Antický svět 

Vyhnáním Tarquinia Superba skončilo v Římě období království. V tomto článku se budu z větší části věnovat rozbrojům mezi vyhnanými Etrusky a Římem, které zabraly více než sto let, než se vyřešily pozdějším typicky římským způsobem - rozdrobením a pacifikací nepřítele.

Zhruba ve stejné době jako v Římě došlo k vyhnání etruských vládců i z mnoha jiných měst Latia a Kampánie. Etruskové své vypuzení z této oblasti nepovažovali vůbec za definitivní, naopak udělali řadu kroků k tomu, aby oblast získali zpět. Vyhnaný král Tarquinius Superbus se pokoušel o návrat, ale neuspěl. Lars Porsenna z vnitrozemské etruské obce Clusium (dnes Chiusi) se zcela nezávisle na Tarquiniovi vydal na 130 kilometrů dlouhý pochod na jih k Římu a nečekaně na něj zaútočil. V protikladu k legendě o tom, kterak Horatius Cocles uhájil sám most přes Tiberu proti nepříteli, se zdá, že Porsenna Řím skutečně dobyl a nějaký čas jej i držel. Nakonec ho nevyhnali asi ani sami Římané jako porážka jeho vojska vedeného vládcovým synem u Aricie.

Porsenna nebyl zdaleka jediný dobrodruh, který zkoušel štěstí v dezorganizovaných městech Latia. Někteří z jeho nástupců (etruští nájezdníci vedení Matarnou nebo třeba Caelem Vibennou) v tomto "zaměstnání" se dokonce usadili na jednom z římských pahorků, na Caelijském pahorku, který ležel uvnitř hranic pozdějšího města Říma. Nyní spíše Římany varovali, že pokud chtějí přežít, musejí se vyvarovat etruských útoků ze severu. K těm občas docházelo, ale žádný vážný pokus o dobytí Říma, Latia nebo bohaté Kampánie Etruskové neučinili. A konec etruským výbojům na jih udělala katastrofální bitva u Kýmé (nebo latinsky Cumae) roku 474 před n.l., kdy utrpěli Etruskové strašnou porážku od řeckých Syrakusanů.

Jestliže se však tvrdí, že touto porážkou byli Etruskové definitivně vyřazeni z boje o moc, není to tak zcela pravda. Cestu na jih měli alespoň dočasně uzavřenu Řeky, ale mohli se obrátit na sever do území, které bylo později známo jako Předalpská Galie. Výboj některých etruských států byl úspěšný a tento národ mohl na nově dobytém území postavit centrum svého výboje, město Felsina (moderní Bologna). Tento etruský nápor trval asi jedno století, takže sice stačil do kontinentální Evropy přenést znalost písma (etruština se uplatnila třeba při tvorbě severských run) a jiných civilizačních výhod, ale dlouhodobě v dějinách příliš neznamenal. Pro Řím byl však důležitý z toho důvodu, že si mohl oddychnout od nájezdů a sám se mohl vypořádat se sousedními kmeny, o čemž se dočtete více v článku Vznik republiky.

Řím si začal brzy uvědomovat, že ani s koncem nájezdů pro něj nebezpečí nekončí. Naopak - městský stát Veii (Veje) ležící pouhých dvacet kilometrů od Říma hrozil městu zaškrcením, neboť nechoval - oprávněně - příliš přátelské styky s Římem. Obě obce byly prostě tak blízko od sebe, že se nemohly navzájem cítit dost bezpečně. Veje byly mocné a měly strategicky dobrou polohu. Ležely totiž na vyvýšené planině se strmými srázy, obklopené ze tří stran příkopem s tekoucí vodou a pod východním koncem pevnosti obtékané říčkou Cremerou (Valchetta), vlévající se asi sedm kilometrů severně od Říma do Tiberu.

Veje prodělaly podobný vývoj jako Řím. Původně to byla jen skupina zaostalých chatrčí, která se v době železné spojila v sídliště. To už roku 600 před n.l. bylo mocným, ale na rozdíl od Říma čistě etruským městem, které významně přispělo svým vlivem k rozvoji a prosperitě Říma. Ohromné bohatství města střežily početné pevnosti a vojenské základny, spojení s okolím zajišťovaly městu pověstně kvalitní etruské silnice pro těžké vozy vedoucí na všechny směry - včetně Říma. Veje byly též velmi kvalitním a produktivním zemědělským producentem.

Ve srovnání s horskými a jinými okolními kmeny, se kterými tehdy Řím válčil, byly Veje mnohem těžším protivníkem. Etruskové tvořili stále silný a početný lid, který naháněl strach. Přesto se však Římané a Vejané především z hospodářských důvodů dostávali do sporů. K těm docházelo snad už v sedmém století před n.l. a to především kvůli možnosti dopravy přes Tiberu, kterou kontroloval Řím tou prostou skutečností, že leží blíže delty řeky. Což se samozřejmě Vejím nelíbilo a snažili se "neprozíravost" předků napravit všemi možnými cestami.

V osmdesátých letech pátého století před n.l. měli v Římě výsadní postavení členové rodu Fabiů, kteří vlastnili půdu směrem k Vejím a měli četné styky s Etrusky. Kvůli jejich půdě je jejich spoluobčané brali jako faktické ochránce města proti Vejím, což členové rodu skutečně plnili se svou malou soukromou armádou. Tu nyní vrhli do boje - snad na vlastní pěst, snad jako odpověď na provokace Vejí. Počáteční srážky, jejichž cílem byly asi jen krádeže dobytka se spory rozdmýchaly v otevřenou válku. Římané si postavili u Cremery pevnůstku, odkud se dala ovládat řeka i přilehlé cesty, na což Veje reagovaly útokem. V tragické bitvě na Cremeře, která následovala, skončilo svůj život všech 306 římských obránců, členů rodu Fabiů a jejich družiny, a pevnůstka byla dobyta a zničena. Veje tak ovládly celý západní břeh Tiberu a možná i obsadili jeden ze sedmi římských pahorků, Ianiculum.

Když pak ale Etruskové utrpěli porážku u Kýmy, považovali za nutné uzavřít s oslabenými Římany mír. Asi v polovině století se pak Římané silně vojensky vzmohli a začali opět pokukovat po svém sousedu, který podobné vzepětí moci nezažil.

Důležitým strategickým bodem nastávajícího konfliktu se stalo město Fideny (Fidenae, dnes Castel Giubileo) na východním břehu Tiberu, odkud se dal ovládat poslední brod přes řeku nad Římem; navíc tudy vedla solná cesta (via Salaria) a stála zde její první zastávka. Ani jedno z konkurenčních měst nechtělo Fideny zanechat protivníkovi. Zdá se, že v jejich držení se už nějakou dobu obě strany střídaly.

Kolem roku 444 před n.l. už bylo Římu jasné, že ho čeká velký boj s Vejemi. Zreformoval proto radikálně způsob vlády - dva konzuly nahradili Římané třemi (později šesti) důstojníky s pravomocí konzulů (tribuni militum consulari potestate) a toto opatření se uchovalo po téměř osmdesát let. Z typu a hodností důstojníků se dá snadno uhodnout, že reforma sledovala hlavně vojenské cíle. A hned příští rok vznikla další funkce - cenzorský úřad. Ti měli v té době usnadňovat odvod do vojska, další osudy tohoto úřadu si přečtěte v článku Politické zřízení a úřední funkce v Římě.

Římané takto posílení měli za to, že jsou schopni Veje dobýt. Poháněla je k tomu vedle jiných příčin hlavně jejich nouze - sužoval je hlad a mor a nutností se stávala nová půda. A tak asi roku 435 nebo 425 před n.l. zahájili útok a zajistili si opět Fideny. Veje se sice obrátili s žádostí o pomoc na etruskou konfederaci, ale nebyly vyslyšeny - byl to důkaz nejednotnosti Etrusků, která tento národ nakonec zabila. Vejané tak mohli pouze zlepšovat opevnění svého města, u kterého dokonce přitesávali i skály, aby byly příkřejší.

Kvůli obsazení Fiden začal Řím velmi nebezpečnou hru - kdyby byly římské armády poraženy, mělo by to jasně destruktivní vliv na rozvoj města. Snad se dá říct, že celá staletí poté už Řím nemusel bojovat o svou existenci tak na ostří nože, jako v této době. Každopádně se Římané pevně chopili iniciativy a začali město obléhat. Traduje se, že boje u Vejí trvaly deset let (narážka na trójskou válku). To asi není pravda, ale sedm nebo šest let boje s určitostí trvaly, navíc s velmi početným vojskem na obou stranách. Nakonec se Římanům podařilo proniknout k severní straně hradeb a zajistit si tak jediné místo, kde se před městem nacházela rovina. Právě tam se nacházel jeden ze zemědělských kanálů, který přiváděl vodu do polí, ale hlavně tekl tunelem i pod hradbami. Tento tunel Římané vyčistili, vyslali jím do města malý oddíl a po okamžitém generálním útoku se obrana města zhroutila. Římané Veje konečně dobyli.

Hrdinou dne se stal Camillus. Jeho osoba je značně zahalena v mlze polomýtických skutků, ale je to první reálná osobnost, kterou nám může republika nabídnout, protože je prokázáno, že skutečně existoval, neboť to byl mimochodem právě on, kdo vedl obléhání Vejí. Celým jménem slul Marcus Furius Camillus, byl prý zvolen pětkrát diktátorem, pětkrát vojenským cenzorem s konzulskou pravomocí, vychutnal si čtyři triumfy a obdržel dokonce titul otec vlasti, což už něco znamená. V bájích se s ním setkáváme ještě v bojích s Galy, kdy měl Galy v Římě porazit, ale to je pouze římská propaganda, která mělo zatemnit dobytí města, o kterém v tomto článku také půjde řeč.

Římané dobytou pevnost poničili, obranný val srovnali se zemí a mnoho obyvatel vyhnali, což svědčí o osudovosti celé války, neboť toto Římané obyčejně nedělali. Mělo se to stát snad roku 396 před n.l.,přičemž toto datum je krajně nejisté. Pád prvního velkého etruského města znamenal bod obratu v dějinách Itálie a Středomoří vůbec. Řím zdvojnásobil svou územní rozlohu, získal ekonomicky rozvinutý kraj s mnoha silnicemi a úrodnou půdou. Sláva Říma se šířila do nových zemí, o Římě se dokonce doslechli i v Delfách, kam dal Camillus poslat zlatou mísu na památku vítězství svého a Říma vůbec.

Římu každopádně vyrostla celá generace mužů, kteří celá léta sloužili ve vojsku (Římané obléhali Veje i v zimě, což bylo značně neobvyklé) a dostávali za to i žold. A ti se nechtěli meče vzdát, stejně jako jejich následovníci v době konce republiky. Snad by vznikl vážný problém i s touto generací, nebýt vpádu Galů, dalo by se cynicky poznamenat. Ten totiž znamenal dočasný římský ústup ze slávy...

Keltští Galové byl lid, který se někdy v sedmém století před n.l. vydal ze střední Evropy až do Španělska a Británie a potom během pátého století překračoval Alpy a vyháněl Etrusky z Předalpské Galie. Někteří Galové pravda žili usedle a v míru a někdy i přepychu, ale ti, kteří překročili na počátku čtvrtého století před n.l. řeku Pád patřili k těm bojovnějším. Vyvinuli strach nahánějící barbarskou vojenskou organizaci těžící z výhod dobře ozbrojené pěchoty i jízdy, která už disponovala důležitou technickou novinkou - železnými podkovami.

Někdy roku 387 nebo 386 před n.l. zahájil vůdce těchto Galů král Brennus postup směrem z pádského sektoru na jih, kde chtěl sebrat novou kořist. Velel asi 30 000 mužům, což představovalo velmi značnou sílu. Římané asi reagovali dost vlažně, neboť se zdálo, že nápor bude směřovat na město Clusia (Chiusi), prý vyslali průzkumný oddíl a ani tomu nemusíme věřit. Galové se však najednou rozhodli - nebo to byl plán? - pro odbočku na Řím. Ve městě vypukl poplach a Římané se snažili co nejrychleji postavit své branné síly. Podařilo se jim rychle sebrat 10 - 15 000 mužů, což znamenalo největší sílu, jakou dosud Římané postavili do pole. Ti se postavili Galům u říčky Allia, přítoku Tiberu, pouhých sedmnáct kilometrů od Říma. Bitva proběhla rychle. Římskou falangu kopí prorazila mnohem rychlejší galská jízda a pěšáci dokonali dílo zkázy. Římané byli na hlavu poraženi, mnoho jejich vojáků se utopilo a město bylo vydáno napospas nepříteli... Byl to černý den římské armády, největší pohroma Říma v celé jeho dosavadní historii.

Brennus se svými lidmi poněkud váhavě využil příležitosti a za tři dny přitáhl do Říma. Galové vyplenili celou řadu budov, ušetřen zůstal snad jen Kapitol. Na okrajích Fora Romana je ostatně dosud patrná vrstva ohořelých trosek. Řím tak poprvé - a až do roku 410 n.l. také na dlouhých osm set let naposled - podlehl barbarským nájezdníkům. Římané na tuto hořkou a děsivou zkušenost nikdy nezapomněli a jejich porážka tentokrát upoutala i řecké dějepisce. Galové se však nechtěli v Římě usadit - snad i kvůli tomu, že jejich domovině na severu hrozily nájezdy - a brzy odtáhli. A později už neměli dostatek sil na opětovné poražení nepřítele.

Z dobytí Říma, této temné zkušenosti, Římané dokázali udělat něco hodné obdivu. Právě k tomuto období se totiž váže několik velmi známých pověstí. Nejznámější z nich hovoří o husách, které zachránily Řím, další třeba o senátorech. Ve stručnosti - z Říma ze strachu uprchla většina obyvatel. Senátoři však zůstali klidně na dvorech svých domů. Příchod Galů uvítali se stoickým klidem a vznešeností nebývalou. Galové na ně užasle zírali a patrně přemýšleli nad jejich zdravým rozumem, když jeden bojovník zatahal senátora za jeho vous. Dosud nehybný senátor praštil vojáka slonovinovou hůlkou, což se stalo signálem k velkému masakru senátu...

Prvotnímu útoku pak ve městě odolala pouze posádka pevnosti na Kapitolu. Podle pověsti na něj chtěli zaútočit v noci. Stráže nedbale spaly, takže by to asi nebyl problém, ale útočníci probudili husy, které byly chovány v paláci jako posvátná zvířata. Ty pak naopak svým kejháním probudili spící posádku, která na poslední chvíli útok odrazila a uchránila tak asi město od úplné zkázy. Galové ani tak nehodlali odtáhnout jen tak, k čemuž se váže další velmi známý příběh. Římané se rozhodli agresory uplatit zlatem, které však Galové vážili poněkud nepoctivě. Když se proti tomu Římané ohradili, zvolal prý král Brennus Vae victis! (Běda poraženým) a na váhy přihodil ještě svůj těžký meč, který pak museli Římané dovážit.

Při krizi s Galy Římu velmi pomohl jeho další etruský soused, město Caere, ležící 30 kilometrů od Říma. Toto město mělo vyspělou výrobu, díky níž navázalo styky i s Řeckem a i ono patřilo k raketám, na které startovala římská kulturní vyspělost. Bylo to právě Caere, které zprostředkovalo předání římského daru chrámu v Delfách, což svědčí o jeho pozici leccos. Nyní pomohli Římu obyvatelé Caere i při krizi - jednak ochraňovali římské posvátné předměty, jednak sami vojensky tlačili na Brenna, takže se spolupodíleli na jeho odchodu.

V reakci na takový přátelský postoj udělil Řím městu Caere nové výsadní postavení, takzvané hospitium publicum, právo hostů. To umožňovalo Caeřanům, aby v Římě užívali stejná občanská práva jako Římané a aby byli osvobozeni od místních daní. Stejné výsady měli Římané v Caere. To bylo průlomové opatření, které se rychle rozšířilo na další a další města. Caere sice roku 353 před n.l. povstaly proti Římu, neuspěly, ale to na významu této inovace nic nemění.

Po odchodu nájezdníků se Římané rozhodli, že staré hradby z doby Servia Tullia již nevyhovují nové době. Proto roku 378 před n.l. vybudovali novou mohutnou hradbu, kterou stavěli řečtí stavitelé ze sopečného kamene z Vejí (přesněji z tufu z Grotty Oscury). Dnes tuto hradbu nazýváme hradbou Servia Tullia, ale to je nesprávné označení. Byla čtyři metry silná a přes sedm metrů vysoká a pokryla větší území než opevnění předchozí. Chránila i všech sedm římských pahorků, takže se opevněné město rozkládalo na ploše asi 500 hektarů. To znamenalo, že se Řím stal největším italským městem, dvakrát větším než Veje a čtyřikrát než Caere. Významnou úlohu při budování hradeb hrál opět Camillus, který se velkou měrou podílel na opětovném vzestupu města. Při něm se však už Římané museli potýkat s jinými nepřáteli než Etrusky...