Antický svět 

Peloponéská válka je notoricky známým konfliktem mezi Athénským námořním spolkem a Peloponéským svazem měst vedeným Spartou, ovšem také s účastí měst jako Korint nebo Théby, který probíhal v letech 431 - 404 před n.l. V těchto letech zuřila tvrdá válka po celém Řecku od Thrákie a Helléspontu na severu, Rhodu a Kréty na jihu, Sicílie na západě a pobřeží Malé Asie na východě. Dobře známy jsou i charakteristické vojenské rysy obou hlavních armád - athénská byla mnohem schopnější v námořních bojích, zatímco spartská si uchovávala převahu v pozemních bitvách. 

Důvodů války bylo pochopitelně několik. Tou nejdůležitějším příčinou byl spartský strach z přílišného růstu moci Athén, které v té době prožívaly svoji zlatou dobu. To vrcholila za vlády státníka Perikla, který se dožil i počátku peloponéské války. Za jeho vlády se velmi upevnila athénská vojenská moc pomocí série smluv s několika městskými státy, které dříve zůstávaly neutrální. Tyto státy dominovaly obchodu v Egejském moři, které se tak stalo takřka zcela athénským prostorem, což se nelíbilo spojencům Sparty majícím dříve vliv na obchodu v egejské oblasti jako byl Korint. Růst námořní moci Athén byl tak velký, že mohl v případě války ohrozit dodávky obilí pro Peloponés ze Sicílie, což spartský stát nemohla nechat netečným. Záminka ke konfliktu se pak našla snadno - Athény se rozhodly potrestat odpadlé město Potidea, kterého se pochopitelně zastala Sparta. Pokus o smíření byl ve Spartě torpédován a válka mohla začít. 

Válka začala 4.dubna 431 před n.l. thébským pokusem překvapit Platejce, spojence Athén z bitvy u Marathónu. To však byla pouhá epizoda. Sparťané se chtěli držet strategie, která jim nařizovala vpadnout do Attiky, zde zničit venkovské usedlosti a menší města a takto Athény vyhladovět. Přání zde bylo otcem myšlenky, což ostatně věděl i jeden z dvojice spartských králů Archidamus. Athény totiž většinu obilí dovážely z Egypta a Krymu, takže tímto způsobem nemohly být dobyty předtím, než se podaří obklíčit athénský přístav. A ten bránila mohutná athénská flotila, tehdy pro Sparťany neporazitelná. Perikles se držel poctivě opačné strategie - ukryl své pěšáky za nepřekonatelné hradby Athén. Ty spojovaly s přístavem Piraeus Dlouhé zdi, které poskytovaly bezpečí transportu zboží z přístavu do samotných Athén. Útoky pak prováděl na slaběji bráněné pobřeží Peloponésu pomocí své flotily. I tato taktika měla vážné slabiny - hlavně takřka nepřenášela pozemní boje na území nepřátel a málo je vyčerpávala. Perikles se však musel dost ohlížet na veřejné mínění, které by těžší ztráty určitě odsoudilo. Takovou starost hlavně spartští velitelé neměli.

Roku 430 před n.l. se válka rozzuřila naplno. Athéňané stále obléhali Potideu a útočili na pobřeží, ale s nevalným výsledkem. Jejich pokud o ovládnutí Megary se nesetkal s úspěchem. Pak společně s dodávkou obilí z Egypta připlul do Attiky také mor. V té samé době posílaly Athény posily pro obléhatele Potideie, kteří tak byli také nakaženi. Je ironií osudu, že Athény byly jediným městem, které morem trpěly. Potíže s morem navíc pomohly vyschnutí dosavadních finančních zdrojů. Proto Athény musely zvýšit daně, což se setkalo s velmi nepříznivým ohlasem dalších členů spolku. 

Tato tvrdá opatření však vedla k dobrým výsledkům, částečně také díky lepšímu užití flotily. Potidea na přelomu let 430 a 429 před n.l. padla, což také zlepšilo athénskou pozici. Konečně si Athény upevnily svoji námořní převahu díky sérii vítězných námořních bitev z roku 429 před n.l. Nyní měly Athény takřka neomezenou námořní moc, což nejlépe dokumentuje příklad z roku 427 před n.l., kdy se peloponéská flotila vzdálila od athénské bez boje, což bylo dosud nevídané. Tohoto bodu války se už nedožil Perikles, který roku 429 před n.l. podlehl moru, stejně jako celá čtvrtina celého obyvatelstva. Politickou moc v Athénách získal Kleón, příznivce agresivní politiky, který zatáhl do války na své straně Epeiros a na spartské Makedonii. Kleón byl výmluvný demagog, ale neměl vojevůdcovské schopnosti a bitvám se vyhýbal. Válka uvízla na mrtvém bodě, kdy Sparta obléhala Athény, ale nemohla je dobýt ani výrazně oslabit. Jedinými důležitějšími událostmi do roku 426 před n.l. se stalo dobytí Platají Thébany, pád peloponéskému spolku věrného města Mitylene a vzpoura proti Athénám na ostrově Lesbos, která ukázala neoblíbenost Athén. 

Rokem 426 před n.l. díky politickým změnám v Athénám začíná nové stadium války, z athénské strany více útočné. Kleón a jeho druh Démosthenés (nikoli známý řečník, ale jeho jmenovec) se rozhodli zasadit přímý úder Thébám. Útok vedený dvěma proudy armád však ztroskotal a málem skončil katastrofou, neboť Sparťané odvetou vytáhli do pole a začali odléhat Argos. Démosthenés je však dokázal v bitvách u Olpae a Idomene roku 425 před n.l. porazit a zlomit jejich hegemonii na souši, čímž uvolnil athénské flotile cestu k přenesení války na Sicílii. Na druhu stranu zvýšené výdaje vedly Kleóna k opětovnému zvýšení výběrůse všemi negativními dopady na morálku spojenců.

Roku 425 před n.l. vytáhly Athény s flotilou na Sicílii. Na cestě je stíhala spartská flotila vědoma si důležitosti svého úkolu. Athénský velitel Démosthenés na cestě zakotvil v Navarinské zátoce a postavil zde i pevnost. Sparťané zaútočili na moři i na souši, ale útok na pevnost jim nevyšel a na moři se jejich lodě dostaly do obklíčení početnější flotilou nepřítele. Navíc athénské síly odřízly od pomoci 420 vojáků na ostrově Spacteria. Athéňané si nakonec zajistili kapitulaci spartské flotily, která byla na několik let tou poslední, kterou si Sparťané dovolili, a z obklíčené posádky po příjezdu posil získaly Athény 292 zajatců, z toho 120 Sparťanů. Dosud nikdy nezažila Sparta takovou potupu... Ta dokonce žádala Athény o mír, ale Kleón bláznivě odmítl. 

Rok 424 před n.l. znamenal konec athénských nadějí na rychlý triumf. Admirálové se museli díky postoji Syrakus vrátit ze Sicílie s nepořízenou. Další pokus o ofenzívu proti Thébám ztroskotal v bitvě u Delia, kde Thébané zvítězili díky nové taktice využívající síly křídel a obratného využití jezdectva. Navíc athénský pokus o dobytí Megary zradou byl zablokován spartskou armádou vedenou Brasidou, který pak prošel Boiotií a Thesálií, kde všude nabízel svobodu od Athéňanů. Mnohá města kapitulovala přes to, že Athéňané vyslali četné posily. Padla důležitá Amfipolis. Roku 422 před n.l. pak Brasidas chtěl završit svou kampaň vítězstvím při utkání s athénskou armádou, ale padl v bitvě stejně jako Kleón na athénské straně. 

Poté, co padli podněcovatelé agresivní politiky na obou stranách, otevřel se prostor pro diplomacii. Obě strany potřebovaly odpočinek, takže mír sjednaný vůdcem mírové strany v Athénách byl 11.dubna 421 před n.l. uzavřen. Dostal jméno po svém původci, mír Níkiův. Tímto mírem skončila také první fáze peloponéské války, takzvaná válka desetiletá. 

Mír netrval dlouho, protože ani jedna ze stra neplnila mírové podmínky, jen Athény vrátila spartské zajatce. Roku 420 před n.l. se Athény postavily do čela nové koalice Mantineie, Argu, Élidy a pochopitelně samotných Athén proti staré spartské unii. Athény měly nového vůdce v Alkibiadovi. Tento muž se moc nehodil na vůdce demokratického státu, byl proradný a měl špínu na rukou, ostatně jeho charakter poznáme později blíže. Situaci v samotných Athénách poznamenaly hlavně spory mezi demokraty a aristokraty, které stále vedl Níkiás. Alkibiadovi se ale podařilo získat si spojence na Peloponésu, díky čemuž chtěl Spartu upoutat v bojích na svém vlastním území. Zvláště cenným spojencem pak byla Mantineia ležící nedaleko Sparty. Plán to byl ambiciózní... 

Sparta v té samé době dostala rovněž nového vůdce. Tím se stal král Ágis II., nesmírně schopný vojevůdce, který poskytl Spartě skvělé služby. Pokusil se o dobytí Argu nočním útokem po usilovném pochodu, ale kvůli selhání spojenců mu plán zatím nevyšel. O pár měsíců později se ale Athény pokusily s vojskem prorazit na Peloponés, k čemuž však použily neadekvátní síly, spojenci poslali rovněž velmi málo hoplítů. Sparta tedy vyslala celou armádu, která Athéňany se spojenci překvapila u Mantineie a v největší pozemní bitvě celé války je rozdrtila. Tato bitva znamenala do jisté míry zvrat ve válce - Sparta získala zpět ztracenou sebedůvěru, na souši už kralovala až do konce války, navíc tímto úderem vyřadila několik athénských spojenců. 

Athény musely navrhnout nový plán, protože její spojenci na Peloponésu byli vyřazeni z boje. Alkibiades přišel se zajímavým návrhem, jak ukončit válku - chtěl ukončit dodávky obilí ze Sicílie pro Spartu a Korint tím, že dobije Syrakusy, největší město a největšího dodavatele na Sicílii. Po pádu Syrakus měl celý peloponéský svaz hladovět, což ho mělo poslat do kolen. Pokud by toto vydržel, měly ho porazit mocné síly s vysokou morálku, které by se vrátily ze Sicílie. Plán to byl pravda brilantní, ale vyžadoval síly celého státu...

Kampaň byla přes nesouhlas aristokracie zahájena v červnu 416 před n.l. Velení bylo rozděleno mezi Alkibiada, Níkia a profesionálního vojáka Lamacha. Flotila vyplula, ale na cestě ji dostihla úřední loď vyžadující vydání Alkibiada, který byl doma obžalován z náboženských přestupků. Ten se rozhodl nejít si pro jistou smrt (náboženské soudy vedla aristokracie) a utekl do Sparty. Tu pak přesvědčil, aby Syrakusám poskytla pomoc. 

O samotné kampani si můžete přečíst podrobný článek v oddílu Bitvy, takže jen krátce. Ze začátku se obléhání dařilo, ale pokusy o úplné oblehnutí města se kvůli syrakuským protiopatřením nezdařily. Pak se začalo mnohé kazit - Lamachus byl v bezvýznamné bitce zabit, flotila byla na moři poražena a Syrakusám přišel na pomoc spartský generál s nepočetným, ale velice výkonným oddílem Sparťanů. Jediný zbývající velitel Níkiás požádal o posily. Ty dorazily pod velením nám už známého Démosthéna, schopného generála. Ani jeho útok z června 413 před n.l. ovšem nevyšel a situace Athéňanů se začala prudce zhoršovat. Spojeným silám Syrakus a Sparty se podařilo zablokovat athénskou flotilu v přístavu, díky čemuž se vojsko Athén dostalo do neřešitelné zásobovací situace.

Démosthenés se pokoušel pohnout Níkia k odchodu celého vojska, což ale Níkiás odmítl a podepsal si tak rozsudek smrti. Athénská flotila se pokusila prorazit obklíčení, ale byla poražena. Pozemní síly se daly na vnitrozemský ústup, ale byly dohnány a v krvavé bitvě úplně zničeny. Oba athénští generálové byli popraveni, přeživší vojáci se stali otroky. Porážka Athén byla naprosto drtivá. Ztráta 40 000 mužů a 200 lodí by podrazila i silnější stát. Navíc si Sparta za cenu vydání maloasijských Řeků získala podporu Persie. Skončila druhá fáze peloponéské války, známá jako válka sicilská a léta další nevěštila Athénám nic dobrého...

Třetí fáze je známa je válka dekelejská, protože roku 413 Ágis obsadil athénský démos Dekeleiu, díky čemuž mohl plně blokovat Athény ze souše a navíc je odřízl od dodávky stříbra z dolů v Attice. Persie se začala přímo angažovat ve válce, což mělo za následek, že Athény ztratily dodávky obilí z Egypta. Vzhledem k tomu, že Sparta plně ovládala obilí ze Sicílie, zůstal Athénám jako jediná obilnice Krym. V samotných Athénách se po porážce na Sicílii ujali moci aristokraté, kteří získali zpět na svou stranu Alkibiada, který utekl ze Sparty do Athén, a tak opět provedl úplný politický obrat.

Alkibiades se nyní ujal velení athénského námořnictva. V této funkci si vedl velmi úspěšně, neboť mezi roky 411 - 409 před n.l. úplně od nepřátel vyčistil Bospor, který byl klíčový pro dodávky z Krymu. Zvláště vítězství nad Spartou a Persií v březnu 410 před n.l. u Kyziku a dobytí Byzance roku 409 před n.l. mělo dalekosáhlé následky. Sparta opět žádala o mír, což byl vzhledem k nedávné porážce u Sicílie neuvěřitelný zvrat ve válce, ale demokratické síly se v Athénách postaraly o zamítnutí návrhu. 

Na podzim 408 před n.l., zhruba ve stejné době, kdy se Alkibiades těšil z triumfálního návratu do Athén, se velení spartského loďstva v Efesu ujal admirál Lýsandros, velmi schopný voják a lstivý politik. Za cizí, perské a lýdské, peníze, si nechal vybudovat veliké loďstvo, se kterým se chtěl postavit Alkibiadovi. Ten se dostal do tak velkých zásobovacích potíží, že musel své loďstvo rozdělit. Jednu část nechal u Notia, kde ji však Lýsandros přepadl a porazil. Alkibiades se sice s vypětím sil vrátil a zabránil dalším škodám, ale byla to jeho labutí píseň. Na nátlak aristokratů byl odvolán a uchýlil se do pevnosti u Byzance. 

Na rok 406 před n.l. oficiálně Lýsandra v čele spartského loďstva nahradil Kalikratidás, neboť spartské zákony neumožňovaly velení ve dvou letech po sobě, ale tento velitel v podstatě plnil Lýsandrovy rozkazy. Sparťané po většinu roku blokovali důležitý válečný přístav v Mytiléně, ale Athény vyslaly obleženému přístavu na pomoc další flotilu, která svedla se Sparťany námořní bitvu u Arginuských ostrovů. Sparta byla poražena, Kalikratidás zabit a flotila ztratila 70 lodí. Sparta opět nabídla mír, ale athénští demokraté vedení nyní Kleofónem opět odmítli. Navíc za špatnou organizaci záchranných prací nechali popravit vítězné admirály.

Začínal rok 405 před n.l. Šance obou stan byly zhruba vyrovnané - Athény už několikrát odmítly mírovou nabídku Sparty, Sparta však vládla na zemi. Rozhodnout se muselo na moři a klíčovým prostorem se opět staly úžiny Bospor a Dardanely. Flotily obou soupeřících států se nakonec utkaly v září v námořní bitvě u Aigospotamoi (Kozí říčky), ve které bylo překvapené athénské loďstvo úplně zničeno. Podrobnosti si přečtěte v sekci Bitvy - Aigospotamoi. Díky tomuto vítězství mohla nyní Sparta blokovat Athény ze souše i z moře. Athény se po šest měsíců pokoušely vzdorovat, ale pak uznaly bezvýchodnost svého postavení a vzdaly se. 

Athény nakonec přistoupily na mírové podmínky navržené Spartou, které neznamenaly její zkázu, neboť Sparta nechtěla vytvořit příliš velké politické vakuum. To se setkalo s odporem Korintu a Théb, ale to už na podmínkách míru nic nezměnilo. Nemysleme si, že podmínky byly mírné, naopak. Athény měly vydat všechny lodě, vzdát se držav mimo Attiku, zbořit Dlouhé zdi spojující Athény s Pireem, vstoupit do spartského spolku a dosadit do města vládu šlechticů. Tato vláda závislá na rozkazech Lýsandra se pak smutně proslavila jako Třicet tyranů. Athény se peloponéskou válkou změnily v druhořadou mocnost...

Vítězem předlouhé války se tak nakonec stala Sparta, která stanula v čele Řecka. Dlouholetá válka ji však oslabila natolik, že to bylo v podstatě Pyrrhovo vítězství. Spartská hegemonie netrvala po uzavření míru ani deset let. Dá se tedy říct, že peloponéská válka otevřela cestu dalším městům jako Théby, které dosud žily ve stínu Sparty a Athén.