Antický svět 

Muž, který se proslavil jako zakladatel makedonské moci a otec Alexandra Velikého se dostal k moci poněkud pokoutními cestami. Filip se stal vládcem Makedonie ve svých 22 letech (roku 359 před n.l.), ovšem jako regent za syna svého zavražděného bratra, nikoli svým jménem. Makedonci měli v té době za sebou půlstoletí občanských válek, které málem vyhubily vládnoucí rod a které skončily vladařskou kariéru většiny králů nepřirozenou smrtí. Filip se tedy dostal na rizikové pracoviště, ale vedl si od počátku tak skvěle, že ho brzy armáda zvolila za právoplatného krále. Byla to dobrá volba.

Filipovi se jako členu vládnoucího rodu dostalo dobrého vzdělání v Řecku. On sám měl jisté osobní vazby v Thébách a velmi dobře se orientoval v politické situaci Hellady. Kde nestačil on, zaskočili řečtí rádci, kteří představovali velmi kvalitní mozkový podklad celé Filipovy vlády.

Filip po pevném uchopení moci musel nejdříve porazit různé separatistické oblasti ve své zemi, které odmítaly ústřední vládu. Proto vytáhl do hor na severu a východě, aby si místní Illyry podřídil. V průběhu těchto válek našel užitečného spojence v království Epeiros, odkud si také roku 358 před n.l. odvezl svoji manželku Olympias.

O rok později se Filipovi podařilo dostat se do prvního sporu s Athénami. Ty se již nějakou dobu pokoušely obnovit svoji pozici z doby před peloponéskou válkou, což znamenalo, že se snažily rozšiřovat svůj vliv na všechny strany, sever nevyjímaje. Zde ke svým plánům potřebovaly získat město Amfipolis a doly v pohoří Pangaeus, což se pochopitelně nelíbilo zbytku řeckých měst. Filip bleskurychle využil řeckých sporů a rychlým tažením si zajistil nejen Amfipolis a blízké doly, ale ovládl také Thesálii. Tento územní zisk mu pomohl zaplatit rozšíření silniční sítě v Makedonii a získal mu další oblasti slibující udatné rekruty do armády, která se nyní mohla proměnit v armádu stálou. To mělo mnoho výhod - Filip se mimo jiné nemusel tolik spoléhat na makedonské kmenové náčelníky a mohl zavést mnohem lepší výcvik. A tak se zanedlouho Filipova armáda stala kvalitativně i kvantitativně nadřazenou jakékoli armádě svých konkurentů.

Filip dosáhl takového nárůstu kvality armády tím, že vylepšil falanx těžkooděnců, kterou v té či oné formě používalo celé Řecko. Makedonci tento bojový útvar vylepšili hlavně o dvě věci. V prvé řadě vyzbrojili své muže čtyřmetrovými kopími, kterým říkáme sarissy. Filipova falanga tak měla 16 řad, které se ježily již na velkou vzdálenost sarissami a za příznivých podmínek byla neporazitelná. A Filip byl natolik dobrý voják, že si jen málokdy nechal vnutit boj za nepříznivých podmínek. Druhou inovací se stalo rozmístění podpůrných oddílů. Filip totiž křídelní prostory falang vyplnil těžkou jízdou, kterou tvořili převážně šlechtici, což byla úderná síla na evropských bojištích dosud nevídaná. Kavaleristům dále pomáhaly velmi mobilní formace lehké jízdy a lehké pěší oddíly, schopné bleskově zasáhnout na jakémkoli místě bojiště. Filip se navíc trefil do černého, když začal útvary skládat na regionální bázi, což dramaticky zvýšilo jednotnost armády, v armádě navíc zavládla zdravá rivalita. Filip si pak velitele formací zavázal tím, že je povolal ke dvoru - stali se nyní jakousi dvorní suitou krále a mohli mu být za mnoho vděční. I v tom můžeme hledat důvod toho, že Filip neskončil tak, jako jeho předchůdci na trůně.

Ovšem Filip se prosazoval nejen silou zbraní. Makedonský král uměl vynikajícím způsobem vyvážit diplomacii a vojenský zásah. Jen málokdy se stalo, že postupoval brutální silou a jeho diplomacie, podporovaná prý mnoha špehy, platila za nejlepší v Řecku; překonala i proslulé Athéňany, kteří žili spíše v minulých úspěších než v současnosti. Je třeba ovšem také říct, že Filipovi přálo štěstí - nikdo se proti němu po dlouhou dobu nespojil. Řecké státy v padesátých letech řešily své vlastní problémy. Athény se snažily mermomocí udržet pohromadě svůj Druhý námořní spolek, který se ovšem fakticky rozpadl v průběhu spojenecké války v letech 357 - 355 před n.l. Sparta se pro změnu snažila znovu ovládnout Messénii, což se jí ale nepodařilo. A poslední z velké trojky řeckých měst, Théby, upadly do válek s Fóky.

Do této války se zamíchal také Filip, povězme si o ní tedy něco víc. Válku zahájili Fókové, kteří ukradli poklad chrámu v Delfách a za získaný mamon si pořídili žoldnéřskou armádu. Pochopitelně vyvolali odpověď okolních měst v čele s Thébami; obě strany žádaly o pomoc mocnější sousedy a válka se šířila jako oheň. Makedonci vstoupili do boje na straně Théb, Athény pro změnu posílili Fóky. V bitvě na Krokusovém poli roku 352 před n.l. byli Fókové i s Athéňany poraženi a Makedonci se ihned pokusili zaútočit směrem na jih. Byli však odraženi u proslulého Thermopylského průsmyku, a tak se otočili zpět na sever. Zde Filip napadl Thrákii a četná řecká města na Chalkidice.Démosthenés sice v té době sepsal své první filipiky, tedy řeči proti Filipovi, ve kterých žádal Athéňany, aby vyslali pomoc ohroženým městům, ale uspěl příliš pozdě - Filip dobyl centrum Chalkidiky, město Olynthos, dříve než Athéňané přišli.

Roku 346 před n.l. Athény podepsaly mír (známý jako Filokratův), kterým se do budoucna zříkaly Amfipole. Z Filipova pohledu to bylo obrovské vítězství, a to nejen kvůli Amfipoli. Makedonie zároveň podepsala s Athénami spojeneckou smlouvu. To pro Filipa znamenalo, že vedle největší armády, kterou měl on sám, mohl disponovat rovněž největší flotilou, popřípadě si mohl alespoň zajistit její neutralitu. Filip míru využil k tomu, aby posílil své pozice v Thesálii a Thrákii, zatímco v Athénách začíná řečník Démosthenés brojit proti přílišnému nárůstu moci "barbara ze severu". Makedonci v té době získali Épeiros, kde se zanedlouho narodí slavný Pyrrhos, definitivně získali Thrákii s Thesálií a pokusili si dobýt Byzantion a Perinthos na Helespontu.

V roce 339 před n.l. dostoupily dosavadní spory mezi Athénami a Makedonií svého vrcholu. Politické tahanice se týkaly hlavně posvátných polí u Delf. Ta zabrala vojska města Amfissa, proti čemuž protestovala Posvátná liga, která měla zastupovat všechna řecká města. Makedonský král měl u Ligy dobrou pozici pro svou předchozí pomoc v podobném sporu (tedy v již zmíněné válce s Fóky) a Lize vzkázal, že by případnou prosbu o pomoc neodmítl. Posvátná liga - zatím bez Makedonců čekajících na odpověď - zahájila operace proti Amfisse, ale její nesourodá vojska neměla úspěch. Athéňané odmítli účast v boji a začali spíše přemýšlet, jak Filipa udržet v Makedonii. Nakonec, aby nebyli odviněni z bezbožnosti, poslali Athéňané malý kontingent, který ovšem na bojišti mnoho neukázal. Na zasedání Ligy, které mělo rozhodnout o přijmutí či odmítnutí makedonské pomoci, se Athéňané dostavili. Démosthenés však přímo na místě přesvědčil delegáty, aby zasedání bojkotovali. Shromáždění pak díky této obrovské chybě přijalo pomoc, neboť athénský vyslanec, který by návrh vetoval, vůbec na sněmu nebyl.

Filipův okamžik nastal. Jeho vojsko byla vycvičeno k výkonům, jaké Řecko dosud nepoznalo. Jeho beztak skvělé šlechtické jezdce - Druhy - posílili rovněž skvělí jezdci z Thesálie. Jeho pěchota ve falanze byla porazitelná jen za jistých podmínek, které však tak často nenastávaly. Životně důležitý průsmyk v Thermopylách Filipovi vydali Thébané bez boje, a tak mohl makedonský král bez překážek pochodovat do Řecka, až se dostal na dva dny cesty od Athén.

Athény zachvátila panika. Ze stájí a ohrad pro ovce na tržišti byla postavena hranice a zapálen signální oheň, aby varoval předměstí. Zvukem trubky bylo svoláno shromáždění občanů. Všichni umírněnci byli přehlasováni přívrženci řečníka Démosthéna, který radil k válce a ke smíření se s Thébami, které měly převážit misky vah moci na athénskou stranu. Sám velký rétor se postavil do čela delegace, která měla usmíření vyjednat.

Filip však do Théb vyslal posly také. Makedonci občanům Théb připomněli nepřátelské činy Athén proti Thébám, vzájemnou dohodu a slíbili i pěkný podíl na kořisti, který by získali i tehdy, zůstali-li by neutrální. Démosthenés pak pronesl nabídku Athén. Ta spočívala v tom, že by Théby získaly dva národy vázané slavnostním slibem k Athénám - Boioťany a mnohem silnější Platejce, kteří stále žili ze slávy svých předků bojujících u Marathónu. Thébané váhali. Démosthenés, který sám dosud nikdy nevkročil na bojiště, je nazval zbabělci. A tato prostá lest slavila úspěch - Thébané přísahali spojenectví s Athénami.

Filip nyní věděl, na čem je. Válku původně asi příliš nechtěl, ale jeho pokusy o sblížení s Athénami blokoval nenávistný Démosthenés. Filip jako pravý Makedonec však tušil, jaké kvality v boji má vůdce, který velí ze zadních pozic a jeho přesvědčení, že takového právě našel, se ukázalo jako správné. Nezamířil na jih vstříc Athénám, ale nejdříve slnil úkol daný mu Ligou. Po zimě strávené v Parnasu vtrhl jako blesk do Amfissy, zajal tam žoldnéře, které tam poslal Démosthenés, a přijal kapitulaci města. Posvátná pole, předmět sporu, byla opět navrácena Lize a Filip s Alexandrem přijali v delfské svatyni obřadné poděkování, pocty a korunu. Domů se však nevydali. Bez obtíží získali kontrolu nad Korintskou šíjí, posílili svá opevnění a naposled poslali nabídku míru do Athén i Théb. Démosthenés se však postaral o její jednomyslné odmítnutí. Uprostřed léta roku 338 před n.l. se tedy na Boiotské rovině u Chairóneie setkala dvě vojska čítající shodně po 30 000 mužích. Průběh bitvy, její konec i důsledky můžete najít v článku "Chairóneia" v sekci Bitvy. Nám stačí vědět, že Filip v nesnadném boji zvítězil.

Po bitvě mohl Filip klást podmínky. Ty nebyly nijak drastické, což králi slouží ke cti. Už tehdy totiž toužil po odvetném tažení Řeků do Persie, které mělo pomstít všechna příkoří řecko - perské války. K tažení Řeků proti Peršanům potřeboval pouze jednu maličkost - Řeky. Proto roku 337 před n.l. pozval do Korinthu zástupce většiny městských států na panhelénský sněm. Z důležitých států se neúčastnila pouze Sparta, v té době zcela izolovaná a v úpadku sil. Sněm přijal všeobecný mír, což zase taková novinka nebyla, kdyby se ve smlouvě nevyskytovaly menší dodatky - přijetí míru bylo povinné a osobou, která mír garantovala byl jmenovitě makedonský král Filippos II. Tak se podařilo takřka neuvěřitelné - v Řecku skutečně začal panovat mír. Filip tak mohl garantovat členům sněmu autonomii a skutečně ji dodržovat. Posádky zanechal pouze v třech dobytých městech včetně Korinthu a Théb.

Zasedání sněmu pokračovalo i dalšího roku. Už na jaře roku 336 před n.l. vyslal Filip prvních deset tisíc mužů pod vedením osvědčeného vojevůdce Parmenióna a svého zetě Attala přes Helespont do Malé Asie, kde oddíly vedly obrannou válku, která měla hlavně připravit podmínky pro příchod skutečného vojska. Za této situace však Filip zahynul pod keltskou dýkou vraha u vstupu do divadla v Pelle. Příčina sporu byla malicherná a nesla se zcela v intencích makedonské horké krve - vrahem byl králův důstojník a bývalý milenec Pausaniás, důvodem zhrzená láska a možná také pobízení charakterově zvrhlé královy manželky Olympiady (pro přesnost je třeba uvést, že Filip měl několik manželek a Olympias své primární postavení nedlouho předtím ztratila ve prospěch jisté Kleopatry). Myšlenka, že vraždu zosnoval králův syn a nástupce Alexandr, se neprosadila a asi právem - Alexandr se obecně pokládá za morálně neschopného takového činu, byť se v té době s králem hádával docela často. Každopádně jako jediný vlády schopný syn (jeho bratr Arrhidaios byl méněcenný) se ujal vlády, která do historie vstoupila ještě výrazněji než ta Filipova.

Cestu k makedonskému vzestupu popisuje také článek Thébská hegemonie