Antický svět 

Ptolemaios V. Epifanés (Bohem daný, 204 - 180 př. n. l.) 
Ve 2. a hlavně v 1. století př. n. l. ztrácel ptolemaiovský Egypt postupně své mezinárodní postavení a Ptolemaiovci se dostávali do stále větí podřízenosti vůči Římu. V následujících dobách se dynastický rozkol, který pramenil ze samotného charakteru monarchie, stal periodicky opakujícím se jevem a byl příčinou bratrovražedných bojů, které v lepším případě vyčerpávaly zemi a v horším pozvedaly nestabilitu Egypta na katastrofální úroveň. Problémy byly navíc často zhorovány řáděním alexandrijské lůzy. Nastávaly i jiné signály úpadku: hromadné útěky, které v některých případech vedly i k vylidnění města, řádění lupičů, plenění chrámů a jiné reakce lidí zatlačených za hranice trpělivosti hladem, nekontrolovatelnou inflací a despotickým a nefunkčním administrativním aparátem ovládaným zkorumpovanými úředníky, jejich činnost se často vymykala účinné kontrole centrální vlády. K tomu přistupovala hrozivě postupující expanze Říma, které Egypt, který postupem času zůstal proti římskému kolosu osamocen, byl schopen čelit jen manévrováním a tučnými úplatky, které ovšem dále prohlubovaly krizi jeho ekonomiky. 

Ústup ptolemaiovského vlivu v mezinárodní sféře začíná zřetelně vládou Ptolemaia V. Narodil se roku 210 př. n. l. a královskou hodnost přijal jako šestileté dítě v roce 204. Jeho jménem vládli ctižádostiví dvořané. Oslabení Egypta se snažila využít Sýrie, představovaná Antiochem III. a Makedonie v čele s Filipem V. Zejména aktivně postupoval seleukovský vládce. Cílem byla likvidace egyptského panství,  neboť Antiochos měl v úmyslu obsadit Egypt a Kypr, zatímco Filip se chtěl zmocnit egyptských držav v egejském moři, Malé Asie a dokonce i Kyrény. Hlavní útok proti Egyptu vedl Antiochos III., kdežto Filip V. taktizoval a těžil ze situace tím, že opatrně posiloval své pozice v Thrákii, na Helléspontu a na ostrově Samu. V páté syrské válce (202 - 195 př. n. l.) proniklo seleukovské vojsko hned zpočátku na území Palestiny. Dočasně muselo sice ustoupit, ale po příchodu Antiocha, který mezitím bojoval v Malé Asii proti pergamskému králi Attalovi I., dosáhlo rozhodného vítězství. Jižní Sýrie, Fénicie a převážná část Palestiny se staly součástí seleukovské říe. Egyptské poselstvo si nejspíše roku 197 př. n. l. marně stěžovalo v Římě na anexi území, které získal již Ptolemaios I. V roce 195 dolo k dohodě, je byla značně nevýhodná pro egyptskou stranu a podle ní zůstala v moci Ptolemaiovců jen Kyréna s Kyprem. Potvrzením míru byl i sňatek, který uzavřel Ptolemaios V. s dcerou Antiocha III. Kleopatrou roku 194 př. n. l. v Rafii. 

Antiochos vyslal ji v roce 197 své pěší vojsko do Malé Asie a sám se pak vypravil v čele loďstva, aby získal kontrolu nad řeckými městy od pobřeží Kilikie a po Helléspont. Konflikt mezi Makedonií a Římem (druhá makedonská válka 200 - 197 př. n. l.) dal Antiochovi příležitost, aby se v roce 197 zmocnil egyptských drav v maloasijské Kilikii, Kárii a Lykii. V jeho rukou se nakrátko ocitl i Efesos, hlavní opora egyptského panství v Malé Asii. Tato aktivita přirozeně znepokojila Pergamskou říši i Rhodos. Oba tyto státy hledaly podporu u Římanů, kteří v té době úspěně zakončili druhou makedonskou válku. Postavení Egypta zůstávalo nadále kritické a vývoj ve východním Středomoří budil obavy v Římě, v jeho zájmu bylo zachovat ptolemaiovský Egypt jako činitele, který by paralyzoval expanzivní pokusy Sýrie a Makedonie. Porušení předchozí mocenské rovnováhy ve východním Středomoří na úkor Egypta poskytlo záminku k římským diplomatickým zásahům i k přímé vojenské intervenci. 

Výprava seleukovského vojska do Řecka skončila nezdarem a vyvolala odvetný zásah Římanů. Římské a rhodské loďstvo zvítězilo na podzim roku 190 nad seleukovskou flotilou a v rozhodující pozemní bitvě na sklonku roku 190 či spíše na začátku roku 189 u Magnesie utrpěla seleukovská armáda těžkou poráku. To vyvolalo v egyptských vládnoucích kruzích jisté naděje na znovuzískání egyptského vlivu v Malé Asii. Římané však egyptské zájmy v Malé Asii nebrali v úvahu a orientovali se na Pergamské království. 

Egyptský král navazoval na tradiční ptolemaiovskou podporu Řeků, kteří byli v opozici proti Makedonii. Poskytoval finanční prostředky a lodě achajskému spolku. Zdá se, že Egypané počítali s novou válkou proti Antiochovi a snažili se k ní získat žoldnéře v Řecku. K boji však nedošlo a roku 180 př. n. l. byl  Ptolemaios V. otráven. 

Účast Egypanů v bitvě u Rafie ve čtvrté syrské válce zvýšila sebevědomí původního obyvatelstva. Demobilizovaní egyptští vojáci, kteří se vraceli do chudých vesnic, si uvědomovali rozdíly mezi způsobem života privilegovaných Makedonců a Řeků a egyptských venkovanů. V roce 206, ještě za vlády Ptolemaia IV., dolo na jihu země k povstání proti ústřední vládě. V starobylém centru Horního Egypta ve Vésetu (Thébách) se ustavila vláda, která navazovala na faraónské tradice a její představitelé se udrželi u moci dvě desetiletí. To byl další z projevů úpadku životaschopnosti ptolemaiovské říe. 

Ptolemaios VI. Filométór (Milující matku, 180 - 145 př. n. l.) 
Po úmrtí Ptolemaia V. nastala v Egyptě podobná situace jako po jeho nástupu na trůn. Za nedospělého Ptolemaia VI. vládli v Alexandrii jeho poručníci. V době, kdy Římané vedli třetí makedonskou válku proti Perseovi, vypukla mezi Egyptem a Sýrií šestá syrská válka. Antiochos IV., bratr královy vdovy Kleopatry I., vtrhl do Egypta a přispěl ke sporu mezi svými synovci, vládnoucím králem a jeho mladším bratrem Ptolemaiem VIII. Egyptské poselstvo, které se dostavilo do římského senátu, dosáhlo toho, že Římané zakročili rozhodujícím způsobem a přinutili Antiocha IV. k odchodu z Egypta. Vyslanec Popilius Laenas se setkal s Antiochem a sdělil mu, že římský senát rozhodl, aby seleukovský král přerušil své tažení a opustil Egypt. Kdy si král chtěl promluvit se svými lidmi, prý jej Popilius zastavil, holí z révového dřeva, kterou držel v ruce, udělal kolem krále kruh a řekl mu, že z kruhu neodejde, dokud mu neodpoví. Král byl tím činem tak překvapen, že řekl, že udělá to, co si přejí Římané. Pak jej Popilius přátelsky objal. Ať již je tato příhoda pravdivá, či ne, Antiochos odtáhl a ruka Říma začala pomalu spoutět oponu nad experimentem s helénismem, který Alexandr Veliký tak triumfálně započal téměř před dvěma staletími. Z Alexandrie se do Říma vypravilo děkovné poselstvo. Ptolemaios VI. pak vládl v Egyptě spolu se svou sestrou a manželkou Kleopatrou II. Jeho bratr získal vládu v Kyréně. Nebyl však se svým podílem na ptolemaiovském panství spokojen a dožadoval se v římském senátu, aby mu byl svěřen také Kypr. Senát žádosti mladšího Ptolemaia vyhověl, ale jeho bratr nebyl ochoten mu Kypr vydat. Ptolemaios VIII. pak pořídil v Kyréně závěť, jejíž text byl také zaslán do Říma, kde uváděl, že pokud by měl zemřít bez dědice, odkazuje království, které mu náleží, Římanům. V Římě závěti nebyla věnována valná pozornost, nebo se nepřepokládalo, že Ptolemaios VIII. zemře bez potomků. Při své druhé návštěvě Říma v roce 154 př. n. l. obvinil vládce Kyrény svého bratra z úkladů proti své osobě a ukazoval jizvy po zranění, které utrpěl. Do Říma se dostavili i poslové Ptolemaia VI., aby tuto žalobu vyvrátili, senát je vak odmítnul vyslechnout, zato mladšímu Ptolemaiovi dal k dispozici pět vyslanců a kadému z nich přidělil válečnou loď, aby ho doprovodili na Kypr. Ptolemaios VI. však přesto svého bratra zajal. Zachoval se však k němu shovívavě. Ponechal mu správy Kyrény a přislíbil, že mu dá za manželku svou dceru Kleopatru III. Ptolemaios VIII. pak uskutečnil v Kyréně rozsáhlý stavební program, jehož součástí bylo i mauzoleum vybudované západně od Ptolemaidy. 

Ptolemaios VII. Neos Filopatór (Milující otce, 145 - 144 př. n. l.) 
Když Ptolemaios VI. za svého tažení v Sýrii zemřel, vstoupil na egyptský trůn jeho syn Ptolemaios VII. V Kyréně se však objevilo poselstvo z Alexandrie, které vyzvalo k převzetí moci Ptolemaia VIII. Ten se pak stal egyptským králem a zakročil nekompromisně proti stoupencům svého bratra a zabit byl i Ptolemaios VII. 

Ptolemaios VIII. Euergetés (Dobrodinec, také Fyskón, tj. Břicháč 145 - 116 př. n. l.) 
Z Alexandrie bylo vyhnáno mnoho učenců a postiženi byli také alexandrijtí židé. Nový vládce se oženil s vdovou po Ptolemaiovi VI., svou sestrou Kleopatrou II. Zanedlouho však Ptolemaios VII. pojal za manželku i svou neteř Kleopatru III. Ta byla oficiálně označována jako královna žena a Kleopatra II. jako královna sestra. Rivalita mezi matkou a dcerou vedla k rozbrojům mezi jejich stoupenci. Ptolemaios VIII. a Kleopatra III. byli nuceni uprchnout na Kypr, vzali s sebou Ptolemaiova syna z manželství s Kleopatrou II. a jedinou vládkyní v zemi zůstala Kleopatra II. Na její straně stáli předevím privilegovaní makedonší a řečtí občané města a podporovali ji i alexandrijtí židé. V Horním Egyptě se dostali k moci opět představitelé místního egyptského obyvatelstva. Ptolemaios VIII.  neváhal zavraždit svého syna z manželství s Kleopatrou II. a jeho zmrzačené tělo poslal matce do Alexandrie. V roce 130 př. n. l. se Ptolemaios VIII. a Kleopatra III. usadili v Memfisu, takže po nějakou dobu existovaly v Egyptě dvě vlády. Kleopatra II. pak uprchla do Sýrie, kde hledala útočitě u své mladí dcery Kleopatry They a jejího druhého manžela Démétria II. Níkátora. V roce 124 př. n. l. dolo za blíže neznámých okolností k překvapivému smíru a Kleopatra II. vládla potom opět společně s Ptolemaiem VIII. a Kleopatrou III. v Alexandrii. ¨

Když Scipio Aemilianus navštívil Alexandrii a viděl, jak se mu odulý král kolébá vstříc, poznamenal prý ke svému druhovi: "Alexandrijští občané by mi měli být vděční. Konečně uviděli svého krále chodit!" 

Ptolemaios IX Sótér II. (Lathuros, tj. Cizrna, 115 - 107 př. n. l.) 
Ptolemaios VIII. po své smrti zanechal vládu Kleopatře III. Svou spoluúčast na vládě prosadila také Kleopatra II. a snad z jejího podnětu se stal králem starší syn Ptolemaia VIII. a Kleopatry III. Ptolemaios IX. Mladší Ptolemaios X. obdržel správu Kypru a záhy vystupoval jako nezávislý vládce ostrova. Po brzké smrti Kleopatry II. stupňovalo napětí mezi Ptolemaiem IX. a jeho matkou, která ho obvinila, že ji chtěl odstranit. V roce 107 př. n. l. uprchl Ptolemaios IX. z Alexandrie a Kleopatra III. přivedla na egyptský trůn jako svého spoluvládce Ptolemaia X. Jeho starší bratr se pak zmocnil Kypru.

Ptolemaios X. Alexandros I. (107 - 88 př. n. l.) 
Když Ptolemaios X. podnikl výpravu do Sýrie, pokusil se Ptolemaios IX. proniknout do Egypta, Ptolemaios X. mu v tom však včasným návratem zabránil. Záhy vak mezi ním a matkou propukl konflikt, který vedl roku 101. př. n. l. k zavraždění Kleopatry III. Další polosamostatné jednotce Kyrenaice vládl nemanželský syn Ptolemaia VIII. Ptolemaios Apión. Ten odkázal před svou smrtí  podobně jako již jeho otec své království Římu. Senát zabral tzv. královskou půdu a řecké obce na území Kyrenaiky prohlásil za svobodné. Roku 74 př. n. l. pak Římané vytvořili z Kyrenaiky svou provincii. Na počátku roku 88 propuklo v Alexandrii povstání proti Ptolemaiovi X. a do země byl povolán Ptolemaios IX.

Ptolemaios IX Sótér II. (znovunastolen 88 - 80 př. n. l.) 
Ptolemaios IX. opět spojil Egypt s Kyprem. Vypuzený Ptolemaios X. se marně snažil znovu dostat k moci. Při pokusu o dobytí Kypru byl v námořní bitvě zabit. O záležitosti Egypta opět projevovali zvýšený zájem Římané. V roce 86 př. n. l. zavítal do Kyrény, Alexandrie i na Kypr Sullův stoupenec Lucius Licinius Lucullus. Kdy se po smrti Ptolemaia IX. dostala v roce 80 př. n. l. k vládě jeho dcera Bereníké III., poslal Sulla do Alexandrie mladého syna Ptolemaia X., jenž pak po sňatku s ní vládl jako Ptolemaios XI. 

Ptolemaios XI. Alexandros II. (80 př. n. l.) 
Ptolemaios XI. se do Říma dostal útěkem do Sullova tábora při jeho jednání s Mithradatem VI. v Dardanu. Spolu s dvěma syny Ptolemaia IX. se dostal do Mithradatova zajetí při tažení pontského krále do egejské oblasti. Všechny tři chlapce odvezla totiž jejich babička Kleopatra III. v roce 103 z Alexandrie na ostrov Kós. Ptolemaios XI. prý pořídil podobnou závěť jako Ptolemaios VIII. a Ptolemaios Apión odkázal prý své království Římu. Zdá se však, že autorem závěti, která je mu připisována, je ve skutečnosti jeho otec Ptolemaios X. Ptolemaios XI. se dlouho u moci neudržel. Kdy poslal na smrt svou manželku Bereníku III., vypuklo v Alexandrii povstání a mladý král byl ji po 19 dnech své vlády zabit. Po smrti Ptolemaia XI. zbyli jako jediní mužští potomci z královské krve dva synové Ptolemaia IX. Sótéra, jejich matkou byla konkubína. Aby se předešlo římské intervenci, stal se starší z nich jako Ptolemaios XII. egyptským králem a mladší, rovněž Ptolemaios, vládl na Kypru. 

Ptolemaios XII. Neos Dionýsios (Nový Dionýsios, také Aulétés, tj. Pitec, Nothos, tj. Bastard 80 - 51 př. n. l.) 

Vzhledem ke svému problematickému původu byl Ptolemaios XII. alexandrijským lidem nazýván Nothos, tedy Bastard. Spíše než vládnutí se král věnoval hraní na flétnu a orgiím a svou moc a samostatnost své země udržoval jen díky úplatkům Římu, to však vedlo k dalšímu oslabovaní již tak upadající ekonomiky Egypta. Řím rozdrtil arménského krále Tigrana, pontského vládce Mithradata a zlikvidoval seleukovskou říi. Na řadě byl Egypt a jen díky vnitřním sporům v Římě se nad Egyptem dosud nezvedl římský meč. Vztah Říma k Egyptu se stal předmětem sporů mezi římskými politiky. Pozdější triumvir Marcus Licinius Crassus chtěl v roce 65, kdy zastával úřad cenzora, učinit Egypt poplatný Římu, narazil však na odpor svého kolegy Quinta Lutatia Catulla. Ptolemaios XII. hledal podporu u Gnaea Pompeia a žádal jej o pomoc proti nepokojům, k nim v Egyptě docházelo, Pompeius mu však nevyhověl. V roce 59 za vysoký poplatek zaslaný Pompeiovi a Caesarovi dosáhl egyptský král toho, že s ním Římané uzavřeli spojenectví a přátelství. Marcus Porcius Cato Mladší obsadil na základě usnesení římského sněmu r. 58 př. n. l. Kypr.

Mladší Ptolemaios, který na ostrově vládl, spáchal sebevradu. Občané Alexandrie povaovali římskou anexi za nepřátelský akt, zaměřený proti Egyptu a vypudili Ptolemaia XII. ze země. Ten se odebral ke Catonovi, který tou dobou pobýval na Rhodu a pak odešel do Říma. Teprve po třech letech se s římskou pomocí vrátil do Egypta. Tam se krutě vypořádal se svými odpůrci, mezi nimi byli i členové jeho rodiny. V Alexandrii pak zůstal k jeho ochraně oddíl římského vojska. Nedlouho před svou smrtí ustanovil Ptolemaios XII. za svou spoluvládkyni svou dceru Kleopatru VII. (nejznámější a nejslavnějí nositelku tohoto jména) a v závěti svěřil vládu jí a jejímu bratrovi Ptolemaiovi XIII. (51 - 48 př. n. l.). Po smrti krále následovalo krátké období vlády Ptolemaia XIII., jeho brzy vystřídala Kleopatra VII. 

Zdroje: 
Michael Foss - Hledání Kleopatry 
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří 
Pavel Oliva - Svět helénismu 
Günther Klein a Norbert Dürring - Kleopatra - poslední úsměv faraónů 
Ian Shaw - Dějiny starověkého Egypta