Antický svět 

 

Seleukos I.  Níkátor (321 - 281 před n.l.)

Ŕíše Alexandra Velikého vznikla v ohni válečného konfliktu a několika obrovských bitev. Vytvořila konglomerát, spíše než jednotlivý stát, ačkoliv se Alexandr poctivě snažil desítky národů své říše stmelit. I proto, že zemřel již ve třiatřiceti a prakticky až do smrti neustále válčil, se mu to nepovedlo. Povést se mu to pravděpodobně ani nemohlo. Svoji smrtí však Alexandr nastolil otázku, co dále s říší. Sám k tomu neřekl nic, zemřel relativně náhle a bez dědiců, obě jeho manželky byly těhotné, ale to nic neřešilo. Musel být zvolen správce (více v článku ZDE). 

Regentem království se stal Perdikkás, který se stal vrchním velitelem armády a spravoval říši ve prospěch Alexandrova syna Alexandra IV. a bratra Filippa III., který měl snížený intelekt. Stal se tak v podstatě samovládcem a mohl rozdělovat prebendy. Jedním z důstojníků, kteří se díky Perdikkovi dostali o dost výš, byl i jistý Seleukos, který se z velitele falangy stal vůdcem elitní jízdy Druhů, což bylo jedno z nejvyšších možných vojenských postavení v říši.

Čím si Seleukos takovou poctu zasloužil, to nevíme, snad byl počet důstojníků, kteří dostali do správy přímo nějaké území, takový, že to na něj tak trochu vybylo, snad chtěl Perdikkás dát funkci někomu, kdo by ji nezneužil, protože dosud neměl páky. Každopádně Seleukos se za tažení Alexandra prokázal jako velmi schopný důstojník a dosud patřil k dravému mládí makedonské armády, bylo mu šestatřicet. A jak se ukázalo, nešlo ani o nějakého politického naivu.

Kdo tedy vlastně Seleukos byl a odkud se vzal? Narodil se snad v roce 358 před n.l., ačkoliv sám se snažil své narození datovat o dva roky později, aby spadal do stejného ročníku jako Alexandr. Byl synem Filippova velitele Antiocha z Orestidy, takže bylo celkem přirozené, že i synek se bude realizovat v armádě. Třiadvacetiletý Seleukos se Alexandrovy anabáze účastnil od samého začátku a postupně navyšoval svoji hodnost. Při tažení do Indie velel elitní pěchotě hypaspistů, v bitvě u Hydaspu pak celé pěchotě.

Perdikkás zastával post, který nebyl záviděníhodný. Po vzpouře Ptolemaia se pokusil obnovit kontrolu nad Egyptem, ale v bitvě byl poražen a v době, kdy přátelství a úcta k Alexandrovi a jeho blízkým, mezi něž egyptský vládce patřil, znamenalo až iracionálně mnoho, byl vlastními muži zavražděn. Mezi vůdci povstání se objevuje snad také Seleukos, byť to není jisté.  

S pádem Perdikka byl nutno rozhodnout, kdo bude dále vykonávat nejvyšší úřady a Seleukos si svoji aktivní účastí řekl o větší podíl, než jaký držel doposud. Při jednáních v Triparadisu se v roce 321 před n.l. ustanovilo mimo jiné i to, že se Seleukos stane satrapou Babylónie, zatímco regentem celého království se nakrátko stal bezmála osmdesátiletý Antipatros, který spravoval Makedonii, zatímco Alexandr dobýval perskou říši.

Babylónie byla nepochybně dobrou odměnou, šlo o jednu z nejbohatších provincií celé říše, bývalé Alexandrovo hlavní město, místo, kde zemřel, místo s bohatou populací včetně řady Řeků a Makedonců. Ale zároveň šlo také o poněkud danajský dar, neboť vládce oblasti se musel srovnat s politicky velmi aktivní teokracií, území Babylónie vojensky kontrolovala provincie Persie, kterou ovládal Peukestás, bývalý Alexandrův osobní strážce...a hlavně, provincii aktuálně ovládal někdo úplně jiný.

Po smrti Alexandra začal Babylónii spravovat Archón z Pelly, ale Perdikkás ho zamýšlel vyměnit za Docima, který Archónta porazil a zabil v bitvě. Když tedy byl o rok později nominován na stolec Seleukos, musel také stávajícího satrapu porazit a uprázdněný post si zabrat. Seleukos tak do Babylónie dorazil někdy v druhé polovině roku 320 před n.l., neznámo přesně jak získal Babylón a Docimus před ním uprchl. Zde ovšem ještě dějiny seleukovské říše nezačínají, ba naopak, se Seleukem se osud zahrál a neumožnil mu upevnit si postavení ve významné a bohaté satrapii na první pokus.

Spory mezi diadochy na západě jsou poměrně dobře známé, ale málo se ví, že totéž se dělo i na východě. Titulní roli v nich hrál Peithón, satrapa Médie a Seleukův soused. Ten si nejprve pojistil postavení v Parthii, zemi proslulých jezdců, tím, že zavraždil jejího satrapu a nahradil ho svým bratrem. S tím se na chvíli, kdy říši spravoval stařičký Antipatros, spokojil. Po smrti regenta roku 319 před n.l. postavil armádu o síle dvacet tisíc mužů a vydal se do boje o východní provincie. Opoziční satrapové spojili oddíly pod velením Peukesty a Peithóna porazili, ale nezničili.

Seleukos se záhy dostal do víru druhé války diadochů, frakcí, které vedli Antigonos a na druhé straně Eumenés a po něm Polyperchón. V okolí Babylóna se tak v jednu dobu pohybovaly čtyři různá vojska a Seleukos se pochopitelně snažil hrát roli neutrální misky na vahách, neboť jeho vlastní síly byly zanedbatelné. Nakonec se ovšem postavil na stranu Antigona. Eumenés proti Babylónu vytáhl, ale nedosáhl města, které bylo v podstatě nebráněné a nakonec byl Antigonem poražen a zabit v bitvách u Paraitacene a u Gabieny. Na vítězné straně se tak ocitl i Seleukos, který přivítal Antigona roku 315 před n.l. přímo v Babylóně.

Toto setkání málem stálo Seleuka celou budoucnost. Dovolil si totiž potrestat jednoho z Antigonových důstojníků bez toho, že by požádal o svolení jeho pána. Antigonus na oplátku žádal výnos z provincie jako odškodné, což se samozřejmě Seleukovi nezdálo jako úplně dobrý nápad. Seleukos tak v při dramatickém útěku zachránil s padesátkou přátel život, ale ztratil moc nad provincií. Měl však štěstí na okolnosti.

Antigonův úspěch v předchozí válce totiž byl takového kalibru, že ohrožoval existenci všech ostatních diadochů. Ti se tak proti Antigonovi spojili v předzvěsti něčeho, co vešlo do dějin jako třetí válka diadochů. Posila z Babylóna tedy přišla do přátelského prostředí egyptského vládce Ptolemaia, vůdce opozice. A existence Seleuka na egyptském dvoře se dokonce stala rozbuškou celého konfliktu. Seleukos totiž o činnosti Antigona poinformoval vládce Řecka Kassandra a správce Thrákie Lýsimacha, kteří se následně spojili s Ptolemaiem a poslali Antigonovi své požadavky ohledně budoucnosti říše. Mezi nimi byl i návrat Seleuka do Babylónie. Antigonus nabídky směřující stejně do konfliktu a na jaře roku 314 před n.l. vytáhl do Sýrie.

Seleukos dostal v konfliktu roli, která poněkud převyšovala jeho statut uprchlíka s pár přáteli. Stal se admirálem a velitelem loďstva o síle sto lodí, které mělo za úkol blokovat silnější námořní sílu Antigonových spojenců z ostrova Rhodos. A právě důrazná námořní kampaň, kterou vedle Seleuka vedl i Ptolemaiův bratr Menelaos, vedla k faktu, že Antigonos musel roztříštit své síly a Ptolemaios jej roku 312 před n.l. mohl porazit v pozemní bitvě u Gazy. Střetu se patrně účastnil i Seleukos.

Právě někdy v této době se z řadového satrapy jedné z řady provincií začal stávat populární a ctěný bojovník, jakkoliv cesta k vládě na východě byla ještě dlouhá. Prvním krokem musel být nutně návrat do Babylóna, kam vedla po bitvě u Gazy volná cesta čekající na prvního dostatečně silného nápadníka trůnu. Seleukos vyrazil se zhruba tisícovkou mužů, po cestě zverboval ještě další dva tisíce a na své cestě nenarazil na vážný odpor. Rok 311 před n.l. se stal zlomem v Seleukově kariéře a sám vladař si toho byl vědom -  později právě tento rok označil za počátek éry jím založené dynastie. Nalezneme také datování k roce 312 před n.l., neboť zdroje k této epoše jsou dosti nejednoznačné.

Stanovit si začátek je pěkné, ovšem získat reálnou moc je těžší. Seleukův převrat v Babylóně neušel pozornosti konkurence a vyvolal záhy odvetu Antigonových mužů. Ty vedl stratégos východních provincií Níkánor, který měl k dispozici 17 000 mužů, takže disponoval pohodlnou převahou. Nikánor vytáhl na Babylón a Seleukos se opět dostal do situace, kdy prostě musel vyhrát. Zvolil v alexandrovské tradici řešení tak odvážné, že snížilo rozdíly a rizika - jen to muselo vyjít. Seleukos se totiž rozhodl k partyzánskému přepadu ve velkém měřítku. Provedl jej z bažin, které obklopovaly Tigris a to v noci. Riskantní podnik přinesl vynikající výsledek - silnější vetřelci byli rozprášeni, muži, kteří se vzdali, vstoupili do Seleukových služeb a Níkánorovi zůstalo jen několik mužů, takže přestal představovat hrozbu. Seleukos navíc disponoval armádou o síle 20 000 mužů a začal být silným hráčem. A co bylo důležitější - na východě neexistovala žádná síla, která by mu mohla konkurovat. Východní provincie čekaly na toho, kdo je sklidí pod svoji vládu.

Seleukos neváhal, ačkoliv mu stále hrozila Antigonova odplata. Vytáhl na východ, dobyl všechny provincie s výjimkou nejvýchodnějších Baktrie a Sogdiány. A poté musel opět zpátky, protože Antigonos konečně spustil protiútok. Vedl jej jeho syn Démétrios Poliorkétés, který disponoval zhruba dvaceti tisíci muži a omezeným časem. Je zřejmé, že Antigonos neměl informace ani o nové síle Seleuka ani o jeho úspěších na východě, jinak by asi tažení pojal jinak. Takto dopadlo tak, jak dopadnout muselo - Demétrios dosáhl Babylónu, zde dobyl jednu ze dvou městských pevností, ale pak se musel stáhnout a zanechal posádku tak slabou, že neměla naději se udržet.

O tažení roků 310 a 309 před n.l. nemáme přesné informace, víme však, že Antigonos, který uzavřel na západě mír, se v Babylonii objevil osobně a patrně dobyl nakrátko i město samo, ale nakonec byl v polní bitvě poražen. O místě ani čase střetu nejsme informováni, nicméně dochovaný fragment popisuje událost tak, že první den bitvy se bitva vyvíjela nerozhodně. V noci, zatímco Antigonovi vojáci odpočívali bez výstroje, Seleukovi muži odpočívali ve formacích, posnídali ještě v noci a před úsvitem se vrhli do boje tak, že nedávný suverén alexandrovského prostoru musel těžce poražen odtáhnout a uznat Seleuka jako vládce východních provincií. Mimochodem tato blíže neznámá bitva dokazuje (pokud se takto opravdu odehrála), jak mimořádné postavení u svých mužů už Seleukos měl - chtít něco takového totiž rozhodně nemohl chtít každý vojevůdce.

Seleukos si úspěšnou obranou západní hranice uvolnil ruce k návratu na východ, kde zůstávalo stále ještě mnoho nenasbíraných plodů v podobě území bez silné centrální nadvlády. Tentokrát už si však nenechal nekrytá záda a naopak na Tigridu založil několik pevností, které měly existovat hluboko do římských časů a hrát roli ještě ve čtvrtém století našeho letopočtu v bojích Peršanů a Říma. Jde o Nisibis, Duru - Európus a nové hlavní město říše, Seleucii. To postupně zastínilo Babylón a po v podstatě nuceném přesídlení obyvatelstva právě z Babylónu jej po roce 275 před n.l. zastínilo úplně.

Seleukovo druhé východní tažení se odehrálo roku 305 před n.l., kdy už se podobně jako jeho kolegové tituloval jako basileus - tedy král, neboť stará makedonská královská rodina už byla vyvražděna do kořenů. Seluekovo tažení na východ bylo opravdu monstrózní, neboť bývalý babylónský satrapa s pár přáteli nyní znovudobýval území Pákistánu, Afgánistánu a Indie, kam se před ním odvážil jen Alexandr. Na krátkou dobu tak Seleukos ovládal území sahající od maloasijské Frýgie až po řeku Indus.

V Indii se ovšem od Alexandrových časů také něco změnilo. Dávno mrtev byl král Póros, s nímž Alexandr válčil u Hydaspu a kterému svěřil nejvýchodnější provincie říše. V kurzu byl nyní král, který je v západních textech označován jako Sandrocottus, v Indii pak Čandragupta Maurya, zakladatel maurijské říše, která jako první vůbec sjednotila většinu Indie. S takovým hráčem se Seleukos nechtěl a nemohl pouštět do většího střetu, a tak došlo záhy ke sňatku z rozumu. Čandragupta a Seleukos se dohodli na míru a spojenectví (jak se zdá z mírových podmínek, byl Seleukos v Indii patrně vojensky poražen), které stvrdili patrně svatbou indického vládce se Seleukovou dcerou. Jako věno dostala nejvýchodnější provincie říše, tedy ty, jejichž kontrola byla pro Seleuka nejobtížnější, regiony v dnešní Indii, Pákistánu a Afgánistánu. Oplátkou dostal něco, co z jeho armády udělalo postrach na západě - pět set indických slonů - Čandraguptu to nemuselo ani moc mrzet, neboť jich měl vlastnit šest tisíc. Psal se rok 302 před n.l.

Seleukos si tak konečně upevnil vlající hranici na východě a mohl se vrátit na západ, protože zde se po krátké pauze začaly opět dít věci. Antigonos, který se Seleukem nevycházel dobře už přes deset let od incidentu s potrestaným důstojníkem v Babylóně, se nikdy nestal přítelem babylonského vládce. Je tedy nasnadě, že když se začala formovat koalice diadochů proti rozpínavému Antigonovi a jeho synu Démétriovi, Seleukos v ní nemohl chybět.

Antigonos měl tak trochu smůlu - jeho území zaujímala centrální polohu, ležela mezi královstvími ostatních diadochů a mohla tak být koncentrovaně napadena z více stran a rozporcována mezi vítězi. Přesně to se také stalo a vyvrcholilo v bitvě u Ipsu. Koalice, jakkoliv oslabená o Ptolemaia, který na bojiště nestihl dorazit, slavila vítězství a Kassandros, Lýsimachos a Seleukos se podělili o panství v bitvě padlého Antigona. Seleukos do bitvy přispěl tradičními zbraněmi východu - jízdou, srpovými vozy a hlavně pětistovkou slonů, kteří mimo jiné zabránili Demetriovi, aby se po vítězství na pravém křídle vrátil do bitvy do zad spojenecké falangy.

Za svůj příspěvek do spojenecké věci si Seleukos zabral Sýrii, která se měla v budoucnu stát jádrem říše. V jeho chápání Sýrie sahala od pohoří Taurus v dnešním jižním Turecku až po Sinajský poloostrov, ale Ptolemaios si už v předstihu zabral Fénícii a Palestinu, čímž zavdal důvod k řadě tzv. syrských válek, které měly obě seleukovskou a ptolemaiovskou říši vyčerpávat po většinu třetího století před n.l.

Na konci čtvrtého století ale zavládl mír, dokonce takový, že Seleukos uzavřel mír se synem svého životního soka Antigona a Démétrios se stal nejen jeho spojencem, ale také tchánem, když dal Seleukovi, v té době muži před šedesátkou, ruku své dcery, která patrně nebyla zletilá. Seleukos v této době upevnil své postavení a s Sýrii založil několik měst, která měla hrát podstatnou roli po staletí či dokonce tisíciletí - nejvýznamnější určitě byla Antiochia na řece Orontés, která hrála velkou roli ještě za křižáckých tažení. Antiochia se stala druhým hlavním městem říše a zatímco Seleucia platila jako metropole pro východ, Antiochia měla stejnou roli pro západní provincie říše.

Seleukos měl zakládání měst svého druhu trochu jako koníčka, ale toto počínání mělo také své logické důvody. Jako vždy šlo o armádu. Seleukos měl početnou a kvalitní jízdu složenou primárně z perských jezdců, měl také vynikající slony a muže schopné s nimi nakládat. Co však postrádal, byli Řekové a Makedonci, kterými by nakrmil zástupy falang - myšlenka, že by ve falangách mohli bojovat i domorodci, napadla až o století později Ptolemaia IV. před bitvou u Raphie. A tak města zakládat musel, aby zvedl sílu svých pěchotních formací, které měl početnější dokonce i nejméně významný diadoch Lýsimachos.

Jak jsme již naznačili, Seleukos na začátku třetího století před n.l. nebyl dávno žádný mladík a jeho říše rostla. Proto, a samozřejmě také z důvodu návaznosti dynastie, předal část svých pravomocí synovi Antiochovi I., který se stal spoluvládcem východních provincií roku 292 před n.l. Jako bonus dostal i ruku své nevlastní matky, Démétriovy dcery, které se otec vzdal ve prospěch syna, a tak dokonal poněkud nezvyklou starověkou verzi pořadu Výměna manželek. Démétrios se naopak ve stejné době dostal poněkud tajemnou oklikou k makedonskému trůnu, čímž zdokonalil manévr polského státu po druhé světové válce, který se zvedl a celý přesunul o dvě stě kilometrů na západ. Démétrios se posunul dokonce z Asie do Evropy.

Se svým příbuzným Seleukem však Démétrios neměl společnou řeč napořád. Seleukos se rozhodl, že po tchánovi bude žádat vydání Kilikie a měst Tyros a Sidon. Když Démétrios odmítl, rozhořela se devítiletá válka. Roku 286 před n.l. se Démétrios rozhodl udeřit a zamířil přímo do Kilikie, odkud mohl pokračovat do Sýrie. Seleukos vytáhl do boje a kampaň rozčísl bez jediné ztráty na své straně. Jelikož věděl, že Démétriovi muži nedostali žold, mají za sebou dlouhé tažení a nejsou spokojení, prostě před ně před bitvou předstoupil, sundal si helmu a vyzval je, aby opustili svého pána. Jeho pověst byla taková, že Démétriovi muži až na pár věrných uposlechli a hromadně kapitulovali. Démétrios byl zajat a roku 283 před n.l. v zajetí i zemřel - o dobrém chování asi nejlépe svědčí to, že se upil k smrti.

V roce 283 tak z dlouholetých rivalů zůstali na politickém kolbišti poslední dva - Démétrios právě zemřel a stejně tak i Ptolemaios I. (snad jako jediný z diadochů zemřel v míru).  Lýsimachos a Seleukos nevládli rovnými silami, a tak jejich finální konfrontace také nebyla vyrovnaná. Lýsimachos si získal špatnou pověst vraždou vlastního syna a ačkoliv detaily poslední bitvy válek diadochů na Kýrově poli (také u Kúrúpédia nebo Kýrúpédia, únor 281 před n.l.) nejsem známy, Lýsimachos byl poražen a zabit. Seleukos tak zůstal jediný, vítězný a Níkátor, Vítěz, se mu také později říkalo.

Před Seleukem stál teď poslední úkol - zabrat území v Malé Asii, Thrákii, Makedonii a Řecku, která se ocitla bez pána a nemající ani vůli bránit se populárnímu Seleukovi. Ten měl v plánu opustit zcela Asii a dožít v makedonském království v jeho starých hranicích. Překročil Helespont a zde jej v září 281 před n.l. úkladně zavraždil Ptolemaios Keraunos, nejstarší a z Egypta vyhnaný syn Ptolemaia I.

Zhasl tak život úspěšného vojevůdce a nadaného administrátora velké říše, kterou dokázal ukovat prakticky z ničeho. Přestože seleukovská říše nebyla zvlášť integrální, separatistické tendence dokázal její vládce rozumnou politikou a silou osobnosti držet bez problémů na uzdě. Zanechal však svým dědicům těžké břemeno, které nemohli dlouhodobě unést a říše se dříve nebo později musela začít drolit. Přesto však zdůrazněme, že Seleukos byl s Ptolemaiem nejúspěšnějším z první generace následníků Alexandra Velikého a svým akčním radiem pak všechny své souputníky hravě překonal. Málem dokázal většinu říše opět spojit, ale jeho následovníci by asi neměli žádnou šanci říši udržet.

Seleukos zanechal říši o rozloze přes tři miliony kilometrů čtverečních. Desintengrace jeho území začala ještě v době králova života. Vedle oblastí v povodí Indu, Pákistánu a Afghánistánu, které Seleukos předal Čandraguptovi, přišel postupem času také o Gedrosii na severozápadě Iránu a Arachosii v povodí Indu.átora velké říše, kterou dokázal ukovat prakticky z ničeho. Přestože seleukovská říše nebyla zvlášť integrální, separatistické tendence dokázal její vládce rozumnou politikou a silou osobnosti držet bez problémů na uzdě. Zanechal však svým dědicům těžké břemeno, které nemohli dlouhodobě unést a říše se dříve nebo později musela začít drolit. Přesto však zdůrazněme, že Seleukos byl s Ptolemaiem nejúspěšnějším z první generace následníků Alexandra Velikého a svým akčním radiem pak všechny své souputníky hravě překonal. Málem dokázal většinu říše opět spojit, ale jeho následovníci by asi neměli žádnou šanci říši udržet.

Antiochos I. Sótér (281 - 261 před n.l.)

O Antiochovi jsme se něco málo dozvěděli již z životopisu jeho otce. Víme tak, že přes deset let ještě za otcova života působil jako spoluvladař, za svoji manželku pojal druhou ženu svého otce za jeho požehnání. Po zavraždění Seleuka se na dalších dvacet let stal hegemonem východního prostoru. 

Antiochos byl původem napůl Peršan, neboť jeho matka Apamea pocházela ze Sogdiány a byl plodem Alexandrova velkolepého a nereálného plánu na spojení řeckého a perského národa hromadnými sňatky elit obou stran. Antiochos nebyl nenadaný nebo nezkušený, když nastoupil na trůn, muselo mu být lehce přes čtyřicet, ale měl smůlu, že nastoupil po svém mimořádném otci a za těžkých podmínek.

Ihned po změně kormidla musel Antiochos řešit několik problémů - vypukly vzpoury v Sýrii, v Anatolii, Antiochos musel řešit situaci vojsk na evropském břehu, který po dohodě s vrahem svého otce Ptolemaiem Keraunem opustil. Do toho všeho navíc došlo ke katastrofálnímu vpádu Galů do Anatolie. Keltští válečníci, kteří se předtím prohnali Řeckem a zabili makedonského krále Ptolemaia Kerauna, řádili v Malé Asii jako černá ruka v letech 278 - 275 před n.l., než je dokázal Antiochos porazit, především díky slonům. Malá Asie však utrpěla těžké škody, stejně jako pověst seleukovského krále a důvěra obyvatel v jeho schopnosti bránit mír. Scéna byla otevřena pro příchod pergamského království, které záhy vyplnilo mocenskou mezeru v Malé Asii. Antiochovi tak zůstal aspoň přídomek Sótér, tedy Zachránce.

Další problémy se na Antiocha valily z jihozápadu, od hranic s Ptolemaiovci. Zde si na ně zadělal Antiochos sám, když roku 274 před n.l. napadl Ptolemaia II. jak na jeho územích v Malé Asii, tak i v Sýrii. Sice utržil dílčí vítězství, ale jeho soupeř se ukázal jako zdatnější a do tří let první syrskou válku ukončil egyptským vítězstvím, které ovšem územně patrně neznamenalo žádné větší změny.   

Antiochos podobně jako jeho otec řešil otázku nástupnictví už za svého života. Spoluvládcem se tak už po šesti letech otcovy vlády stal jeho nejstarší syn Seleukos a opět dostal na starosti východní provincie. V roce 268 před n.l. nebo o rok později byl však obviněn ze zrady a popraven. Antiochovi tak zbyl jediný syn, Antiochos II., který po něm také nastoupil.

Poslední skutek Antiochovy poněkud nešťastné vlády byl jeho pokus vojensky omezit nebo nejlépe zničit rostoucí moc pergamského státu. Pokud jste četli předchozí text, asi vás příliš nepřekvapí, že ani zde Antiochos vojensky neokouzlil, v bitvě u Sard byl poražen a krátce poté zemřel.

Antiochos navzdory svým četným vojenským porážkám dokázal udržet územní integritu říše, což byl sám o sobě těžký úkol. Úkol nástupce velkého panovníka sice Antiochos nezvládl na výbornou, ale sílu říše nepodkopal a podařilo se mu ještě udržet na uzdě separatistické tendence východních provincií. Mělo to být naposledy.

 

Antiochos II. Theos (261 - 246 před n.l.)  

Patnáctiletá vláda Antiocha II. Theona znamená do jisté míry přelom v dějinách říše, která se právě za vlády Antiocha II. začínala pomalu rozpadat. Začátek vlády Antiocha poznamenal začátek druhé syrské války, což je poněkud zavádějící název pro konflikt, který se týkal především Malé Asie. Zde měli Ptolemaiovci svá území zvláště na jihu, odkud je chtěl vypudit nejen Antiochos, ale také makedonský vládce Antigonos II. Gonatas, kterému by se absence ptolemaiovské moci v Egejském moři také nadmíru hodila. Válka trvala sedm let, až do roku 253 před n.l., kdy se Antigonos musel věnovat potlačením vzpour v Řecku a Antiochos už sám neměl sil na rozhodný výsledek. Ptolemaiovci sice něco ztratili, ale jejich hlavní základny stále fungovaly. Mimochodem problémy Seleukovců s manželkami zde pokročily zase o kus dál. Součástí mírového vyrovnání byl i sňatek Antiocha s dcerou Ptolemaia II. Bereniké. Ani tak nevadilo, že seleukovský vládce je už ženatý - prostě svoji choť zapudil.

Zatímco se Antiochos vojensky angažoval na západě, začaly se dít věci na východě. Ještě za druhé syrské války, roku 255, vypukla revolta v Baktrii, kterou vedl satrapa Diodotus. Vzpoura byla úspěšná a vedla ke vzniku řecko - baktrijského království, které existovalo, i s tím, že se postupně přesunulo do Indie, čtvrt tisíciletí, déle než seleukovská říše sama. A náznaky dalšího rozpadu na východě přicházely i nadále.

Vraťme se ovšem ještě k seleukovské slabé stránce, vlastním manželkám. Antiochos II. totiž udělal ještě jeden veletoč a rok před smrtí zapudil Bereniké, aby znovu žil se svojí původní chotí Laodiké. Milostný trojúhelník skončil tragicky. Mocichtivá Laodiké nechala zabít Bereniké i s jejím malým synem a sama měla otrávit Antiocha, aby se mohla osobně chopit moci ve jménu svých dětí.

Seleukos II. Callinicus (246 - 225 před n.l.)

Jak jsme zmínili výše, Seleukos II. se ujal vlády za pohnutých okolností a v dětském věku. Jedna věc byla jistá - Ptolemaiovci se v žádném případě nemohli smířit s tím, že sestra vládnoucího Ptolemaia III. byla zavražděna a s ní i její synek. Spor musely vyřešit zbraně ve třetí syrské válce, která vypukla prakticky okamžitě po nástupu Seleuka. Egyptská armáda slavila velké úspěchy, když si formálně podrobila území až k Tigridu, dobyla krátce Antiochii a Babylon a svoji podřízenost vyjádřily i východní provincie seleukovské říše, zatímco obrana fungovala jen místy v Malé Asii. Mimochodem egyptské oddíly možná vedl spartský generál Xanthippos, který o deset let dříve porazil Římany před Kartágem během první punské války. 

Situaci říše ještě zhoršil spor, za kterým opět stála královna Laodiké. Ta po Seleukovi chtěla, aby spoluvládu udělil svému bratrovi jménem Antiochos Hierax. Když to Seleukos odmítl, vypukla ještě ke všemu bratrská válka, během které se mladší bratr snažil dobýt Anatolii jako své nezávislé území. To se mu nakonec nepodařilo a zemřel po přepadení lupiči v exilu v Egyptě.

Třetí syrská válka skončila mírem roku 241 před n.l. a mír to byl relativně mírny - Ptolemaiovci posílili své postavení v Sýrii o některá pobřežní města, ale na průběh války šlo ještě o dobrý mír. Ptolemaiovský Egypt se ocitl na vrcholu a seleukovská říše na dně, což ještě potvrdil vývoj na východě.

Po odtržení Baktrie vycítili šanci na nezávislost i další východní území, v první řadě Parthie. Už v roce 250 před n.l. zde revoltoval Andragorás, který vyhlásil nezávislost na centrální vládě Antiocha II.Vzpurný satrapa byl následně poražen vládcem jednoho z místních kmenů Arsakem, který záhy vytvořil nezávislou, byť zatím relativně slabou parthskou říši, která se měla o dvě století později stát hegemonem východu. Seleukos II. se pokusil ztracený východ znovu dobýt, ale to se mu nepodařilo a podle některých zdrojů se měl i několik let stát zajatcem.

A aby toho nebylo málo, v Malé Asii získávalo stále více na síle království Pergamon pod Attalem I. Zkrátka léta vlády Seleuka II. sice byla dlouhá, ale zdaleka ne tak úspěšná jako vláda jeho jmenovce, zakladatele dynastie. Nešťastný charakter celé své vlády pak Seleukos korunoval tím, že se zabil při pádu z koně.

 

Seleukos III. Keraunos (225 - 223 před n.l.)

Keraunos znamená blesk a asi nejlépe to vyjadřuje délku a význam celé vlády nejstaršího syna Seleuka II. Po necelých třech letech na trůně ho zabili členové vlastní armády při tažení proti Attalovi. Největším přínosem panovníka tak asi bylo to, že zavčasu uvolnil místo svému bratru Antiochovi III., který nese přízvisko Veliký a který seleukovskou říši dokázal povznést k novému rozkvětu. O tom však v druhém díle článku o Seleukovcích.