Antický svět 

Itálie má uprostřed Středozemního moře vynikající polohu pro rozvoj civilizací na vysokém stupni vývoje. Apeninský poloostrov netvoří bariéru mezi východem a západem, naopak tyto části spojuje. Kromě toho disponuje Itálie po Řecku druhou nejdelší pobřežní linii v Evropě - na každých sto kilometrů čtverečních pevniny vychází zhruba 1 kilometr pobřeží. Pro srovnání, Španělsko má 240 kilometrů čtverečních na kilometr pobřežní linie. Rovněž v ose sever - jih na tom Itálie není zle. Je od vnitrozemských států dostatečně daleko, aby ji minuly jejich zmatky, ale zároveň se může podílet na kulturním rozvoji. 

Povrch Itálie je tvořen převážně pahorkatinami a horskými masivy. Celou zemí se táhne mohutný hřeben Apenin. Na úpatí těchto hor se nachází planiny bohaté na vodu, a tedy vhodné pro pěstování plodin. Ve srovnání s Řeckem je místní podnebí považováno za příznivější pro zemědělství. Největší rovinou Itálie je Pádská nížina mezi Apeninami a Alpami. Tato oblast, nazývaná Římany Předalpská Galie, je však spíše součástí kontinentální Evropy a Řím ho získal zhruba půl tisíciletí od svého legendárního založení. Na jihu však nalezneme také bohaté a Římu bližší nížiny v Kampánii a Latiu. 

Řeka Tiber má nejrozsáhlejší povodí ze všech italských řek a je také řekou nejdelší, byť Pád teče mnohem mohutněji. Tiber je na dolním toku splavný a právě tam se 24 kilometrů od moře (32 km po vodě) nachází nejspodnější bezpečný brod - tam dodnes leží město Řím. Brodem vedla jedna z nejdůležitějších obchodních cest Itálie, která spojovala sever a jih země. Z města pak vedly schůdné stezky ve východním směru přes Apeniny. Město má také dobrou vodní polohu - je dost daleko od nájezdníků z moře a přitom může moře bez problémů využívat. 

Díky této kombinaci přírodních podmínek sídlili lidé v oblasti Říma od pradávna. Půda pod jedním z předměstí vydala lebku neandrtálce z doby před 30 000 lety. Další nálezy ukazují na výskyt bronzových nástrojů z počátku druhého tisíciletí před n.l. 

Nedlouho poté, kolem roku 1600 před n.l., se v Itálii objevili noví přistěhovalci. Své mrtvé pohřbívali do země, provozovali polonomádské hospodářství a zhotovovali dovedně vyrobené bronzové nástroje a keramiku. Tato kultura je známá jako apeninská a její příslušníci se vyskytovali od Pádu po Etrurii. Kolem roku 1400 před n.l. pronikly tyto kmeny až k území dnešního Říma a zanechali po sobě jisté stopy. Je možné, že tito lidé už mluvili jakousi primitivní latinou a že od jejich doby je místo nepřetržitě osídleno - tedy že Řím pochází zhruba z roku 1400 před n.l. Jde však pouze o teorii. 

Zhruba na počátku prvního tisíciletí před n.l. přicházejí do oblasti noví migranti. Pravděpodobně to byli potomci osadníků oblasti zvané Latium, tedy dobře zavlažované krajiny zvlněných plání, která se rozprostírala v délce 100 a šířce 50 kilometrů od hranic Kampánie až k Římu. Ve stejné době se pravděpodobně k novým osadníkům přidávaly malé skupinky podnikavých obyvatel Balkánu, kteří přepluli Jadran a usadili se u Tiberu. Tyto nové skupiny obyvatelstva již pravděpodobně hovořily primitivním dialektem podobným latině. Uměly už také zpracovat železo. Na rozdíl od svých předchůdců však svá pole oraly pluhy a své mrtvé spalovaly. Vedle této entity koexistovala v Latiu také skupina obyvatel, kteří své mrtvé pohřbívali a kteří také postupně převládli. Jejich zvyky jsou podobné jako u jejich předchůdců z roku 1600 před n.l. 

Centrem celého tohoto osídlení v Latiu byla Albanská hora, asi 900 metrů vysoký sopečný kužel, který vyhasl přibližně před 6000 lety. Hora byla přirozenou pevností, která svým obyvatelům poskytovala velmi úrodnou půdu sopečného původu, bohatou na potaš, fosfor a rostlinné zbytky z blízkých lesů. 

Počátkem prvního tisíciletí před n.l. se osídlování albanské oblasti a Latia chýlilo ke konci a nomádství ustoupilo intenzivnímu obdělávání půdy. A právě v této době se četní osadníci albanské oblasti dali do pohybu směrem k Tiberu a začali si stavět chatrče na římských pahorcích. Jako první osídlili lehce bránitelný Kapitol a bažinatou oblast Fora Romana. V devátém a osmém století se populace rozrostla natolik, že byly osídleny vrchy Quirinal a Esquilin. Kdy přesně byl osídlen Caelijský pahorek není jasné, ale pravděpodobně ve stejně době jako Kapitol. Z nálezů hrobů a uren těsně u sebe vyplývá, že příslušníci obou základních etnik se v Římě promísili. 

Běžně se traduje založení Říma k roku 753 před n.l., ale to je pouhý mýtus. Datum je příliš pozdní na vznik prvního pravidelného osídlení a příliš brzké na dobu urbanizace. Datum vzniklo dost složitými cestami. Timaeus datuje založení Říma k roku 814 před n.l. a to z ideologických důvodů, neboť tak by se Řím vyrovnal datu mýtického založení Kartága. Fabius Pictor pak na základě chybného předpokladu, že se tím získá období čtyř set let před zaznamenanými oslavami stoletních her, navrhl rok 748 - 7 před n.l. Cato razil rok 751 před n.l., neboť potřeboval vsunout do seznamu každoročně volených konzulů osm jmen - přidal tedy Římu čtyři roky. Ze stejného důvodu pak Varro potřeboval získat další dva roky a tak vzniklo ono legendární založení Říma roku 753 před n.l., které se ujalo. Je však stejně vykonstruované jako všechna ostatní. 

Došli jsme tedy k době, kdy je Řím pomalu rostoucí vesnicí u řeky Tiberu. Další bombastický rozvoj Říma se nám poněkud skrývá v nánosu příběhů o legendárních počátcích Říma a poněkud tajemném vlivu Etrusků na Řím... 

K lokalitám viz. Mapa antického světa, modul Itálie a okolí