Antický svět 

Poté, co si Alexandr upevnil postavení ve své domovině, vyrazil na tažení, kterým dobude téměř celý tehdy známý svět. Vyrazil zjara roku 334 před n.l. s vojskem čítajícím 30 000 pěšáků, nějaké množství lehké pěchoty, lukostřelců a asi 5000 jezdců. S touto silou chtěl Alexandr porazit říši, která dokázala postavit do pole snadno přes milion mužů, i když pravda méně kvalitních než Makedonci.

Prvním problémem, na který Alexandr narazil bylo překonání Helléspontu, který strážila perská flotila. Naštěstí pro Makedonce na ně vůbec nezaútočila a nechala všechny vojáky přeplavit úžinu beze ztrát. Makedonský král tak překročil Evropu, kterou už neměl nikdy spatřit.

Vojsko zamířilo nejprve k dávno zničené Tróji, kde uctil památku trojských hrdinů (Homérovy eposy Alexandr nesmírně miloval). Poté vytáhl Alexandr na sever k Dardanelám a poté zabočil na východ, kde svedl vítěznou bitvu u řeky Gráníku. Po této první z dlouhé řady Alexandrových úspěšných bitev proti Peršanům se vydali Makedonci do Sard. Zde mu místní Lýdové otevřeli brány a vydali mu i městský poklad značné ceny, který po nějakou dobu zažehnal Alexandrovy finanční problémy. Stejně jako Sardy získali Makedonci i slavný Efesos, kde při první zmínce o Alexandrovi zlynčovali perské velení města a otevřeli brány. 

Anabáze pokračovala do Kárie, kde ho vyhnaná panovnice Ada adoptovala a poprosila ho o pomoc při znovudobytí jejích práv. Alexandr tedy táhl k centru země, městu Milétos. Velitel města chtěl nejdříve kapitulovat, ale poté se dozvěděl o posilách, které jsou na cestě a opevnil se. Alexandr šikovně umístil svou flotilu 160 lodí na velmi výhodné místo, čímž zbavil opozdivší se perskou flotilu se 400 loďmi výhody. Parmenión, Alexandrův nejvyšší velitel, naléhal na svedení bitvy na moři, ale Alexandr to odmítl a vzal město útokem. Zde najal část poražených obhájců (u Alexandra, který obdivoval statečnost, častý jev), rozpustil svou flotilu, na kterou neměl peníze a vydal se k Halikarnássu. Město disponovalo značným opevněním a navíc jedním z jeho velitelů byl Memnón, vrchní velitel všech řeckých žoldnéřů v perských službách, velmi schopný muž.

Alexandr se připravil na dlouhé obléhání. Nejdříve dal zasypat příkop před hradbami hlínou, aby mohl přisunout své obléhací stroje. Výpady posádky nic nezmohly, a tak byl brzy úkol hotov. Arriános píše, že poté se díky chlubivosti dvou makedonských vojáků málem podařilo města dobýt, ale obránci nakonec improvizovaný úder zastavili. Situace Halikarnássu však začala být kritická. Dalším útokem měl Alexandr města už i dobýt, ale údajně zastavil své vojáky, aby zabránil zkáze města a čekal na mírové návrhy. Místo toho však Peršané a řečtí žoldnéři zapálili město a části se podařilo uprchnout, včetně Memnóna. Po dobytí města pustil Alexandr na dovolenou všechny vojáky, kteří se oženili těsně před výpravou, což bylo jak populární, tak prospěšné. Alexandr se dozvěděl i o nabídce perského vládce Dáreia svému stejnojmennému příbuznému, aby jej zabil. Alexandra však nepopravil, ale uvěznil, neboť neměl důkazy. Poté vytáhl a v podstatě bez bojů si podrobil celou Malou Asii, kde také strávil zimu.

Zde rovněž dorazil také do města Gordion, kde se nacházel slavný gordický uzel uvázaný kolem oje vozu. Někteří historici tvrdí, že jej Alexandr rozťal mečem, jiní zase hovoří o tom, jak král našel skrytý konec a uzel rozvázal. Každopádně věštba tvrdila, že kdo dokáže rozvázat uzel, dobije Asii. 

Mezitím se perský (vele)král Dareios III. konečně odhodlal k akci. Tento muž měřící na svou dobu neuvěřitelných 195 centimetrů, nebyl žádným důstojným protějškem muže Alexandrova kalibru, byl nerozhodný, měkký. Porážka u Gráníku je řádně vystrašila, a tak mu trvalo více než rok, než sebral vojsko a postavil se Alexandrovi do pole. Jeho víra ve vítězství dostala značnou trhlinu, když se dozvěděl o smrti Memnóna. Každopádně došlo k bitvě u Issu, kde byli Peršané opět krutě poraženi a Dareios sotva uprchnul, Alexandr získal jeho královský vůz, šat i zbraně. K jeho kořisti patřil mimo jiné i Dareiův harém s královou matkou Sisygambis. Z té se stala Alexandrova oddaná přítelkyně i přes incident, kdy při prvním setkání poklekla před Héfaistiónem (Alexandrův homosexuální partner, ale také skvělý velitel) místo Alexandra. Makedonský král se vůbec k celé rodině Dareia choval velice dobře.

Po bitvě netáhl Alexandr v patách Dareiovi do centra říše, ale směrem na jih do Foinikie, Judeje a Egypta. Předtím se Dareios pokusil svou rodinu za obrovskou sumu (10 000 talentů - Alexandr měl na začátku své vlády asi 200 talentů) vykoupit, ale Alexandr mu odepsal, že přijme jedině tehdy, až se perský velekrál stane jeho vazalem. Alexandr tedy táhl na jih. Parmenión v čele samostatného vojska získal Damašek, kde si perští šlechtici i Dareios táhnoucí do bitvy nechali "v bezpečí" své peníze. Alexandrovi padl do rukou obrovský poklad, mnohem větší než ten ze Sard. Město Sidón ve Foinikii kapitulovalo bez boje, ne však Tyros. Tato masivní pevnost stála na ostrově a měla mnoho lodí i lidí připravených hájit město. Hradby dosahovaly prý výšky 50 metrů na pevninské straně.

Alexandr dal stavět násep k ostrovu, kde ležel Tyros. Zároveň znovu začal shánět flotilu a dal dohromady 200 lodí (120 jich bylo z Kypru, který nedávno svrhl perskou nadvládu). Tímto množstvím lodí uzavřel tyrskou flotilu v přístavu. Začalo nejgigantičtější obléhání, jaké kdy Alexandr vykonal. Používal zdroje z celé Foinikie, z Kypru i Řecka. Bombardoval hradby z lodí, kterým se Tyřané obratně pokoušeli zamezit v pohybu a znemožnit jejich ukotvení. Nakonec dostal své lodě Alexandr až k městu a i hráz se začala blížit k hradbám. Tehdy použili Tyřané rozžhavený písek proti vojákům, kteří umírali za strašných bolestí a zpomalili tak další postup. Nakonec byl Tyros dobyt především z lodí, jejichž posádky překonaly hradby na mořské, slabší straně. Obléhání trvalo půl roku, nakonec bylo 30 000 Tyřanů zajato, 6000 zabito a 2000 ukřižováno (ti byli ale zřejmě už předtím mrtví). Makedonci měli ztratit celkem na 400 mužů.

Tehdy mu poslal Dareios další poselství, ve kterém mu nabízel jak výkupné za svou rodinu, tak i země až k Eufratu, spojeneckou smlouvu a ruku své dcery. Došlo i k slavnému dialogu, který dokresluje Alexandrovu osobnost. V reakci na nabídku prý Parmenión řekl: "Já bych to vzal, být tebou, Alexandře." Alexandr odpověděl: "Kdybych já byl tebou, taky bych to vzal. Jenže já jsem Alexandr."

Makedonci táhli dál, do Egypta. Posledním místem odporu, na které Alexandr cestou narazil, byla pevnost Gaza. Ta měla výhodnou polohu, ale pro Alexandra nebyla závažným problémem. Po dvou měsících Gaza padla, i když Alexandra málem zabil voják, který se vzdal a poté vytáhl dýku a i rána do ramene ze samostřílu se ukázala jako vážné zranění. Další tažení do Egypta už ani tažením nebylo, Peršané kapitulovali a Egypťané udělali z Alexandra faraóna a svého zachránce. Alexandr v Egyptě založil veliké město a pozdější centrum země, přístav nazvaný po něm Alexandrie. Toto město zůstalo největším ze všech četných měst založených Alexandrem Velikým. Na závěr své egyptské cesty zavítal ještě Alexandr poněkud riskantně do svatyně Amona v Siwahu na západě Egypta, kde cestou moc nechybělo, aby zahynul. Poté opustil řecký svět a vydal se vstříc Persii.

Psal se červenec 331 před n.l., Alexandrovi bylo 25 let a on vyrazil na východ od Mezopotámie vyzvat k boji Persii. Dareiova vojska stála za Tigridem. Dareios vyslal jisté síly, aby zastavili Alexandra při překračování řeky, ale Alexandr je obelstil, překročil řeku a Peršané ustoupili bez boje. Tigris, velmi prudkou řeku, překročil Alexandr bez jediné ztráty - postavil do řeky dvě řady jezdců, první, aby rozbíjela proud, druhou, aby zachraňovala vojáky, které by spláchla voda a pak s pěchotou přešel sám. Brzy poté došlo k zatmění měsíce, což bylo pro starověkého člověka děsivé znamení (Alexandr věděl, jak vzniká, ale stejně vojáky uklidnil pomocí věštců). Poté došlo k obrovské bitvě u Gaugamély, kde Alexandr rovněž vyhrál a definitivně tak porazil Dareia a jeho satrapy. 

Po bitvě se Dareios vydal na sever, horským terénem, do Ekbatany, což bylo letní sídlo perských králů. Tímto manévrem uvolnil Alexandrovi cestu na Babylón, čehož Alexandr využil a táhl s celým vojskem vstříc městu. To disponovalo obrovsky pevným opevněním, které by snad odolalo i dělostřelectvu 19.století. Alexandr však opět nemusel použít ani vojáka, město kapitulovalo bez boje.

Alexandr kromě jiných pokladů našel i státní pokladnici, a tak se mohl projevit jako štědrý muž - dal svým vojákům dvojměsíční žold navíc, uspořádal mohutné hry a zdržel se v Babylóně více než měsíc. Poté vtáhl do Sús, kde našel 40 000 talentů ve stříbře a stejné množství dareiků ve zlatě - fantastické bohatství na tehdejší (i dnešní) dobu. Poté se Alexandr rozhodl jít do Persepole. Cestou narazil poprvé od Gaugamély na odpor. Kmen Uxiů byl poražen a jen přátelství kmenového náčelníka se Sisygambis zabránilo vyhnání celého kmene. 

Na cestě do Persepole potkal Alexandr zástup tisíců řeckých maloasijských otroků, kteří uprchli a šli novému vládci naproti. Všichni z nich byli zmrzačení, většinou s usekanými údy, které nepotřebovali při práci. Alexandr je zaopatřil a příštího dne vtáhl do Persepole, obřadního hlavního města říše. Alexandr vydal svým mužům město v plen. Dareios přezimoval v Ekbataně naprosto v klidu a nečinil žádné přípravy na válku, takže si Alexandr dovolil i výlet k náhrobku Kýra Velikého. Po návratu však došlo k tomu, že Alexandr zapálil persepolský palác, byť možná chtěl oheň po chvíli uhasit. Byl to jeden z mála skutečně barbarských činů Alexandra a dodnes se historici přou, jaký měl důvod - možná za tím byl alkohol.

Alexandr se po zimě vydal ve stopách Dareia, kterého chtěl dopadnout. Do Ekbatany dorazil příliš pozdě, ale opět se zmocnil obrovského množství peněz. Dareios se odsunul směrem na sever spolu s 30 000 vojáky, kteří mu zbyli jako doprovod. Hlavní část zbývajícího vojska tvořili muži z Baktrie pod velením Béssa. Tento muž spolu se schopným velitelem jezdectva Nabarzanem začal osnovat spiknutí. Zbytky řeckých žoldnéřů (3000 mužů z původních 50 000) pod velením Patróna se pokoušely krále jak chránit tak i varovat před spiknutím, ale bylo jich příliš málo a varování vyzněla naprázdno. Při jedné ze zastávek na útěku, odešli Peršané shánět potraviny a nechali krále v doprovodu Baktrijců. Jejich velitel Béssos poté krále zajal a usadil na obyčejný nákladní vůz. Alexandr už však byl Peršanům v patách, zahájil útok na kolonu a hnal vojáky všemi směry.Béssos, když uviděl beznadějnou situaci, zavraždil Dareia a sám se dal na útěk. Jeho komplic Nabarzanés s akcí nesouhlasil a vytáhl naproti Alexandrovi, aby kapituloval a později mu bylo odpuštěno. Dobyvatel Persie Alexandr se pokusil najít Dareia dříve než zemře, ale nebylo mu to souzeno, a tak mohl na velekrále hodit jen svůj plášť. Poté se vypořádal ze zbytky povstalců - omilostnil Patrónovy žoldnéře, smířil se s Dareiovým bratrem Oxathrem... Posádky v týlu nechal pod velením Parmenióna, kterému už bylo sedmdesát, zaplatil své vojáky a těm, kteří se k němu přidali na další cestě dal zvláštní prémie. Brzy poté došlo ke spiknutí, které mohlo ohrozit Alexandrův život - Parmenionův syn Filotás a několik jeho druhů zosnovalo spiknutí kvůli tomu, že se podle nich Alexandr příliš přizpůsobil perským zvykům. Viníci byli popraveni, ale stejný osud stihl i Parmenióna. 

Čtěte také: Bitva u Iaxartu

Na jaře 329 před n.l. se Alexandr po potlačení povstání jednoho ze satrapů rozhodl, že se konečně zbaví Béssa, který přijal královský titul a jméno Artaxerxés. Cesta vedla přes zasněžené výšiny Hindúkuše a Alexandr překonal i Hanibalův přechod Alp, neboť podmínky v Hindúkuši se nedají srovnávat s alpskými. Nakonec Alexandr po velkých útrapách 4000 metrů vysoké hory překročil a donutil Béssa k ústupu. Alexandrovi muži museli přejít poušť, aby byli stále vzdorokráli v patách. Nakonec Béssos skončil stejně jako Dareios, jen s tím rozdílem, že padl Makedoncům do rukou. Tažení v Persii se blížilo ke konci, Alexandr byl ještě obklíčen v Samarkandu a dvakrát nebezpečně raněn, ale jeho cestě za úplnou nadvládou v Persii poté nestál nikdo v cestě.

Alexandr se ujal správy Persie s energií sobě vlastní, zakládal četná města - o tom však více v článku o Alexandru Makedonském a jeho osobnosti. Při bojích s afghánskými kmeny si našel také první manželku, Róxanu. 

Roku 327 před n.l. zmobilizoval Alexandr svou největší armádu, která čítala 120 000 mužů mnoha národností, aby se s ní vydal dobýt Indii, kde měl být i okraj světa. První boje byly velmi tvrdé a opět se vedly s kmeny, které se opevnily v horských pevnostech. Alexandr byl na přístupech do Indie opět dvakrát raněn. Není třeba popisovat jednotlivé střety, které se vyznačovaly velkou intenzitou. Konečně se Alexandr dostal do vlastní Indie a překročil Indus. Zde narazil na značný odpor a po překročení Indu se dostal do konfliktu s králem Pórem. Svedl s ním vítěznou bitvu u Hydaspu, přijal poraženého krále jako svého vazala a jal se dál pokračovat v postupu. V té době zemřel Alexandrův legendární kůň Bukefalos, stár 30 let a Alexandr mu postavil město. Svedl úspěšné boje s Pórovým protivníkem a králi věnoval kus získaného území. V té době však začala dříve železná morálka mužů klesat z důvodu vyčerpání, častých nemocí a monzunových dešťů a muži odmítli další postup. Alexandr se s tím nechtěl smířit, ale nakonec kapituloval. Muž, kterého neporazila žádná armáda, musel zanechat tažení kvůli nespokojenosti svých mužů.

Pokud však muži počítali s tím, že Alexandr odejde s Indie bez boje, neznali ho dobře. Rozhodl se totiž pro cestu po toku Indu, plné nebezpečných kmenů a samozřejmě i nemocí. S velekrálem se přišel rozloučit Póros, který dostal od Alexandra královskou moc nad celou dobytou oblastí v Indii. Poté se Alexandr s flotilou 2000 lodí a početným doprovodem nebojujících vydal na pochod. Před ním ležela země Mallů, kteří mu odporovali ze svých měst. Mnoho jich Makedonci vypálili, až došli k hlavnímu městu. Zde Alexandr porazil nejprve Mally před bránami a poté zahájil obléhání. Při lezení na hradby mu připadlo, že muži přistupují k žebříkům váhavě, a proto jeden vzal a vylezl nahoru, následován třemi svými důstojníky - Peukestem, Leonnatem a Abreem. Poté, co vylezli tito tři se však žebřík zlomil a Alexandr se ocitl mezi Mally s minimálním doprovodem. Mallové Alexandra brzy poznali a spustili na něj a jeho druhy střelbu z luků. Abreás byl zabit průstřelem lebky a za chvíli byl zasažen i Alexandr - střela mu prostřelila brnění a zarazila se do plic. Pokračoval v boji, ale pohyb způsobil pneumotorax a zhroucení plíce. Díky Peukestovi a jeho štítu nebyl už Alexandr zasažen, ale jeho stav byl velmi vážný. Makedonci, když uviděli svého krále ležet, vylezli na hradby všemi možnými cestami a Mally rozdrtili. Alexandr utrpěl velmi těžké zranění - dnes si myslíme, že měl skoro určitě roztříštěné žebro, určitě roztrženou plíci, probodenou pohrudnici a potrhané mezižeberní svaly. Při každém pohybu pak musel Alexandr cítit bolest, stejně jako při hlubokém nádechu. Mohl však být rád, že vůbec přežil. Jeho vojáci v to už nedoufali, když ho dovezli, ještě ve vážném stavu, do tábora. Na soutoku Indu a řeky Čenáb (nemohu blíže lokalizovat) se pak zotavoval a přeskupoval vojsko.

Vojáky i nebojující pak rozdělil - Krateros vedl nebojující a doprovod snazší cestou přes Kandahár do Persie a sám Alexandr s flotilou pak táhl na jih. Zde dobyl okolí delty Indu a připravil se k návratu. Flotila měla plout podél pobřeží (řecké lodě nenesly velké zásoby, navíc navigace v Indii byla ztížená) a sám Alexandr s pěším vojskem pak měl táhnout podél pobřeží a zásobovat loďstvo. Pochod začal na podzim. Alexandr počítal s přístavy na cestě, odkud chtěl brát vodu i jídlo, ale nenašel nic. Proto musel chtě nechtě nechat flotilu na holičkách a snažit se zachránit alespoň pěší armádu a doufat, že si velitel loďstva Nearchos nějak poradí. Nearchos sice na cestě prožil mnohé krušné okamžiky (zvláště poté, co zjistil, že ho Alexandr nebude zásobovat), ale dostal se do Persie relativně v pořádku. To se nedá říci o Alexandrově vojsku. To zažilo 60 dní pochodu pouští, v hrozných vedrech. Navíc zvířata brzo pošla, takže ti, kteří odpadli, byli odsouzeni k záhubě. Alexandr jel nejdříve na koni, ale poté sestoupil a vedl své vojsko pěšky. Mužům se zvedla morálka, ale i tak jich mnoho zemřelo. Alexandr udělal velkou chybu, že táhl zrovna tudy a později si to vyčítal. Nyní však musel zachránit zbývající muže. Pomohla mu náhoda - s posledními koni vedl v zoufalé situaci výpravu k moři pro vodu. Nakonec ji našel - zůstalo mu jen pět koní, ale další cesta už proběhla bez větších potíží. Psal se rok 324 před n.l. a Alexandrovi už ubíhal poslední rok života.

Poté, co se vrátili Nearchos a Krateros, Alexandr vystrojil veliké slavnosti pro ty, kteří se navrátili. Rovněž odsoudil k smrti místního vládce Orxinu, který se prohlásil králem a několik satrapů, kteří příliš vydírali své poddané (to sice není to nejpřesnější slovo, ale úplně nesprávné snad také ne). Po této akci začala největší svatební hostina starověku - Alexandr si bral Dareiovu dceru, která se jmenovala buď Stateira nebo Barsiné, Héfaistión dostal její sestru Drypetis, Krateros Dareiovu neteř,Ptolemaios, pozdější egyptský faraón dostal dceru významného dvořana Artabaza, Nearchos jeho vnučku a mnoho dalších Makedonců si bralo perské nevěsty. Hostina trvala pět dní a spolykala obrovské množství peněz - mnoho jich dal darem vojákům. Toho využili obchodníci, kteří chtěli splatit dluhy. Alexandr se zavázal, že je vyrovná sám, což také anonymně učinil. 

V té době začal zrát i jeho plán výstavby vojska z Peršanů vybaveného řeckými zbraněmi. Alexandr nechal vycvičit 30 000 mladíků a nyní byli tito nyní už muži připraveni k boji. To vyvolalo o něco později v Ekbataně vzpouru makedonských vojáků, kteří se obávali o své privilegované postavení. Alexandr zadržel vůdce povstání a vojáky si usmířil - podněcovatelé vzpoury byli podle dohody popraveni. V téže době onemocněl Héfaistión neznámou chorobou, ze které se však začal uzdravovat. Náhle však zemřel, možná byl otráven, každopádně pro Alexandra to muselo znamenat hrozivou ztrátu. Chtěl pro zemřelého získat božskou hodnost, musel se však smířit "jen" s titulem božského hrdiny. Vyzval tedy umělce k soutěži v zádušních hrách, které se měly konat v Babylóně a sám tam také zamířil.

Cestou se dal znovu do války s jistým kmenem, což mohlo pro něj znamenat i smrt, ale jeho zranění zatím vydrželo. Velekrál vjel do centra své říše, do Babylóna, sledován špatnými proroctvími. Ihned začal připravovat nové průzkumné i bojové tažení do Arábie, přípravy probíhaly hlavně v babylónském říčním přístavu. Do těchto příprav ještě musel slavnostně pohřbít Héfaistióna, kterého nechal spálit na gigantické 65 metrů vysoké hranici. Muži připravující se na tažení do Perského zálivu cvičili, stejně jako loďstvo. Do odjezdu zbývalo méně než čtrnáct dní, když Alexandr dostal horečku. Jeho muži v tom neviděli nic vážného, každý z nich prodělal podobnou nemoc a většina jich přežila. Alexandrovy horečky však neklesaly a král byl velmi sláb - vynořily se zvěsti, že ho někdo otrávil nebo mu dali napít nakažené vody. Desátého dne nemoci již Alexandr věděl, že vše je ztraceno a poslal pro své důstojníky. Jeho hlas však nebylo slyšet - dostal zápal plic, probodených plic. Vojáci se dožadovali svého práva vidět Alexandra a sám král jim to umožnil. Celé vojsko prý prošlo podél umírajícího Alexandra, který se je snažil zdravit alespoň očima. Měl určitě velké bolesti, ale nedal to na sobě znát. Padla jistě i otázka, kdo bude vládnout po jeho smrti, Alexandrovy ženy byly obě těhotné. Podle Arriána prý král odpověděl: "Hoti tó kratistó" (Tomu nejsilnějšímu nebo také tomu nejlepšímu). Možná měl na mysli, že makedonský sněm má z obou budoucích dětí zvolit to lepší. Možná řekl místo slova kratistó Krateró, měl zápal plic a nemuselo mu být rozumět, zvlášť hodilo-li se to někomu. Alexandr však už nemohl vysvětlovat, jeho svíčka dohořívala. Zemřel 13.června 323 před n.l. v Babylóně. Po jeho smrti se říše dostala do těžkých vnitřních bojů a rozpadla se.

Navazující článek: Rozpad Alexandrovy říše a války diadochů