Antický svět 

Existuje několik svátků, jejichž rozšíření v naší kotlině se datuje až po roce 1989. Řada z nich má dlouhou historii, ale asi žádný nemá alespoň zdánlivě více do činění s antikou, než svátek svatého Valentýna, svátek zamilovaných, který se datuje k čtrnáctému únoru. Podívejme se na tradici svátku římského mučedníka trochu střízlivějšíma očima a pokusme se zjistit, kdo to svatý Valentýn byl, co jej pojí k zamilovaným a jak je toto pouto reálné.

Začneme ověřenými historickými fakty. Nebude jich mnoho. Víme celkem s jistotou, že Valentinus žil ve třetím století, stal se mučedníkem a pohřben byl na Via Flaminia poblíž Milvijského mostu. To je vše. Netušíme dokonce přesně ani to, zda skutky připisované v hagiografii Valentýnovi, patří jednomu nebo dvěma svatým téhož jména. Na rozdíl od legend křesťanského mučednictví, o kterých víme mnohé od současníků, Valentýn ležel dlouho zapomenut a teprve pozdější legendisté mu začali připisovat skutky, o jejichž hodnověrnosti můžeme pochybovat, případně je zachytit do rámce ideologického klišé, které se měnilo spíš dobou vzniku legendy než čím jiným.

Fakt, že Valentýn je historicky poněkud pofiderní osobou neušel dokonce ani Vatikánu, který světce vyškrtl z všeobecného římského kalendáře, který je univerzálním kalendářem pro všechny katolíky římského ritu. Jeho svatořečení však zrušeno nebylo a od roku 1969, kdy byl z kalendáře vyškrtnut, paradoxně jeho sláva dále roste.

A nyní hlouběji do tématu...

Valentinus se jako svatý poprvé objevuje v díle Martyrologium Hieronymianum, kompilaci legend, která vznikla někdy v pátém nebo šestém století. Svátek svatého Valentýna, 14. února, se pak objevuje zhruba ve stejné době, zavedl jej papež Gelasius roku 496. Při jeho vyhlášení se objevuje zajímavá věta, pravící zhruba to, že Valentýn patřil k mužům, jejichž skutky jsou známé jen Bohu. Jinými slovy - koncem pátého století se o něm nevědělo zhola nic.

Později si prameny k 14. únoru připomínají památku hned tří Valentýnů - o jednom víme jen to, že působil v Africe, další dva byli oba pohřbeni na Via Flaminia, ovšem v různých místech. A postupem času se vynořovali další, jeden z nich měl působit za císaře Claudia, ale zde si autor patrně spletl Claudia a Claudia Gothica.

Příbeh o svatém Valentýnovi se ale nejčastěji váže k jedné osobě, Valentýnovi, který měl být biskupem v dnešním Terni, antickém městě Interamna. Pikantností příběhu je ten fakt, že církevním hodnostářem se měl stát v roce 197 a zahynout měl při pronásledování křesťanů za císaře Aureliana (nebo možná Claudia Gothica), tedy kolem roku 268, tedy dejme tomu jako devadesátiletý stařec. Zde, pravda, mohla katolická církev trochu vhodnější reklamní tváři pro romantickou lásku trochu zapracovat...nebo možná církev spojila osudy dvou lidí do jednoho, nevíme.

Valentinus měl být původem urozený Říman, ale co to konkrétně to znamená, to netušíme. O jeho životní dráze výjimkou držení episkopátu v Terni nic nevíme, snad jen tradiční klišé - konal průběžné zázraky jako libovolný další křesťanský svatý, přičemž obzvláště vynikal nejen pochopitelně ve zbožnosti, ale i v léčení nemocí. Takto se měl také dostat do Říma, kam ho pozval slavný rétor, aby léčil jeho syna. To se světci pochopitelně povedlo - tam, kde selhala lékařská věda, pomohly modlitby.

Tento úspěch však také měl znamenat světcův konec. Nadšený rétor konvertoval ke křesťanství a spolu s ním i další členové jeho domácnosti, mezi nimi i synem městského prefekta. Ten, když se dozvěděl, tak nepochybně nesdílel nadšení pro věc a nechal Valentina zavřít pro nekalé praktiky, křesťanství dosud nebylo v kurzu a mezi mocnými světa už vůbec ne.

Jak už to tak u svatých bývá, ani zde nezanechal Valentin své kontrarevoluční činnosti. Začal se modlit, aby obrátil na křesťanství svého soudce Asteria. Ten mu měl oznámit, že je-li jeho Bůh jediný pravý, tak bude jistě detail uzdravit jeho slepou dceru. To se Valentinovi povedlo, ačkoliv to nespadalo do jeho medicínské specializace, a tím obrátil celou Asteriovu rodinu. Soudce pak nechal propustit z vězení všechny křesťany. A na to konto zaútočili pohané na Valentina, aby nastolili opět pravý chod světa. Nejdříve ho ztloukli, následně ho vyvlekli na Via Flaminia, kde byl sťat.

To je základní osnova příběhu Valentinova života. Verzí existuje samozřejmě celá řada, ale jelikož většina kopíruje tu zanesenou kolem roku 1260 ve Zlaté legendě Jakuba de Voragine, není nuancí příliš mnoho.

O osudu Valentinova těla toho víme mnohem více, než o tom, co vlastně za svého života podnikal, kdy a kde to bylo. Ostatky připisované Valentinovi se totiž vyskytují v několika desítkách evropských kostelů. Například součástí pokladu chrámu svatého Víta Jsou nespecifikované ostatky svatého a vyšehradská kapitula opatruje jedno z jeho lopatek.

A nyní to hlavní - jak se z devadesátiletého patrona epileptiků stal patron romantické lásky? Na to existuje více pohledů. Jeden z nich hovoří o tom, že zanechal žalářníkově dceři před smrtí dopis zakončený Tvůj Valentýn - jakýsi předobraz pozdějších psaníček. Další pracuje s tím, že Valentýn speciálně křtil a ženil mladé zamilované dvojice. My si však hrajeme na historiky, proto se podívejme, jak k tomu došlo v reálu - je jisté, že v antice ani v raném středověku Valentýn v této pozici připomínán nebyl.

První zmínka spojující Valentina a lásku se pojí ke 14.století a osobě Geoffreyho Chaucera a jeho kruhu přátel, kteří pěstovali ideály dvorské lásky a Valentýna vytáhli ze zapomnění svými romanticky laděnými básněmi. V osmnáctém století se vzpomínka na svatého změnila ve střední Anglii v den, kdy si milenci vyjadřovali lásku pozornostmi, dárky a velmi typicky psanými kartičkami, valentýnkami. Ty v Evropě, kam se tato móda rozšířila, doplňovaly klíče, které nabízely možnost odemknout dárcovo srdce. A více méně ve stejné podobě, samozřejmě obohacené o všechny plody industrializace a komerce, známe Valentýna i dnes. Reálná historická osobnost, jakkoliv je její existence sama o sobě trochu pochybná, v ní již prakticky nevystupuje.

Valentýn coby svátek lásky nemá žádného římského protějška, ačkoliv se mnozí autoři snažili ztotožnit je s antickými Lupercaliemi, ale neúspěšně. Samozřejmě existovaly římské i řecké svátky věnované plodnosti, přičemž římské byly slaveny právě mezi 13. a 15. únorem, ale propojení římské a katolické tradice je přesto nedoložitelné. Jisté je, že sama církev prvních tisíc let zdůrazňovala spíš oběť samu než dopisy nebo oddávání milenců. Takže za vynálezce dnešního Valentýna můžeme považovat spíše Jakuba de Voragine a Geoffreyho Chaucera, přičemž první jmenovaný by navíc z tohoto asi neměl nijak niternou radost.

Svatý Valentýn tedy je jakousi polomýtickou figurkou, jejíž historická úloha je de facto nulová. Přesto se však jakousi přesmyčkou stal jedním z nejpopulárnějších svatých a stal se jím v době, která katolictví právě nepřeje. Příběh o Valentýnovi nese všechny klasické známky katolického klišé a jako takový jej musíme i pobírat. A jako historici musíme přiznat - o tom, jak reálně tento kněz působil, pokud žil, nevíme zhola nic.

Na závěr - je poněkud všeříkající, že v Anglii, která proslavila svátek zamilovaných po celém světě, není jediný kostel dedikovaný tomuto svatému. Musíme sice zmínit poněkud odlišnou církevní historii Anglie vůči zbytku kontinentu, ale přece jen...

Řecká církev si zachovala svoji typickou autonomii, když sice svátek svatého Valentýna slaví, ale patronem zamilovaných je Hyacinth z Caesareje. Nicméně ten se neprosadil v evropském měřítku a i v samém Řecku dostává již nyní přednost italský biskup.

Přejeme hezkého Valentýna, pokud jej slavíte ;-)