Antický svět 

Hned na úvod je nutno upozornit na fakt, že nejstarší dějiny Říma jsou napůl mystické, zahaleny závojem tajemnosti. Mnoho poznatků je tak trochu kombinací bájí a mýtů, o nejstarších římských dobách máme mnoho zpráv od samotných římských historiků, jsou však bohužel většinou málo důvěryhodné. Následující článek si tedy nemůže činit nárok na zcela přesné popsání nejstarších římských dějin jako mnoho dalších článků, ale může být pouze jakýmsi shrnutím úlomků poznatků, které prošli cenzurou času.

Římský král byl oficiálně vybírán senátem a potvrzován ve své funkci patriciji. Jeho pravomoci byly neomezené (což u králů není výjimkou), mohl vypovídat válku, přijímat kapitulaci, vykonávat náboženské obřady, vydávat nařízení. Zástupce každé kurie se setkával s králem a radil mu v občanských otázkách. Ale jejich hlas byl pouze poradní, stejně jako hlas senátu. V těchto dobách se také nepoužívaly peníze a obchod byl směnný. Své první vědomosti v oblasti architektury získali Římané od Etrusků, ostatní své kulturní znalosti převzali později, od Řeků.

Podle římské tradice byl druhým římským králem (po Romulovi, jehož vládou se zabývá článek Legendární počátky Říma) Numa Pompilius. Byl to původem Sabin (stejně jako bývalý Romulův spoluvládce Titus Tatius) a mírumilovný král. Nestaral se příliš o výboje či mocenské postavení Říma, ale pod vlivem svého rádce a proroka Egeira se spíše staral o vnitřní upevnění města a o náboženské záležitosti.

Jeho nástupcem byl Tullus Hostilius. Ten k Římu připojil Alba Longu velmi zajímavým způsobem: město zničil a jeho obyvatele přemístil do Říma; ztrátu suverenity jim vynahradil tím, že jejím obyvatelům přiřkl stejná práva jako římským občanům. S obyvatelstvem Alba Longy připadla Římu veškerá prestiž i bývalý vliv náboženského centra Alba Longy v Latiu. Řím také převzal konání náboženských obřadů ve jménu celého Latia, které předtím také připadaly zničenému městu. 

Jeho nástupce Ancus Marcius však musel v boji porazit Latiny, obyvatele sousedních obcí, které se zdráhaly uznat římskou nadvládu. Ale proslavil se také v oblasti civilní správy, neboť jednak vybudoval historicky první římský most přes Tiberu a rozšířil tak své město na druhý břeh, a navíc objevil výhody ostijského kraje, kde vybudoval známý Ostijský přístav a propojil tak Řím přímo s mořem, aby tím položil základy pozdější římské nadvlády nad celým Středozemním mořem a zajistil také velký rozvoj námořního obchodu. 

Pátým králem Říma se stal Tarquinius Priscus (616 - 579 před n.l.). Byl to původem Etrusk (Etruskové v této době zažívali svůj zlatý věk, jejich králové vládli v mnoha dalších městech po celé severní a východní Itálii) a není známo, jak se dostal k vládě právě v Římě. Každopádně prý pocházel z jednoho z nejstarších etruských měst Tarquinií nebo z města Caere, které leželo nedaleko Římu. Tento král pokračoval v bojích s latinskými i etruskými nepřáteli Říma. Ale našel si čas i na jiné významné činy. Na paměť své vlády položil základy obrovského Jovova chrámu na Kapitoliu. Vybudoval první římskou stoku, známou jako Cloaca Maxima, a také vytyčil budoucí Circus Maximus.

Jeho nástupce, poněkud záhadný šestý římský král Servius Tullius (snad 578 - 535 před n.l.), adoptovaný syn otrokyně, pokračoval ve stavbě masivního Jovova chrámu na Kapitolu; jeho další významnou stavbou měly být římské hradby (7 mil v obvodu) s devatenácti branami, kterými obehnal všech sedm pahorků. Tyto hradby se dnes sice skutečně nazývají Serviovy, ale byly postaveny až kolem roku 378 před n.l. po vpádu Galů, takže nemohou být považovány za dílo tohoto krále. Zbytky hradeb, které snad do dob tohoto vladaře můžeme časovat, však dodnes v Římě stojí, jsou ale k nalezení pouze na severní straně Říma, kde blokovaly přístup z údolí v Etrurii. A název hradby můžeme klidně nahradit pojmem hliněný obranný val, byť byl vysoký asi 8 metrů. A přívlastek Serviovy? Val vznikl určitě v šestém století před n.l., neboť částečně stojí na hrobkách z té doby a byl v ní nalezen střep z athénské vázy vzniknuvší zhruba roku 500 před n.l. Jestli to ale bylo právě za Tullia, to opravdu nevíme. Nasvědčuje tomu to, že ve stejné době vznikaly stejné stavby i u konkurence Říma. Mluvíme-li tedy o Serviových hradbách, hovoříme o hradbách jiných; ty snad skutečné jsou pouhým valem kolem menší části Říma, které postavil někdo z posledních římských králů.

Tullius byl bezpochyby také vynikající státník. Dovedl vyměnit společenská zřízení, která se přežila, a nahradil je novými, přizpůsobenými změněným podmínkám.Rozdělil římský lid do kmenů (tribuí) a tříd, čímž zavedl systém, ve kterém byl nejdůležitější majetek, o tom se ale zmíním v dalším odstavci. Z Afriky přejal tamní slavnosti na počest Diany, které byly prováděny na Aventinském pahorku. O jeho původu se vedou spory, ostatně celý život tohoto pravděpodobně skutečného vládce je opředen legendami více než u jiných králů. Traduje se, že byl původem Latin a i jméno tomu nasvědčuje, ale je přece jen otázkou, zda by se v době vrcholného rozkvětu etruské kultury mohl takový člověk dostat na poměrně důležitý trůn. 

Tullius provedl mimo jiné zásadní reformu dosavadní správní soustavy. Tedy snad provedl, slovíčko asi je nutno vkládat snad před každé tvrzení tohoto článku, ale společenský vývoj tomu skutečně nasvědčuje. Původně se lid dělil na tři tribue. Každá z nich byla odpovědná za postavení 1000 pěšáků a 100 jezdců do armády. Každá tribue (kmen) se dělila na desítku kurií. Tullius tento systém pozměnil a vytvořil radikálně 21 tribuí - čtyři ve městě a sedmnáct v jeho okolí. Toto nové rozdělení mělo usnadnit sčítání lidu a z něj vyplývající povinnosti vůči státu. Venkovské tribue se staly asi základy pozdějších slavných rodů, což rozhodně není nezajímavé. Král tak po reformě mohl počítat s novými přistěhovalci s plnými právy (což bylo samozřejmě jasné plus), přestože vznik venkovských tribuí asi znamenal ústupek šlechtě, která tyto místa ovládala. 

Se změnou základních správních jednotek přišla také změna v armádě. Ta se již neodváděla po kmenech, ale po šedesáti setninách, což znamenalo také zdvojnásobení počtu armády. Ta získala dokonce politická práva, když dosavadní poradní kurijní sněm nahradil pružnější setninový sněm. Jeho pravomoci za vlády králů přesně neznáme, ale za republiky hrál ze začátku velmi důležitou funkci. Zdá se, že král nejdříve rozhodl, zda problém sněmu předložit - pokud to přijal, sněm návrh projednal a králi poradil svůj názor. Více asi nemohl udělat, sloužil v podstatě na plnění králových rozkazů. 

Volební právo tehdy samozřejmě neměl každý, přednost měly samozřejmě bohatší skupiny. Ty se hlavní měrou podílely na stavbě armády (nejbohatší pětina dodávala 80 ze 193 - ne vždy aktivně bojujících - setnin pěchoty a 18 setnin jízdy). Z toho vyplývá, že nejbohatší měli více než polovinu hlasů na setninovém sněmu. Hlavním měřítkem vlivu královského Říma tedy nebyl rodový původ, ale bohatství. 

Toto bohatství pak této vrstvě bohatě stačilo na pořízení si zbroje. Římská armáda tehdy ještě zdaleka nebyla dokonale secvičenou a ukázněnou legií, jak ji známe z pozdější doby. Ve skutečnosti její hlavní údernou sílu tvořili klasičtí řečtí hoplíté, kteří útočili v sevřených řadách neboli falangách. Byli plně obrněni a nesli štít. Tato inovace přišla z Etrurie, která měla styky s Řeckem a železářskými dílnami ve střední Evropě. Spolu s ní přišel i pokles vlivu patricijské jízdy, která v boji mohla podlehnout semknutým řadám těžkooděnců. 

Servia Tullia však zavraždil vlastní zeť, Tarquinius Superbus (Superbus = zpupný), který se poté ujal sám vlády. Na začátku své vlády uzavřel smlouvu s Etrusky, kteří ohrožovali Řím. Tím si uvolnil ruce k boji s Latiny, které porazil. Zachoval se k nim však velkoryse a získal si je tím pro případnou další válku s Etrusky. Poté, co zajistil bezpečnost Říma, začal se věnovat výstavbě nových staveb. Jako svůj první projekt vybral dostavbu Jovova chrámu (dnes si myslíme spíše, že ji začal i dokončil sám), který započal jeho etruský předchůdce, a k této stavbě nejenže povolal řemeslníky ze všech konců Etrurie a použil peněz z veřejného rozpočtu, nýbrž do práce zapojil i lid, který uspokojoval tvrzením, že vlastníma rukama staví chrámy k poctě bohů. Pak zašel dokonce ještě dál, když tuto pracovní sílu převedl na další stavby: na úpravu cirku a na hloubení "velké stoky" (Cloaca maxima), základního kamene budoucí římské kanalizace. To se však svobodomyslným Římanům už vůbec nelíbilo, ale přesto se podvolili a stavba nakonec byla dokončena. Podřídil se i královu příkazu, aby se část obyvatel vystěhovala, protože jeho množství je prý městu na obtíž. 

Pak však Tarquinius Superbus započal válku s Ardeou. Tato válka pro něj začala dost nešťastně, když nařídil dobýt město ztečí, ale jeho obyvatelé ho na hradbách ubránili. To značně podkopalo morálku jeho vojska, ale přesto byl uposlechnut příkaz a město bylo obléháno. Armáda nakonec strpěla všechna strádání vojenské služby, ale její trpělivost přetekla, když si Tarquinius Superbus se svou družinou začali nepokrytě užívat všeho, co vojákům odpírali: časté hodování, pitky a hlavně výlety do Říma. Na jedné zábavě konané v táboře královým synem Sextem Tranquiliem přišla řeč na manželky vojevůdců, které zůstaly v Římě. Královi příbuzní prý vychvalovali ctnosti svých manželek tak přehnaně, že jeden z nich, Tarquinius Collatinus, navrhl, aby se jeli všichni přesvědčit, jak to s jejich manželkami ve skutečnosti je. Nikdo nic nenamítal, sedli na koně a jeli neprodleně do Říma. Tam však všichni zjistili, jak hluboce se mýlili. Jejich manželky trávili čas dalo by se říci volnou zábavou ve společnosti mužů, kteří svou udatnost byli zvyklí předvádět jinak než na bitevním poli. Ze všeho nejhůř si vedli králova dcera a snachy. Jediná žena seděla doma se svými služkami a tkala. Byla to právě Collatinova žena Lucretie. Sextus Tarquinius, snad ze závisti, ale určitě také kvůli jejím nesporným půvabům, se rozhodl ji zneuctít násilím. A tak o několik dní později se opět dostavil do Říma, do Collatinova domu. Tam ho pohostili a po večeři uložili do ložnice pro hosty. On počkal, až všichni usnuli, a pak vstal a s taseným mečem přišel ke spící Lucretii. Tady je možno čtenáře ušetřit podrobností.

Každopádně pak odešel a Lucretie poslal posla za svým otcem a manželem, aby k ní ihned přišli se dvěma přáteli. Řekla jim, co se stalo, a než jí v tom stačili zabránit, vrazila si dýku do srdce. Zpráva o její sebevraždě se okamžitě roznesla po městě i ve vojsku a pohár trpělivosti lidu přetekl. Dobrovolníci obklíčili královské sídlo a krále zbavili svého úřadu, i s jeho rodinou ho vypověděli z města a navždy zakázali v Římě užívat komukoli královský titul (což se pravděpodobně vymstilo Caesarovi a ani pozdější císařové, kteří měli takřka neomezenou moc, se nikdy neodvážili přijmout tento titul, když tak pouze v provinciích). Vedoucím povstalců byl Lucius Iunius Brutus, Collatinův přítel a jeden ze svědků sebevraždy Lucretiiny, který se také stal prvním konzulem. Král unikl do etruského města Gabií, kde byl pak údajně zavražděn jedním svým dávným nepřítelem. 

Celé dějiny království byly velice zidealizovány římskými historiky, mnohdy přikrášleny či dokonce zcela smyšleny, ale většina pravděpodobně obsahuje pravdivé jádro. Mnoho historiků dnes považuje za prokázaná jména všech římských králů a některé jejich skutky. Vyhnání posledního krále bylo bezesporu důležitou etapou římských dějin, i když není jisté jeho datum (510 př.n.l. nebo 507 před n.l.? - řečtí dějepisci rádi spojili pád tyranů v Athénách a Římě a druhé datum je tak pravděpodobnější) a okolnosti nejsou samozřejmě také jisté. Je možné, že vyhnání krále Tarquinia Superba bylo pouze součástí větší revolty latinských měst (Antium, Aricia, Tusculum) namířené proti etruským cizincům, kteří byli všeobecně tou dobou na ústupu. Každopádně se Řím tímto činem zbavil nadvlády Etrusků a vůbec nadvlády jediné osoby, kterou vystřídala republika. Mnoho ze skutků, které vykonali etruští králové (hlavně co se organizace státu týče) bylo Římany připisováno Romulovi. A také celé republikánské zřízení navazovalo na staré úřady, jenom s tou významnou změnou, že ho vymanilo z područí panovníka.