Antický svět 

Středomořský ostrov Kréta se stal díky své poloze v podstatě prvním významným centrem řecké civilizace. Ještě před rozvojem civilizace na Krétě se pravda silně zmohly Kykladské ostrovy, ale ty byly příliš malé na dlouhodobý rozvoj. Kréta se svoji polohou klíče k východnímu Středomoří a díky tomu, že se stala významným střediskem obchodu, mohla vytvořit velmi silnou civilizaci. 

Ostrov Kréta leží mezi třemi světadíly - Evropou, Asií a Afrikou a zaujímá prostor čítající 250 kilometrů na délku a 12 až 60 km na šířku. Její výhodnou polohu křižovatky vlivu různých vyvinutých kultur, která si bere od jiných to nejlepší ještě umocňují místní klimatické podmínky, které se také výrazně podepsaly na rozvoji ostrova. 

Podle řeckých pověstí se bůh Zeus zamiloval (opět) do krásné princezny Európy. Změnil se v krásného býka a s princeznou na hřbetě se dostal na Krétu. Bůh měl s krásnou pozemšťankou tři syny - Mínóa, Sarpedona a Rhadamanthyse, kteří se měli dělit o vládu nad ostrovem. Sarpedon se ale proti Mínóovi vzbouřil a ze začátku k tomu zlákal i nejmladšího z bratří. Ten ale nakonec uznal svoji chybu a vrátil se k Mínóovi, který se s ním podělil o vládu, zatímco Sarpedon vyšel naprázdno. Bratři sídlící v Knóssu vládli tak spravedlivě, že se dokonce po smrti dostali "pracovně" do podsvětí, kde soudili lidské duše. Je velmi pravděpodobné, že jméno Mínós znamenalo titul, podobně jako třeba faraón, neboť všichni králové Kréty se jmenovali Mínós. Anebo šlo o jméno, které musel přijmout každý vladař. 

Skuteční Kréťané se poprvé na ostrově objevují snad v mladší době kamenné (neolitu). Neolitická kultura se zde asi výrazně zmohla, neboť vrstva tohoto období sahají na knósském pahorku do hloubky sedmi metrů. Kréťané nám zanechali z tohoto období převážně úlomky ze své barevné keramiky, občas i s ornamenty proužků a trojúhelníků. Podle jiných nálezů můžeme usoudit, že Kréťané se zabývali hlavně zemědělstvím, chovem dobytka a lovem. Jako obydlí se ujaly jeskyně, na něž je Kréta bohatá, a chýše spletené z větví a vymazané hlínou. Setkáváme se však i s uspořádanými sídlišti s ulicemi a domy z cihel a s kamennými základy. Neolitické období přestáváme na Krétě počítat s rokem 3000 před n.l. 

Tehdy podle slavného archeologa a vlastně objevitele staré Kréty Arthura Evense začíná období rozvoje kultury, kterou nazval podle legendárního krále Mínóa minojskou. Stejný muž vytvořil základní periodizaci dějin Kréty se třemi základními položkami - raným obdobím (3000 - 2100 před n.l.), středním (2100 - 1580 před n.l.) a pozdním (1580 - 1200 před n.l.). Toto dělení pak přes svoji značnou schematičnost zůstává základem pro určení stáří minojské kultury. 

Někdy okolo roku 2000 před n.l. můžeme v nejhustěji osídlených městech Kréty objevit první paláce vojenských vůdců, které kromě stavební dovednosti obyvatel ostrova svědčí také o pokročilosti dělby společnosti i práce. Centrem palácových systémů této i pozdější doby se stalo město Knóssos, kde právě na zlomu třetího a druhého tisíciletí před n.l. dochází ke stavbě tzv.staršího paláce. Tato stavba je značně proslulá. Tvoří ji obrovský několikapatrový komplex různých místností, skladů, dílen, svatyň... Půdorys jediného patra ústřední části paláce, který najdete v obrazové příloze vám jistě, že palác byl skutečně nepředstavitelný i pro nás. Je dokonce tak obrovský, že se mu říká labyrint; pro cizince musel vypadat nekonečně a i dnes se v něm cizinci ztrácejí, částečně i vinou velmi stylově podobných fresek, které zdobí stěny paláce. Slovo však nemělo dnes chápaný význam něčeho složitého, jen je v překladu něčím jako "domem dvojbřité sekery." 

Zprávy o Labyrintu se nám zachovaly samozřejmě i v oblasti bájí. Jeho stavitelem měl být vynikající "inženýr" Daidalos. Toho prý Mínós po dokončení práce odmítl pustit z ostrova, a tak se Daidalos se svým synem Ikarem rozhodl utéci jinak - pomocí křídel. Daidalos útěk přežil a usídlil se na Sicílii, ale Ikarova křídla z vosku roztavilo Slunce, když se mu pokusil přiblížit. 

Důvodem stavby mělo být ukrytí Mínóova syna Mínótaura, stvůry s lidským tělem a býčí hlavou (vznik báje mohl vycházet z toho, že král nosil při některých obřadech masku býka). Tomuto stvoření museli pevninští Řekové posílat po sedmi chlapcích a dívkách každých devět let. V Athénách se k tomuto úkolu dobrovolně přihlásil syn krále Aigea Théseus. Ten také s pomocí Mínóovy dcery Ariadny nestvůru zabil a Ariadnu si odvezl do Athén. Nakonec ji pravda zanechal na ostrově Naxos a vzal si její mladší sestru Faidru, o níž napsal v klasicismu Jean Racine nesmrtelnou tragédii. To je však příběh na jiné téma. My se vraťme do reality... 

Zmínkou o dvojité sekeře jsme se dostali k symbolům Kréty. Prvním z nich je právě labrys, dvoubřitá sekera. Ta se používala jako symbol státní svrchovanosti, v trůnní místnosti jich bylo hned několik. Můžeme ji chápat jako symbol srpku měsíce nebo býčích rohů. Druhým ze symbolů ostrova je býk. Ten měl ztělesňovat sílu a plodnost. Ostatně i vládce Mínós byl zplozen býkem, králova žena Pásifaé se zamilovala do býka a marathónským býkem byl zahuben Mínóův syn... Značné slávy dosáhly krétské fresky, které znázorňují muže přeskakující saltem přes býčí rohy. Důvod těchto obřadů (?) není přesně znám stejně jako jejich průběh, ale dnešní toreadoři pokládají skoky přes býčí rohy za nesmyslně obtížné a nemožné. Přesto skoro určitě toto někteří skokani na Krétě dělali. Posledním významným symbolem ostrova je pak posvátný had. 

Jeho podobu známe obvykle ve spojení s ženou, která jej držela - bohyní, která snad ochraňovala domácnost. Kréťané si udrželi archaické náboženství, kde žena hrála velmi důležitou úlohu ploditelky. S ženami souvisí ještě jedna zajímavost. Módou na Krétě totiž mezi dámami bylo chodit s obnaženými prsy. 

Po poměrně dlouhé době rozvoje Kréty přichází kolem roku 1700 před n.l. ničivé zemětřesení, které ničí první paláce. Kromě této katastrofy se ještě přidává pohyb mnoha národů na středomořském pobřeží (třeba kmen Hyksósů, který ovládl Egypt), která vyvolává nestabilitu celé oblasti, včetně nájezdy asi nezasažené Kréty. Díky tomu upadá obchod, tedy hlavní zdroj příjmu ostrova. 

Centrem obchodu Kréty byl královský palác. Výrobky ze statků a zvířata z pastvin se ukládaly do palácových skladišť, kde sloužily jako potrava dvora i jako platidlo pro úředníky a řemeslníky, kteří v něm žili. Ke skladování docházelo ve velikých kameninových džbánech (pithoi), které dosahovaly často výše i dvou metrů. Přebytek se vyvážel do Středomoří. Z výtěžku platili dovoz vzácných kovů, šperků, slonoviny, pštrosích per nebo ambry. 

Po překonání krize přichází doba největšího rozmachu Kréty (asi 1600 - 1450 před n.l.). V této době byly znovu obnoveny staré paláce, respektive prakticky znovu vybudovány. Nad staré vynikaly přepychem a dokonalostí architektury. Palác měl dvě části - pro každé pohlaví jedno - celou řadu pokojů, velkolepou, do značné míry dochovanou trůnní místnost atd. V době svého vrcholu pokrýval palác v Knóssu plochu 20 000 metrů čtverečních a v jeho okolí žilo na 30 000 lidí, což se dá opravdu srovnat s rozlohou největších měst. Známe však i další paláce - například Zakro, Faistos nebo Mallia, zachována zůstala i velká vila v Hagia Triada a pár menších lokalit, které dokazují rozvinutost celého ostrova. 

Ne zcela jasně je vyřešena otázka zániku krétské civilizace. Vědci se už dlouho přou o dvou tezích. První z nich počítá s tím, že na pádu Kréty se rozhodující měrou podílel výbuch sopky na nedalekém ostrově Thera, který dnes známe jako Santorin. Na něm skutečně došlo někdy v patnáctém století před n.l. k mohutnému vulkanickému výbuchu, který v podstatě vyhodil celou Theru do vzduchu. Zmrzačené zbytky dnešního ostrova jsou pouze menší částí bývalé Thery. Takový výbuch nutně musel vyvolat těžké živelné následky. Přílivové vlny mohly zničit přístavy a hlavně byla zničena úroda, která zůstávala klíčovým artiklem vývozu. Mohl následovat hlad nebo úpadek obchodu, což muselo znamenat konec vlivu místního krále. Úpadek mohla ještě urychlit revolta místního obyvatelstva proti vládnoucím vrstvám. 

Druhá verze počítá s úpadkem krétské námořní síly v důsledku porážky v nějaké důležité bitvě (jistá lidová pověst hovoří o katastrofě flotily někde u Sicílie), který měl vyústit v masivní nájezdy pevninských Řeků, proti kterým neměla neopevněná krétská města zbavená opory loďstva žádnou šanci. Je ovšem také docela možné, že obě teorie mají něco do sebe a krétská města oslabená následky výbuchu sopky dorazili nájezdníci z pevniny. Ovšem asi nikdy nebude tato otázka vyřešena s jistotou. Každopádně od 15.století před n.l. Kréta upadá, je dobyta a stává se druhořadou mocností, přestože je stále centrem krétsko - mykénské kultury. Právě Mykény a podobná města pak přebírají většinu vynálezů krétské civilizace a samotná Kréta se už nikdy samostatně nevzepjala. 

Mnoho otázek okolo Kréty a Kréťanů by mohlo být vyřešeno, kdybychom znali písmo, kterým psali Kréťané. Podmiňovací způsob v předchozí větě vám ale jistě napoví, že neznáme. Abychom byli přesní, je třeba říct, že umíme přečíst jeden ze tří systémů krétského písma - ten nejmladší. A to přesto, že máme k dispozici desetitisíce písemných památek. 

Nejstarší systém je svým založením velmi podobný egyptskému hieroglyfickému písmu, ale klíč k jeho řešení nemáme k dispozici. Ostatně ani textů v tomto písmu není zase tak tolik. Střední písmo nazýváme lineárním písmem A. To už je podstatně podobnější regulérní abecedě a zachovaných zlomků nacházíme velmi mnoho, ale bohužel je neumíme číst. Chybí nám totiž dvojjazyčné texty podobné třeba Rossetské desce z Egypta. Písmo A se tak postupme let stalo největší noční můrou luštitelů písem starověkých národů. Teprve poslední písmo známé jako lineární písmo B se nám podařilo rozluštit a to překvapivě jednoduchým způsobem - prostě jsme užili svých znalostí řecké alfabety, která do značné míry vychází z krétského lineárního písma B. Tento systém se navíc uplatňoval až v době úpadku Kréty a používali ho spíše Mykéňané. Krátce k historii jeho objevu - o jeho rozluštění se pokoušeli mnozí přední vědci včetně našeho Bedřicha Hrozného. O to překvapivější je, že roku 1952 uspěl Angličan Michael Ventris, který se písmem zabýval pouze ze záliby, byť s odbornou pomocí na konci svého bádání. 

Objevení bohatství Kréty je také zajímavou záležitostí. Objevitel Tróje Heinrich Schliemann začal po svém úspěchu v Malé Asii kopat na Krétě, ale brzy usoudil , že zde nic zajímavého nenajde a přesunul se do Mykén, kde skutečně "něco" zajímavého nalezl, tedy přesněji vykopal zbytky civilizace, která na krétskou navazuje. Ovšem na ostrově samotném ležely stejně zajímavé poklady, ne-li více. Vykopal je Arthur Evans, anglický aristokrat, který měl štěstí a roku 1894 narazil na zbytky paláce v Knóssu, který také po dlouhá léta vykopával, byť původně chtěl na Krétě zůstat jen 14 dní. Byl to mimo jiné pro on, kdo nazval krétskou kulturu minojskou podle legendárního prvního vládce ostrova. 

Krétská kultura je předstupněm vývoje celého pevninského Řecka, které svojí kulturní vyspělostí předstihlo o tisíc let. Nakonec podlehlo kulturně slabším kmenům z pevniny, ale na jejich životním stylu se nesmazatelně kultura padlého ostrova podepsala. To je největší přínos Kréty, je základem řecké kultury a vzdělanosti. To víme již dnes, kdy se stále dost z velikosti Kréty skrývá za nerozluštěným písmem nebo v hlíně ostrova...