Antický svět 

Ptolemaios I. (305 - 283 nebo 282 př. n. l.)
Po červnu roku 323 př. n. l., kdy Alexandr Veliký, po krátké, ale závratné kariéře dobyvatele světa, náhle zemřel v Babylónu, se jeho makedonští vojevůdci porvali o zbytky jeho impéria. Alexandrův vysoký důstojník, vojevůdce a přítel Ptolemaios, drsný a na slovo vzatý voják a jako mnoho dalších makedonských horalů bystrý, tvrdohlavý a lstivý, prahnul jen po dvou věcech - po Alexandrově těle a po Egyptu.

Pro člověka s dobrým úsudkem tyto věci souvisely. Bylo to právě v egyptské oáze Siva, kde Ammonovo orákulum pozdravilo Alexandra Velikého jako božího syna, bylo to tedy v Egyptě, kde začala druhá a mnohem pozoruhodnější kariéra mladého vojevůdce. Proměnila jej v zářivou mytologickou hvězdu, jež vytvořila kult hrdiny a boha, jehož obraz se stal majetkem celého světa. Ptolemaiův otec byl Lágos, příslušník urozené makedonské rodiny, jejíž věhlas stoupl až za Filipa II., kdy se Lágovou ženou stala Arsinoé, vzdáleně spřízněná s makedonským královským rodem. O Ptolemaiovi se však vyprávělo, že jeho skutečným otcem byl Filip II., čímž byl Ptolemaios v očích širokých vrstev povýšen na nevlastního bratra samotného Alexandra.

Ptolemaios zřejmě záhy po Alexandrově smrti nabyl přesvědčení o možnosti a posléze i nutnosti budovat Egypt jako samostatný stát, neboť další existence rozsáhlé Alexandrovy říše se mu jevila stále zřetelněji jako utopie. Svého cíle se snažil dosáhnout spíše jednáním než otevřenými vojenskými akcemi. Ptolemaios chtěl Egypt, nejbohatší ze všech Alexandrových dobytých území a věděl, že když bude mít v rukou Alexandrovo tělo, dodá mu to posvátnosti nového živoucího boha a stane se pro něj v této prastaré zemi neobyčejně mocným talismanem. Než se tak stalo, musel však Ptolemaios projít řadou tvrdých bojů. To byly tzv. boje diadochů. Ačkoli si tento článek klade za cíl soustředit se na Ptolemaiovce a boje diadochů zpracovává samostatný článek kolegy Chlubného, nevyhnu se bohužel popisu průběhu většiny těchto bojů, poněvadž v chaotické době po Alexandrově smrti bojoval prakticky každý s každým, a v případě Ptolemaiovců (a nejen jich) snad neexistuje konflikt, v němž by se neangažovali. Podívejme se tedy na krvavou a nepřehlednou dobu, charakteristickou inflací velkých jmen a zneužitím velkých záměrů. Na čas vratkých koalic a častých zrad, poprav, konfiskací pronásledování, pirátství, lupičství a strádání civilního obyvatelstva.

Když byli Alexandrovými nástupci určeni slabomyslný Arridaios, nevlastní Alexandrův bratr (jako Filip III.) a o něco později narodivší se Roxanin (jedna z Alexandrových žen, dcera sogdijského aristokrata Oxyarta) syn jako Alexandr IV., bylo jasné, že je třeba řešit skutečnou vládu v říši a v jejích jednotlivých oblastech. Po jednáních v Babylónu měl Perdikkás, který zastával po Héfaistiónově smrti úřad chíliarcha - králova zástupce - a jemuž prý dal Alexandr před smrtí svůj pečetní prsten, v rukou asijskou část říše. Nově byla rozdělena i správa valné části jednotlivých satrapií, kde významné postavení zaujalo několik předních Alexandrových velitelů. Jeden z nejstarších velitelů, Antigonos, obdržel Velkou Frýgii, Pamfýlii a Lykii. Eumenés, jediný Řek mezi správci satrapií (Makedonci tehdy za Řeky považováni nebyli), dostal správu hornatých maloasijských oblastí na severu a severovýchodě Paflagonie a Kappadokie, které vlastně za Alexandrova života nebyly vojensky podrobeny. Správcem Thrákie se stal Lýsimachos a byl formálně podřízen Antipatrovi, jenž byl potvrzen v úřadě vrchního velitele v evropské části říše. Ptolemaios dostal Egypt a pospíchal se ujmout správy své země. 

Ještě za Alexandrova života vypuklo povstání makedonských vojáků v Baktrii, kteří se chtěli vrátit do své vlasti. Vypukla také tzv. Harpalova aféra. Harpalos patřil mezi Alexandrovy přátele z mládí a byl pověřen správou financí. Za královy nepřítomnosti vedl rozmařilý život v Babylóně. Ze strachu před trestem uprchl v roce 324 do Řecka a hledal útočiště v Athénách. Vezl velký poklad a k dispozici měl několik tisíc žoldnéřů. Athéňané se zdráhali Harpala přijmout, odplul tedy se svými žoldnéři na jih Peloponnésu a vrátil se s nevelkým doprovodem a se svým pokladem a žádal o azyl. Makedonci žádali jeho vydání a Athéňané jej uvrhli do vězení. Harpalovi se však pomocí úplatků podařilo z vězení uniknout. Dostal se až na Krétu, kde byl jedním z velitelů žoldnéřů zabit a oloupen.

V Řecku vyvolala zpráva o Alexandrově smrti silné protimakedonské hnutí. Rhodos vyhnal makedonskou posádku a Athéňané se chystali k povstání. Ač někteří politikové upozorňovali na nedostatečnou připravenost k zahájení vojenských akcí, radikální křídlo zvítězilo a za peníze, které odcizil Harpalos, byli najímáni žoldnéři. K Athéňanům se připojili Aitólové, Fókové, Lokrové, značná část Thessalie a Peloponnésu. Spojenci obsadili Thermopyly a v bitvě u Hérakleie zvítězili nad vojskem, které ze severu přivedl Antipatros. Makedonci byli nuceni ustoupit do Lamie, kterou pak Řekové v zimě 323/322 př. n. l. marně obléhali. Aitólové záhy společný boj opustili a athénské loďstvo utrpělo dvě porážky v Egejském moři. Když se pak záhy nato do Thessalie dostavily makedonské oddíly, které z východu do Evropy přivedl - ještě na Alexandrův příkaz - Krateros, zvítězili Makedonci nad řeckými spojenci v létě roku 322 př. n. l. u Krannónu v Thessalii. Tzv. lamijská válka skončila naprostou porážkou Řeků.

Perdikkás se snažil posílit svou moc mimo jiné chystaným sňatkem s Alexandrovou sestrou Kleopatrou, jejíž první manžel (a současně strýc) épeirský vládce Alexandr již v roce 331 zahynul. Ptolemaios zatím pilně upevňoval své postavení v Egyptě a snažil se rozšířit sféru svého vlivu. Napjaté vztahy mezi nimi přerostly v konflikt, když Ptolemaios překazil Perdikkův záměr, aby byl Alexandr slavnostně pohřben ve své makedonské vlasti v Aigách. Ptolemaios dosáhl toho, že smuteční průvod, který se v roce 321 vypravil na cestu z Babylónu na západ, se v Sýrii obrátil jižním směrem a dorazil do Egypta. Hrdinovo tělo bylo dopraveno do Memfis. Zde zůstalo tělo do doby, než byla vybudována přiměřená hrobka v Alexandrově městě Alexandrii. Přenesením zůstatků do Memfisu Ptolemaios chytře vzdal poctu starému hlavnímu městu Dolního Egypta. Antipatros a Krateros, další významný Alexandrův velitel, se přidali na Ptolemaiovu stranu. Snad již tehdy byla uzavřena dohoda, že Antipatrovi bude svěřeno zastupování obou nominálních králů - Filipa III. Arridaia a malého Alexandra IV.

Obelstěný Perdikkás, který pochopil, že byl Ptolemaiem vyřazen ze hry, zaútočil na Egypt, přičemž vrchní velení v Asii svěřil Eumenovi. Na březích Nilu, v roce 321 př. n. l., než mohlo dojít k rozhodujícímu střetu, se stal Perdikkás během tažení obětí spiknutí důstojníků svého vojska, kteří se podřídili Ptolemaiovi. Ptolemaios mohl slavit vítězství. 

V téže době však dosáhl Eumenés v Malé Asii vítězství nad vojskem, které se proti němu vypravilo z Makedonie a Krateros v bitvě padl. Ostatní Alexandrovi nástupci, čili diadochové pak v Triparadeisu v severní Sýrii uzavřeli novou dohodu (nejspíše v létě roku 320 př. n. l.). Ptolemaios realisticky odmítl nabídku stát se Perdikkovým nástupcem, správcem říše se tedy stal Antipatros a velení nad vojskem v Asii získal Antigonos, který se tak stal mužem číslo dvě. Antigonovým pobočníkem a velitelem elitní jízdy se stal Antipatrův syn Kassandros. Správou důležité babylónské satrapie byl pověřen Seleukos, jeden ze tří velitelů, kteří za egyptského tažení odstranili Perdikka. Antipatros se pak s oběma králi odebral do Makedonie. 

Ani toto uspořádání se dlouho neudrželo. Roku 319 př. n. l. zemřel ve věku 79 let Antipatros. Krátce před svou smrtí určil jako svého nástupce Polyperchonta, který přišel do Makedonie jako zástupce Kratera v době lamijské války. To vyvolalo nesouhlas většiny diadochů, zvláště Kassandra, který svého otce v době jeho nemoci zastupoval. Z jeho podnětu vznikla proti Polyperchontovi koalice, k níž patřili Antigonos, Ptolemaios a Lýsimachos. Polyperchón se spojil s Eumenem a jmenoval jej správcem asijské části říše. 

Mezi Eumenem a Antigonem vypukl konflikt, který těžce postihoval maloasijské obyvatelstvo. Antigonos zvítězil nad Polyperchontovým loďstvem a kontroloval cesty vedoucí z Evropy, a tak Eumena izoloval. Ten byl nucen ustoupit do Babylónie a pak ještě dále na východ. Přestože se mu podařilo získat posily z některých východních satrapií, byl roku 316 př. n. l. poražen a popraven Antigonem. 

V Evropě probíhal v téže době boj mezi Polyperchontem a Kassandrem. Polyperchón se snažil získat na svou stranu řecké obce slibem obnovení demokracie. Pozval do Pelly Alexandrovu matku Olympias, která žila v Épeiru. Filip III. Arridaios se přiklonil na stranu Kassandra, jenž byl jmenován správcem říše místo Polyperchonta. Za této situace zasáhla Olympias a Arridaios byl zavražděn. Před blížícím se Kassandrovým vojskem hledala Olympias útočiště v Pydně a když bylo toto město obléháno, snažila se uniknout z Makedonie. Byla však dopadena a zabita a Polyperchón se uchýlil do Aitólie. V létě roku 315 se stal Kassandros vládcem Makedonie. Oženil se s Alexandrovou nevlastní sestrou Thessaloníkou a Róxanu a jejího syna Alexandra IV. dal střežit v Amfipoli. Rozšiřoval svůj vliv v Řecku, kontroloval Épeiros i Thessalii, Argos, Epidauros i část Messénie. Korinth však ovládal Polyperchontův syn Alexandr. Kassandros udržoval přátelské vztahy s thráckým vládcem Lýsimachem, záhy se však dostal do konfliktu s Antigonem, který oznámil, že přebírá vládu říše a vyzval Kassandra, aby se podrobil jeho autoritě.

Antigonos ovládl asijskou část Alexandrovy říše, stal se nejmocnějším z diadochů a hodlal Alexandrovu říši obnovit. Po vítězství nad Eumenem ovládl většinu Přední Asie včetně Babylónie. Seleukos, jenž byl podle dohody v Sýrii správcem babylónské satrapie, uprchl roku 315 před Antigonem do Egypta. Z jeho podnětu se pak Ptolemaios, Kassandros a Lýsimachos postavili proti svému dosavadnímu spojenci. 

Iniciativa byla na straně Antigona. Budoval válečné loďstvo, oblehl Tyros ve Foiníkii, získal kontrolu nad Rhodem, upevňoval své postavení v Malé Asii. Snažil se rovněž proniknout do Řecka. Uzavřel spojenectví s Polyperchontem, jmenoval ho velitelem Peloponnésu a jeho syna Alexandra pozval do Foiníkie. V létě či na podzim roku 314 př. n. l. Antigonos založil tzv. ostrovní spolek, jehož členy byly obce na Kykladských ostrovech a jehož střediskem se stal Délos. Současně vydal prohlášení o svobodě řeckých obcí. Ptolemaios se snažil Antigonovi čelit tím, že svobodu řeckých obcí rovněž proklamoval.

Ke zvratu došlo na podzim 312 př. n. l., kdy byla v bitvě u Gazy Antigonova armáda, jíž velel Antigonův syn Démétrios, poražena oddíly Ptolemaia a Seleuka. Seleukos využil vítězství k návratu do Babylónie a Antigonos usiloval o dohodu s Kassandrem a Lýsimachem. K míru roku 311 se pak připojil také Ptolemaios. Jeho vláda v Egyptě a v sousedních oblastech na území Kyrenaiky a Arábie byla potvrzena, právě tak jako Antigonovo vrchní velení v Asii. Lýsimachos měl nadále spravovat Thrákii a Kassandros byl prohlášen za velitele vojska v Evropě za nedospělého Róxanina syna Alexandra IV. Ptolemaios tak byl potvrzen jako místodržící Egypta, měl v rukou Alexandrovo mrtvé tělo a jeho nádherné nové město - Alexandrii. Pro Alexandra byl založen kult s vlastním kněžstvem. 

Uzavřenou dohodu však žádný z diadochů nebyl ochoten dodržovat. Kassandros se nehodlal smířit s tím, že by v budoucnu své postavení ztratil, a tak dal Róxanu a jejího syna zavraždit. Seleukův návrat do Babylónie pak vyvolal další intenzívní boje mezi ním a Antigonem. 

V Řecku se znovu získat moc snažil Polyperchón. Když dal Kassandros zabít malého Alexandra, postavil se Polyperchón za Héraklea, tehdy sedmnáctiletého mladíka, který se prý narodil ze svazku Alexandra Velikého s perskou aristokratkou Barsinou. Polyperchón získal pro tento záměr podporu hlavně v Aitólii a vybudoval početné vojsko. Kassandros byl nucen s ním jednat a podařilo se mu uzavřít tajnou dohodu, podle které Polyperchón dostal zpět majetek, který mu byl v Makedonii zabaven a byl jmenován velitelem makedonského vojska na Peloponnésu. Héraklés pak následoval Róxanu a Alexandra do podsvětí.

I těm diadochům, kteří měli na východě obrovská území a dost svých starostí, velice záleželo na dění v mateřském Řecku a v egejské oblasti. Ptolemaios využil Antigonova zaneprázdnění ke zvyšování svého vlivu v egejské oblasti. Nejprve se uchytil na západním pobřeží Malé Asie - v Kárii a na ostrově Kósu a roku 308 přistály jeho lodě na ostrově Andru a pak na korintské šíji. Do Sikyónu a do Korinthu byly dosazeny ptolemaiovské posádky. V další expanzi se mu již nedařilo a uzavřel dohodu s Kassandrem o sférách vlivu. O kontrolu obcí v mateřském Řecku usiloval i Antigonos. Roku 307 zahájilo Antigonovo vojsko novou iniciativu na západě. Antigonův syn Démétrios v rámci této iniciativy vypudil Kassandrovy oddíly z Attiky a Megary a porazil roku 306 př. n. l. silnou Ptolemaiovu flotilu u kyperské Salamíny. Pak přijali Antigonos a jeho syn královský titul, aby tak dokumentovali svůj nárok na vládu v celé říši. V tom je následovali další diadochové, včetně Ptolemaia, který tak učinil roku 305 př. n. l. Po ovládnutí Kypru chtěli Antigonos a Démétrios rozhodnout válku útokem na Egypt, tento útok však ztroskotal.

Démétrios se pak vypravil proti Rhodu, který si snažil udržet svou autonomii, kterou získal po smrti Alexandra Velikého. Po uzavření mírové smlouvy mezi diadochy roku 311. př. n. l. udržoval Rhodos čilé styky s Egyptem a nechtěl se podílet na konfliktu mezi helénistickými vládci. Proto odmítl Démétriovu žádost o poskytnutí lodí na výpravu proti Kypru. Z obavy před zákrokem vyslovil ochotu jeho akci podporovat, nepodrobil se však požadavku, aby vpustil jeho lodě do svého přístavu a aby mu vydal sto předních občanů jako rukojmí. Démétrios pak nasadil proti Rhodu své obléhací stroje, jejichž používání mu vyneslo přídomek Poliorkétés (obléhatel měst), nebyl však s to odpor obránců zdolat. Pomoc Rhoďanům poskytli diadochové soupeřící s Antigonem, především Ptolemaios. Nakonec byl roku 304 př. n. l. Démétrios přinucen uzavřít kompromis - dostal požadovaný počet rukojmí, musel však uznat autonomii Rhodu. Rhoďané postavili diadochům, kteří jim pomáhali, sochy a zavedli kult Ptolemaia jako spasitele obce. Později ve svém přístavu postavili obrovskou sochu boha Hélia, která byla jedním ze sedmi divů světa.

Démétria k ukončení aktivity na Rhodu nutila mimo jiné i situace ve vlastním Řecku. Tam Kassandros, tentokrát ve spolupráci s Polyperchontem, rozšiřoval své pozice. Démétrios nejdříve zasáhl v Euboii a v Boiótii, přinutil Kassandrovo vojsko k ústupu za Thermopyly a uzavřel spojenectví s Aitóly. Úspěšné bylo i Démétriovo tažení na Peloponnés a podařilo se mu také vyhnat ptolemaiovskou posádku ze Sikyónu. V roce 302 svolal Démétrios Řeky do Korinthu, kde byl prohlášen vládcem Řecka. Démétrios tak navázal na politiku Filipa II. a Alexandra Velikého. Cílem Antigona a Démétria bylo - jak jinak - ovládnout celou říši založenou Alexandrem Velikým. 

Kassandros, který se marně snažil uzavřít příměří, se obrátil na pomoc k ostatním diadochům. Lýsimachos se za podpory Kassandrova vojska vypravil do Malé Asie a získal na svou stranu řadu obcí, mimo jiné Efesos. Antigonos byl nucen spěšně vytáhnout ze Sýrie proti Lýsimachovi, a když se dozvěděl, že se z východu blíží početná Seleukova armáda, odvolal Démétria z Thessalie do Malé Asie. Démétrios ovládl Efesos i některé obce na Helléspontu. Vojsko Antigona a Démétria se utkalo s armádou Lýsimacha a Seleuka roku 301 u Ipsu ve Frýgii. Antigonos a Démétrios měli početní převahu, ale jejich protivníci je - díky Seleukovi - předčili, v počtu válečných slonů. Střet skončil vítězstvím Lýsimacha a Seleuka. Antigonos, jemuž bylo již 80 let, v boji padl. Této rozhodující bitvy se Ptolemaios neúčastnil, ale pospíšil si a ještě před bitvou obsadil jižní Sýrii, kterou odmítl odevzdat Seleukovi. Vychytralý Ptolemaios tak získal i převážnou část loďstva Démétria Poliorkéta, jehož základna byla ve foinickém Sidónu. Ptolemaiovské loďstvo ovládlo i Kypr.

Vítězové si rozdělili území v Asii, které do té doby kontroloval Antigonos. Převážnou část Malé Asie získal Lýsimachos, severní Mezopotámie a severní části Sýrie se zmocnil Seleukos. Démétriovi zůstalo i po porážce silné loďstvo, ale jeho postavení bylo otřeseno. V řeckých obcích získávali pozice stoupenci Kassandra a Démétrios se mohl opřít jen o svou posádku v Korinthu. Démétrios řízení zbytku svého panství v mateřském Řecku svěřil svému mladému švagrovi Pyrrhovi (náš starý známý z římských dějin), jenž byl roku 302 vypuzen z Épeiru a sám vedl boj proti Lýsimachovi na Thráckém Chersonésu. 

Aby byl zmatek úplný, Lýsimachos navázal ve snaze o posílení svých pozic v Malé Asii kontakty s Ptolemaiem, který odmítal vyklidit jižní Sýrii, kterou obsadil ještě před bitvou u Ipsu, což nelibě nesl Seleukos. Seleukos tedy hledal sblížení s Démétriem. Obě tato nová spojenectví byla potvrzena dynastickými sňatky. Démétrios využil svatby své dcery Stratoníky se Seleukem k demonstraci námořní síly. Hrozící konflikt mezi ním a Ptolemaiem skončil smírem, který zprostředkoval Seleukos. Démétrios musel poslat do Egypta rukojmí, mezi nimiž byl i Pyrrhos. Podle uzavřené dohody se měla stát Ptolemaiova dcera Ptolemais Démétriovou chotí. K realizaci tohoto sňatku došlo však až o mnoho let později.

Nejspíše na jaře roku 297 zemřel Kassandros a o několik měsíců později i jeho nejstarší syn a nástupce Filip IV., což vedlo k nové ofenzívě Démétria v Řecku. Vdova po Kassandrovi, Thessaloníké pak prosadila rozdělení správy země mezi její další dva syny - Antipatra a Alexandra. Oba byli nezletilí, vládla tedy jako poručnice místo nich.

Démétrios okamžitě ožil a zmocnil se několika obcí na Peloponnésu a po delším obléhání ovládl Athény. Pak se vypravil proti Spartě a po vítězství u Mantineie v Arkadii pronikl hluboko na území Lakónie. Tažení však nedokončil, neboť se mu naskytla nečekaná příležitost na severu. Tam dal starší Kassandrův syn Antipatros zavraždit svou matku, která prý stála na straně jeho bratra Alexandra. Alexandr se obrátil pro pomoc jednak na Pyrrha, jenž se mezitím za Ptolemaiovy podpory vrátil do Épeiru, jednak na Démétria Poliorkéta. Pyrrhos vtrhl do Makedonie a přinutil Antipatra k ústupu, Antipatros pak nalezl útočiště u Lýsimacha, s jehož dcerou se krátce předtím oženil. Část makedonského území Pyrrhos anektoval a připojil ke svému épeirskému království. Alexandr vyšel Démétriovi vstříc k severnímu úpatí Olympu s tím, že již jeho pomoc nepotřebuje. Démétrios vybídl Alexandra, aby ho se svým oddílem doprovodil na cestě do Thessalie. Pak dal Alexandra zavraždit a sám získal makedonský trůn. A sotva se jeho moc trochu etablovala, stalo se jeho cílem získat území, které kdysi ovládal on a jeho otec v Asii a připravoval vojenské tažení na východ. Sen o velké Alexandrově říši strašil v hlavách dál.

Jak už se stalo zvykem, vznikla nová koalice diadochů, tentokrát zaměřená proti Démétriovi. Ze severu zaútočil Lýsimachos, k diadochům se přidal ze západu i Pyrrhos a ptolemaiovské loďstvo vplulo do Egejského moře. Pod tímto tlakem byl Démétrios přinucen uprchnout z Makedonie. Ptolemaiovo loďstvo pak poskytlo pomoc vzbouřeným Athénám, které obléhal Démétrios, vypuzený z Makedonie. Egyptské loďstvo zaujalo postavení u kykladského ostrova Andru a jeho velitel Sóstratos přiměl Démétria k uzavření míru. Démétrios uzavřel mír i s Pyrrhem, který dorazil do Athén až po skončení bojů. Pak přenechal velení svých oddílů v Řecku svému synovi Antigonovi Gonatovi a vypravil se do Malé Asie proti Lýsimachovi. V Mílétu se oženil podle staré dohody s Ptolemaiovou dcerou Ptolemais. Ovládl celou řadu obcí v Malé Asii, včetně Sard. I když se mu podařilo odrazit útoky Lýsimachových oddílů, dostal se do zásobovacích potíží a na obtížných pochodech napříč Malou Asií utrpěl značné ztráty. V Kilikii a posléze v severní Sýrii se dostal do konfliktu se Seleukem. Ten svého někdejšího spojence donutil v zimě 286/285 př. n. l. ke kapitulaci a Démétrios pak žil v Seleukově zajetí až do své smrti v roce 283.

Lýsimachos snadno obnovil svou nadvládu nad řeckými obcemi v Malé Asii, zvítězil nad Antigonem Gonatem a porazil také Pyrrha, jenž se musel stáhnout do Épeiru. Lýsimachos tak ovládl celou Makedonii a Thessalii. 

Nyní se konečně dostáváme k činnosti Ptolemaia I. v samotném Egyptě. Ptolemaios se z místodržícího stal králem, vzal na sebe obvyklou roli faraóna a přivlastnil si všechna stará privilegia, náležící k tomuto titulu. Stal se Ptolemaiem I. Sótérem. Sótér znamenalo spasitel a tím, že přijal tento čestný titul, se prohlásil za muže, který zachránil Egypt před nenáviděnou vládou Peršanů a vrátil, jak bylo uvedeno na stéle egyptskému bohu Hórovi "od tohoto dne navždy všechny vesnice, všechna města, všechna pole a všechen lid." V Ptolemaiovi získal Egypt vynikajícího panovníka, jemuž vděčil za pevné základy velmocenského postavení země v celém Středomoří. Povznesl také hospodářství, za Peršanů zanedbané, které podřídil kontrole a centralizaci. Učinil Alexandrii svou rezidencí a povznesl ji svou přízní k umění na kulturní centrum tehdejšího světa. Za jeho vlády pravděpodobně začala výstavba majáku na ostrově Faros, jednoho ze sedmi divů světa. Dal postavit nádherné muzeum - Múseion, a skvělou knihovnu.

Ptolemaios II. Filadelfos (Milující sestru , 284 - 246 př. n. l.) 
Byl synem Bereniké, druhé manželky Ptolemaia I., který ho v roce 285 př. n. l. přijal za spoluvladaře.

Ptolemaiův syn z prvního manželství s Eurydikou Ptolemaios Keraunos byl již dříve z nástupnictví vyřazen a nalezl útočiště u Seleuka. Mezi posledními žijícími diadochy Seleukem a Lýsimachem vypukla válka. V bitvě u Kúrúpedia západně od Sard na jaře roku 281 př. n. l. Lýsimachos padl a jeho vojáci se podřídili Seleukovi. Dalším Seleukovým cílem bylo získat vládu v Makedonii. Když ale vystoupil z lodě na evropském břehu Helléspontu, byl zavražděn. Strůjcem tohoto činu se stal Ptolemaios Keraunos, protože patrně těžce nesl, že mu Seleukos neposkytl slibovanou pomoc v jeho snaze zmocnit se vlády v Egyptě. Pak se stal Ptolemaios Keraunos makedonským králem. Nejspíše na podzim 281 př. n. l. zvítězil v námořní bitvě nad Antigonem Gonatem, synem Démétria Poliorkéta a potom uzavřel mír se Seleukovým nástupcem Antiochem I. a épeirským vládcem Pyrrhem. V únoru roku 279 př. n. l. pak Ptolemaios Keraunos padl v bitvě proti Keltům, pronikajícím na makedonské území.

Po zapuzení své první manželky Arsinoy I., dcery Lýsimacha (kvůli podezření ze spiknutí), se Ptolemaios II. oženil roku 278 př. n. l. se svou o osm let starší vlastní sestrou Arsinoou II. Ta víc než dokázala, že Ptolemaiovci nejsou žádní beránci a vytyčila svým nástupcům směr, kterým se v budoucnu budou řešit rodinné neshody. Arsinoé II. byla nejdříve provdána za Lýsimacha. Ve prospěch svých tří synů nechala popravit jeho syna z prvního manželství. Po Lýsimachově smrti utekla do makedonské Kassandrey a byla krátce chotí svého nevlastního bratra Ptolemaia Kerauna. Potom, co Keraunos nechal zavraždit její syny Lýsimacha a Filipa, přičemž nejstaršímu Ptolemaiovi se zdařilo uniknout, prchla sama přes Samothráké do Egypta. Pak si teprve vzala Ptolemaia II. a oba se nechali uctívat jako božští sourozenci. Tím byl v dynastii zaveden incest jako princip, stejně jako brutální odstraňování politické konkurence.

Ptolemaios II. prohlásil své rodiče za bohy (Theokritos o něm řekl, že byl prvním Řekem, který něco takového udělal) a v této situaci bylo jeho božství nasnadě. Dal Alexandrovy pozůstatky dopravit do Alexandrie, kde se intenzívně rozvíjel kult zesnulého panovníka jako zakladatele města i jako předchůdce ptolemaiovské dynastie. 

Pokračoval v politice svého otce a upevňoval a zdokonaloval mechanismus státní byrokracie k efektivnějšímu řízení a spravování země. Z dob vlády Ptolemaia I. a II. existuje největší počet dokladů o tzv. ostrovním spolku. Na ostrovech v Egejském moři je doložen také kult obou vládců a finanční úředník (oikonomos) tohoto sdružení byl pod kontrolou ústřední správy v Alexandrii. V roce 278 př. n. l. byl v Alexandrii na počest deifikovaného Ptolemaia I. Sótéra založen festival Ptolemaiovců. Festival se konal každé čtyři roky a jeho součástí byly hry, průvody a slavnosti, které řecky mluvící Alexandrijci tak milovali. Přestože to byla oslava egyptského náboženského kalendáře, byla podle všech známek inspirována Řeky. 

Ptolemaios II. dále posílil egyptské panství a takticky využíval současného oslabení seleukovské Sýrie. Jeho říše zahrnovala kromě části syrského území Fénicii a Arábii, Etiopii, Kyrenaiku, význačné oblasti v Malé Asii i některé ostrovy v Egejském moři. I on byl veden snahou získat Egyptu přední místo mezi helénistickými státy. První Ptolemaiovci vesměs kladli důraz na silné loďstvo, země tak v době svého vrcholného rozmachu ve 3. stol. př. n. l. připomínala námořní impérium, závislé na síle a pohyblivosti loďstva. Postoj k Sýrii a Makedonii byl založen na úsilí omezovat soustavně vliv těchto konkurenčních mocností. Hlavní překážku spatřovali Ptolemaiovci v Seleukovcích, kteří sledovali analogické cíle. Napětí mezi nimi přerostlo v řadu válečných konfliktů (tzv. syrské války). Velmocenské snahy Ptolemaia II. se neuskutečňovaly přímočaře a král musel překonávat i závažné neúspěchy a těžkosti. 

Ve snaze rozšířit svůj vliv v egejské oblasti i na pobřeží Malé Asie vyvolal Ptolemaios II. tzv. první syrskou válku, která vypukla nejspíše roku 274 př. n. l. Ptolemaiovské loďstvo proplulo úžinami až na jihozápadní pobřeží Černého moře. Antiochos I. však podnikl protiútok a egyptský král byl nucen bránit území své země. Postavil se proti němu i jeho nevlastní bratr Magás (syn Bereníky z jejího prvního manželství), jenž byl pověřen správou Kyrenaiky již za vlády Ptolemaia I. Magás chtěl získat nezávislé postavení na vládě v Alexandrii, dokonce v Kyréně razil své vlastní mince. Stal se spojencem Antiocha I. a toto spojenectví bylo posíleno sňatkem, jež Magás uzavřel s Antiochovou dcerou Apamou. Přesto, že první syrská válka nepřinesla očekávané výsledky, si Ptolemaios II. i nadále udržoval hegemonii v ostrovním spolku. 

Ve vlastním Řecku projevoval ptolemaiovský dvůr přízeň všem Řekům, ale se zvláštními sympatiemi sledoval jednání těch, kteří prosazovali protimakedonské cíle. Ve snaze oslabit vliv makedonského krále Antigona Gonata podporoval boj dvou nejvýznamnějších obcí v Řecku - Athén a Sparty proti makedonské říši. V této, tzv. Chremónidově válce operovalo ptolemaiovské loďstvo v těsné blízkosti attického pobřeží a dokonce získalo opěrné body na pevnině. Po porážce nalezli hlavní strůjci protimakedonského odboje v čele s Chremónidem útočiště v Egyptě. 

Nástupce Antiocha I. Antiochos II. se nechtěl smířit s tím, že egyptský král podporoval boj pergamského vládce Eumena I. proti seleukovské říši a vyvolal další konflikt - druhou syrskou válku. Na straně Antiocha II. stál Rhodos, jehož loďstvo uštědřilo v námořní bitvě u Efesu (asi v roce 256 př. n. l.) porážku ptolemaiovské flotile, jíž velel Chremónidés. Na stranu Seleukovců se postavil i Antigonos Gonatás, jenž se chtěl pomstít za egyptskou pomoc Athéňanům v Chremónidově válce. V separátním míru uzavřeném roku 255 s Antigonem Gonatem se Ptolemaios II. vzdal své hegemonie v tzv. ostrovním spolku v Egejském moři. Na základě mírové smlouvy z roku 253 uznal Antiochos II. ptolemaiovskou nadvládu v jižní Sýrii a Ptolemaios II. rezignoval na své pozice na západním pobřeží Malé Asie. 

Ostrovní spolek, který se v polovině 3. století rozpadl, byl obnoven až kolem roku 200 pod hegemonií Rhodu. Ptolemaiovská základna se udržela na Théře a významným opěrným bodem egyptského loďstva se stal Itanos na východním pobřeží Kréty. Tyto předsunuté pozice udrželi egyptští vládci až do třicátých let 2. století př. n. l. V Řecku se těšil přízni Ptolemaia II. Arátos ze Sikyónu, jenž se stal vůdčím politikem achajského spolku.

Ptolemaios II. vystihl mezinárodní význam sílící římské moci. Výměna diplomatických poselstev mezi Římem a Egyptem, k níž došlo roku 273 př. n. l., vytvořila základ přátelských politických kontaktů, které posilovaly Egypt i Řím v jejich poměru k Makedonii a Sýrii. 

K těžkostem, kterým Ptolemaios II čelil, patřilo osamostatnění Kyrenaiky, kterou se mu však podařilo získat zpět diplomatickou cestou. Magás zasnoubil svou dceru Bereníku se synem Ptolemaia II. Když však Magás zanedlouho zemřel, jeho vdova se postavila proti opětovnému spojení Kyrenaiky a Egypta, pozvala do Kyrenaiky Démétria, nejmladšího syna Démétria Poliorkéta (z manželství s Ptolemais) a Bereníku s ním zasnoubila. Démétrios, označovaný Kalos (Krásný) vládl jen krátkou dobu (250 - 249 nebo 248 př. n. l.). Bereníké ho dala zavraždit a stala se, podle původní dohody, stvrzené jejím otcem manželkou Ptolemaiova syna a nástupce - Ptolemaia III.

Údajně, když se přiblížil okamžik smrti Ptolemaia II., tento obtloustlý, třiašedesátiletý muž, sužovaný dnou, pohleděl z okna svého paláce v Alexandrii a uviděl odpočívat na břehu kanálu skupinu chudých egyptských dělníků, kteří spokojeně pojídali svých pár soust. Hořce prý si postěžoval na těžký osud krále a nepřál si mít o nic víc starostí než jeho nejprostší poddaný.

Ptolemaios III. Euergetés (Dobrodinec, 246 - 222 př. n. l.)
Syn a nástupce Ptolemaia II. se zasloužil o největší územní rozmach říše. Třetí konflikt se Seleukovci vypukl kvůli další Bereníce, tentokrát šlo o vlastní sestru Ptolemaia II. Antiochos II. se rozvedl se svou manželkou (a sestřenicí) Láodikou a oženil se s touto Bereníkou. Krátce před smrtí se však se svou ženou smířil, za svého nástupce určil jejich společného syna Seleuka II. a vyloučil tak z nástupnictví chlapce, kterého měl s Bereníkou. Oheň byl na střeše. Ptolemaios III. dal Bereníce k dispozici loďstvo, které mělo základnu na Kypru a vypravil se s flotilou do severní Sýrie, kde obsadil přístavní Seleukeiu. Odtud se odebral do seleukovského sídelního města Antiochie na Orontu a místní úředníci i vojáci přijímali egyptského vládce s poctami. Ptolemaios pronikl až do Babylónie, ale stoupenci Láodiky mezitím zavraždili Bereníku i jejího syna. To, spolu s povstáním v Egyptě, vyvolaném zvýšeným daňovým břemenem v souvislosti s náklady na asijské tažení a neúrodou kvůli malým záplavám, přinutilo Ptolemaia k návratu do Egypta. Vrátil se však se značnou kořistí a zajistil si pozice v severní Sýrii, Kilikii, Kárii, v iónských městech na západním pobřeží Malé Asie a dokonce i na evropském pobřeží Helléspontu.

V Řecku Ptolemaios III. pokračoval v politice svého otce. Podporoval rozvoj achajského spolku a posílal finanční příspěvky Arátovi ze Sikyónu, čímž sledoval oslabení makedonského vlivu v Řecku. Přátelské vztahy udržoval i s Athéňany, kde byly k jeho poctě zřízeny slavnosti a vybudováno gymnasion. Když se achajský spolek, čelící expanzi Sparty, podřídil Makedonii, stál na straně spartského krále Kleomena III. a po jeho porážce Makedoňany mu v roce 222 poskytl azyl v Egyptě. Za jeho vlády byla v Kyrenaice založena dvě přístavní města, Ptolemais a Bereníké (dn. Benghází).

Ptolemaios IV. Filopatór (Milující otce, 222 - 205 př. n. l.)
Za vlády Ptolemaia IV., syna Ptolemaia III., se změnila vnitřní i zahraniční situace způsobem, který znamenal konec předchozího rozmachu. Snížil se mezinárodní vliv Egypta, v zemi se projevovaly hospodářské těžkosti a královská moc slábla. Ptolemaios IV. nejprve vládl společně s matkou. Za jeho vlády měl značnou moc první ministr Sósibios, z jehož podnětu byli zbaveni života přední členové královské rodiny - králova matka Bereníké, jeho bratr Magás a strýc Lýsimachos byli zavražděni. Rovněž měl významný podíl na smrti Kleomena III., který po nezdařeném povstání proti Sósibiovi spáchal sebevraždu. Kleomenovy děti, matka a ženy z jeho okolí byly bez výjimky odstraněny. 

Ptolemaios IV. byl záhy nucen čelit útoku Antiocha III. Průbojný seleukovský vládce sice zpočátku dosahoval v této čtvrté syrské válce (221 - 217 př. n. l.) výrazných úspěchů, jeho tažení však skončilo v bitvě u Rafie v roce 217 př. n. l. Značnou zásluhu o vítězství ptolemaiovských zbraní měl Sósibios, jenž velel pěchotě. Tento úspěch nepřinesl trvalý zisk. Egypt si sice udržel jižní Sýrii, ale nebyl již schopen průbojnému Antiochovi III. zabránit v opětném upevnění syrských pozic na východě.

Do poměrů v mateřském Řecku zasahoval Ptolemaios IV. v menší míře než jeho předchůdci. Byl jedním ze zprostředkovatelů míru v Naupaktu v roce 217 př. n. l. mezi aitólským spolkem a makedonským králem Filipem V. a jeho spojenci (tzv. spojenecká válka). Udržoval přátelské styky se syrákúským vládcem Hierónem III. V konfliktu mezi Římem a Karthágem v druhé punské válce obezřetně zachovával neutralitu, přes všechny pokusy získat Egypt do protiřímské koalice. To vyhovovalo Římanům a napomohlo jejich vítězství.

Ptolemaios IV. pak ztratil i možnost působit na poměry v Řecku, kde došlo ke střetnutí aitólského spolku s Makedonií. Marně se snažil spolu s představiteli Rhodu, Chiu a Athén přispět k zakončení bojů mezi Aitóly a makedonským králem Filipem V. v průběhu první makedonské války. Smrtí Ptolemaia IV. skončila doba velmocenského i hospodářského rozkvětu Egypta.

Navazující článek: Úpadek ptolemaiovského Egypta