozděl a panuj (zásada je sice považována za antickou, ale použil ji až král Ludvík XI.v temném středověku ve Francii). Římané totiž neuzavřeli mír s Latinským spolkem, ale s jednotlivými městy zvlášť. Každému městu přidělili jiná práva, čímž si zajistili, že Latinský spolek se už nikdy nespojí k organizovanému odporu. Nejbližší města připojili přímo k Římu a ztrátu samostatnosti jim vynahradili přiznáním římského občanství, jiným poskytli omezená práva, některým odebrali samosprávu úplně, dvěma (Tiburu a Praeneste) dali zvláštní výsady, protože za války přešla města na jejich stranu, a konečně jedno (Velitry) krutě potrestali.

Latinský spolek tímto přestal existovat a Latinové se dostali pod moc Říma. Pak bylo, stejně jako Kampánie, kolonizováno Římany. V Kampánii, jejímž střediskem nadále zůstala Capua, se Římané postupně dostali až na pobřeží, kde obsadili Sibylliny Kúmy a řeckou Neapol, která se lstí zbavila samnitské posádky. A zde narazili opět na Samnity.

Samnité byli bojechtiví rolníci a pastevci, kteří žili v horských vesnicích na svazích Apenin. Celý národ se ve své středoitalské domovině dělil na čtveřici kmenů propojených sice volným, ale vojensky fungujícím svazkem. V době, o které vyprávíme byli Samnité největším národem celého Apeninského poloostrova, ovládali dvakrát větší území než Řím. Hlad je vyhnal z jejich domovů do Kampánie, kde také načas obsadili Neapol. Římané se proti nájezdům Samnitů pojistili latinskými koloniemi ve městech Kaly (Cales) a Fregelly (Fregellae), které byly pochopitelně nově příchozím nájezdníkům velkou a nepříjemnou překážkou. Římský zásah v Neapoli pak byl poslední kapkou a konflikt mohl začít. Měl trvat 23 let...

Římané tedy se rozhodli konflikt se Samnity, ke kterému muselo nutně dojít, vyřídit co nejdříve. Za pomoci Lukánů a Apulů, kteří napadli Samnity z východu, rozpoutali tzv. druhou samnitskou válku (327-304 př.n.l.). Zpočátku se jim jako obvykle dařilo, ale pak se Samnité vzchopili a Římany vylákali do horských oblastí, kde roku 321 př.n.l. obklíčili jádro římské armády v Caudijské soutěsce (asi na půl cesty z Capuy do Beneventa). Přinutili je vzdát se na milost a nemilost a hrdí Římané byli nuceni projít pod jhem, což považovali za největší potupu. Bezprostředně po bitvě navíc Římané museli opustit své kolonie Kaly a Fregelly a na pět let zastavit veškeré boje.

Proto Římané sáhli k velice účinnému tahu: přizpůsobili svou armádu boji v tomto horském terénu. Co předtím nedokázala velká legie, nyní mohly zachránit jedině malé taktické jednotky (manipuly byly ještě dále rozděleny na dvě centurie). Legie byly totiž v horském terénu zbytečně velké a těžkopádné. Menší manipuly a centurie však mohly zasáhnout na vhodných místech bez složitého manévrování a se stejnou silou jako legie. Pomocí menších jednotek mohli také Římané nepřátele jednodušeji odříznout nebo rozštěpit do jednotlivých údolí, kde se pak projevila větší zkušenost Římanů v bojích.

Roku 316 př.n.l. tedy Římané takto změnili taktiku a Samnité se museli stáhnout do opevněných měst - tedy až po "drobném" intermezzu, kdy Římany opět roku 316 před n.l. porazili a pronikli hluboko do Latia. Dobyvatelé poté obnovili dvě staré kolonie, kterých se museli před pěti lety vzdát a postavili dokonce pět dalších jako obojek samnitské rozpínavosti. Římané se poté dozvěděli, že samnitský vůdce Statius Gellius je ve městě Bovaniu, a vzali ho ztečí. Samnité se posléze vzdali a roku 304 př.n.l. uzavřeli s Římany mír. Touto mírovou smlouvou získali Římané nevelké území, ale důležitější momentálně bylo, že si uvolnili ruce proti Hernikům, Volskům a menším sabellským kmenům, tj. Marsům, Picenům, Vestinům atd. Tyto kmeny si úplně podmanili. I jejich územní zisk nebyl tak nepodstatný, jak vypadal a obě strany to tušily. Římané totiž Samnity odtrhli od jižní Itálie a úplně je tak izolovali od pomoci...

Ale římské legie si nemohly oddechnout. Na severu se totiž spojili Galové s Etrusky a Umbry a zamířili jim známou cestou na Řím. Římané je sice poměrně rychle odrazili, ale zaneprázdnění Římanů na severu opět využili Samnité a roku 299 př.n.l. vtrhli do Lukánie, čili na území římských spojenců. To ovšem znamenalo porušení mírové smlouvy a to zase znamenalo další válku. Třetí samnitská válka trvala od roku 298-290 př.n.l. a Římané ukázali nejen své válečné umění, ale i umění diplomacie. Nejdříve totiž rozbili zbraní a diplomacií galsko-etruskou koalici a nakonec roku 296 př.n.l. přiměli spojená vojska galsko-samnitská k bitvě u města Sentina v Umbrii, na místě, které svou vzdáleností od galského i samnitského zázemí naprosto vyhovovalo Římanům. Tam sice mezi 9 000 římských vojáků (z celkových 60 000) padl i starý konzul Quintus Fabius Rullianus, ale pak se Římanům podařilo zabít samnitského vůdce Gellia Egnatia, když bránil svůj stan. Z toho, že boje trvaly ještě dalších šest let můžeme poznat, že se nejednalo o nijak zásadní vítězství, válečné štěstí se stěhovalo ze strany na stranu. Nakonec ale Římané pronikli do Samnia a zpustošili ho. Samnité se museli vzdát vítězům...

Na tomto vítězství mají největší zásluhy hlavně dva vojevůdcové, Manius Curius Dentatus, tzv. homo novus, nový člověk, který si své postavení zasloužil svými schopnostmi a ne svou rodovou příslušností, a Lucius Cornelius Scipio Barbatus, na jehož náhrobku se nám zachoval zatím nejstarší nalezený nápis se jménem osoby, kterou známe i z knih historiků. Nyní už dějiště bitvy na mapě nenajdeme, ale tato bitva se stala jedním z nejdůležitějších mezníků na cestě Říma k ovládnutí Itálie. Etruskové uzavřeli s Římany mír a s výjimkou jediného jejich města (Volsinie) i spojenectví (což znamenalo totéž jako nadvládu Říma). Samnité se stáhli na jih a úplná likvidace jejich vojenské síly byla pod vedením Mania Curia Denata už jen otázkou času. Galové se stáhli na sever. Po dvanácti letech (tj. roku 283 př.n.l.) se s Římany vojensky utkali ještě jednou, v bitvě u Vadimonského jezera, a utrpěli porážku, ze které se více než následujících padesát let nevzpamatovali.

Do těchto neustálých bojů vstoupil Řím jako jeden z mnoha italských městských států, ale vyšel z nich po šedesáti letech jako jediný vítěz. Způsobila to hlavně samozřejmě římská zdatnost na bojišti, ale ta by sama o sobě nic nedokázala. Římané hlavně vynikli nad své protivníky diplomatikou. Byli v případě nutnosti schopni strašných ukrutností poplatných tehdejší tvrdé době, ale projevovali rovněž nezvyklý talent pro trpělivé a politicky rozumné vyjednávání, jež nemělo ve světě starověku obdoby. Samnitům, kteří se proti nim vzbouřili, byli poraženi, znovu se vzbouřili a znovu byli poraženi, nabídli Římané pokaždé úplně stejné podmínky! Tak se vyhnuli pocitu křivdy a mstě, které dokázaly svou silou rozbít napohled nerozbitná království. A ze svých nucených spojenců si tak nevydírajícím přístupem časem získali spojence schopné krvácet pro římské zájmy...

V Itálii, na jihu a jihovýchodě zůstávaly po porážce Samnitů nadále nesmírně mocné a bohaté nezávislé řecké městské státy. S nimi však Římané vycházeli velice dobře a od nich přejali mnoho věcí, hlavně co se kultury týče. I tato řecká města se měla brzy dostat pod římský vliv. Ani se nechce věřit římským historikům, když píší o tom, jak řecká města v Itálii jedno po druhém spadala pod nadvládu Římanů. Podle nich Římané vůbec nechtěli podmanit si je, dokonce bránili jejich nezávislost! Nikdy do nich nepřitáhli s vojskem jinak, než na jejich výslovnou žádost, neudělali prý nikdy nic, čím by si je mohli proti sobě popudit. Ale přesně totéž říkají i řecké prameny. Podívejme se tedy, jak probíhala tato pasáž římských výbojů.

Řekové založili na jihu, na pobřeží Tarentského zálivu, město Thurie. Toto město bylo jako všechny ostatní řecké městské státy natolik bohaté, že lákalo sousední kmeny Lukánů, kteří si je vybrali za svoji kořist proto, že bylo nejslabší. Roku 282 př.n.l na ně tedy zaútočili. Thurijští vyslali do Říma poselství s prosbou o pomoc. Římané tím nebyli nadšeni, protože by takovýto krok jistě proměnil nespolehlivé lukánské spojence v otevřené nepřátele, a navíc Řím měl v jižní Itálii jen jednu legii. Ale nakonec ji vyslal Řekům na pomoc, zřejmě s ohledem na svou prestiž. Sotva legie vpochodovala do města, Lukánové jej oblehli.

Římská posádka neměla dostatek sil k bitvě na otevřeném poli ani k výpadu, a tak Lukánové mohli nerušeně plenit okolní pobřeží. Ve městě poté vypukl hlad a situace se začala vymykat kontrole. Za této situace dostal konzul Gaius Fabricius Lascinus mimořádné plné moci a postavil nové legie, se kterými pochodoval na jih. Překvapil lukánská vojska a odvážným útokem je rozbil a zajal jejich vůdce Statilia. Brzy poté Římané osvobodili i řecká města Krotón a Rhegion.

Lukánové se však vzpamatovali a zaútočili znovu. Tento útok měl však pro Řím mnohem dalekosáhlejší následky, protože ho zatáhl do války s králem Épeiru Pyrrhem. Ale o tom pojednává samostatný článek překvapivě nazvaný Pyrrhovy války.